O BIBLI:
více >
více >
BIBLE ON-LINE:
více >
více >
BIBLE A KNIHY:
více >
více >
Jób
Bible online
Tip:
Rychlé vyhledávání v Bibli :
Informace a zajímavosti o Bibli
- Byl muž v zemi Úsu jménem Jób; byl to muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého.
- Narodilo se mu sedm synů a tři dcery.
- Jeho stáda čítala sem tisíc ovcí, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu a pět set oslic. Měl také velmi mnoho služebnictva. Ten muž předčil všechny syny dávnověku.
- Jeho synové strojívali doma hodokvasy, každý ve svůj den, a zvali i své tři sestry, aby s nimi hodovaly a pily.
- Když uplynuly dny hodokvasu, Jób pro ně posílal a posvěcoval Je. Za časného jitra obětoval oběti zápalné za každého z nich; říkal si totiž: "Možná, že moji synové zhřešili a zlořečili v srdci Bohu." Tak činil Jób po všechny dny.
- Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan.
- Hospodin se satana zeptal: "Odkud přicházíš?" Satan Hospodinu odpověděl: "Procházel jsem zemi křížem krážem."
- Hospodin se satana zeptal: "Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého."
- Satan však Hospodinu odpověděl: "Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně?
- Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla.
- Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit."
- Hospodin na to satanovi odvětil: "Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj." A satan od Hospodina odešel.
- Nastal pak den, kdy Jóbovi synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra.
- Tu přišel k Jóbovi posel a řekl: "Právě orali s dobytkem a při něm se popásaly oslice.
- Vtom přitrhli Šebovci, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to."
- Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: "Z nebe spadl Boží oheň, zachvátil ovce a čeleď pozřel. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to."
- Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: "Kaldejci rozdělení do tří houfů napadli velbloudy, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to."
- Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: "Tvoji synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra.
- Vtom se zvedl od pouště silný vítr a opřel se ze všech čtyř stran do domu. Ten se na mladé lidi zřítil a oni zahynuli. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to."
- Tu Jób povstal, roztrhl svou řízu a oholil si hlavu. Potom padl k zemi, klaněl se
- a pravil: "Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno."
- Při tom všem se Jób nijak neprohřešil a neřekl proti Bohu nic nepatřičného.
- A nastal opět den, kdy synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan, aby i on předstoupil před Hospodina.
- Hospodin se satana zeptal: "Odkud přicházíš?" Satan Hospodinu odpověděl: "Procházel jsem zemi křížem krážem."
- Hospodin se satana zeptal: "Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého. Ve své bezúhonnosti setrvává dosud, ačkoli jsi mě proti němu podnítil, abych ho bezdůvodně mořil."
- Satan však Hospodinu odpověděl: "Kůži za kůži! Za sebe samého dá člověk všechno, co má.
- Ale jen vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit."
- Hospodin na to satanovi odvětil: "Nuže, měj si ho v moci, avšak ušetři jeho život."
- A satan od Hospodina odešel a ranil Jóba od hlavy k patě ošklivými vředy.
- Jób vzal střep, aby se mohl škrábat, a posadil se do popela.
- Jeho žena mu však řekla: "Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři."
- Ale on jí odpověděl: "Mluvíš jako nějaká bláhová žena. To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?" Při tom všem se Jób svými rty neprohřešil.
- O všem tom zlém, co Jóba potkalo, se doslechli jeho tři přátelé a přišli každý ze svého místa: Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský. Dohodli se spolu, že mu půjdou projevit soustrast a potěšit ho.
- Rozhlíželi se po něm už zdaleka, ale nemohli ho poznat. Propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach.
- Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná.
- Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni.
- Jób mluvil takto:
- "Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: »Je počat muž.«
- Ať se onen den stane temnotou, shůry Bůh ať po něm nepátrá, svítání ať se nad ním nezaskví.
- Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci, ať se na něj snese temné mračno, zatmění dne ať na něj náhle padne.
- A tu noc, tu mrákota ať vezme, ať se netěší, že je mezi dny roku, do počtu měsíců ať se nedostane.
- Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne.
- Ať ji zatratí, kdo zaklínají den, ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana.
- Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat, ať nevzejde světlo, když je bude očekávat, aby nespatřila řasy zory,
- neboť neuzavřela život mé matky, neskryla trápení před mým zrakem.
- Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky?
- Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů?
- Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku
- spolu s králi a zemskými rádci, jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky,
- nebo s velmoži, co měli plno zlata a domy si naplnili stříbrem,
- nebo jako zahrabaný potrat - nebyl bych tu, jako nedonošený plod, který nespatřil světlo.
- Svévolníci přestanou tam bouřit, zemdlení tam dojdou odpočinku,
- vězňové jsou rovněž bez starostí, neslyší křik poháněče,
- malý i velký jsou si tam rovni, otrok je tam svobodný, bez pána.
- Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost,
- kdo toužebně čekají na smrt - a ona nejde, ač ji vyhledávají víc než skryté poklady,
- těm, kdo radostí by jásali a veselili se, že našli hrob?
- A proč muži, kterému je cesta skryta, ji Bůh zatarasil?
- Místo abych pojedl, jen vzdychám, nářek ze mne tryská jako voda;
- čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal.
- Nepoznal jsem klidu ani míru ani odpočinutí - a přišla bouře."
- Na to navázal Elífaz Témanský slovy:
- "Neponeseš těžce, zkusí-li to někdo s tebou mluvit? Kdo se však dokáže zdržet domluv?
- Hle, tys napomínal mnohé, ruce ochablé jsi posiloval,
- tvé domluvy pozvedaly klopýtajícího, podlomená kolena jsi utvrzoval.
- Teď došlo na tebe a těžce to neseš, sotva tě to zasáhlo, hned naplněn jsi hrůzou.
- Nedůvěřuješ už ve svou bohabojnost? Nedává ti naději tvůj bezúhonný život?
- Jen se rozpomeň, kdo z nevinných kdy zhynul? Kde upadli přímí do záhuby?
- Pokud jsem já viděl, jen ti, kdo se obírají ničemnostmi, ti, kdo rozsívají trápení, je také sklidí.
- Hynou Božím dechem, když zavane jeho hněv, je s nimi konec.
- Lev řve, kňučí mladý lvíček, lvíčatům jsou zuby vyraženy.
- Bez úlovku hyne lev a lví mláďata se rozeběhnou.
- Cosi se ke mně přikradlo, mé ucho zachytilo šelest;
- při přemítání o nočních viděních, když na lidi se snáší mrákota,
- přepadl mě strach a třásl jsem se, všechny kosti se mi strachem chvěly,
- když jakýsi duch mě míjel, chlupy se mi zježily po těle.
- Stanul - ale jeho zjev jsem nerozeznal, jen podoba jakási stanula před mým zrakem a v tichu jsem slyšel hlas:
- »Což je člověk spravedlivější než Bůh, čistší muž než jeho Učinitel?«
- Nemůže-li věřit vlastním služebníkům, shledává-li omylnost i na andělech,
- tím spíš na těch, kteří přebývají ve hliněných domech a svým základem tkví v prachu; ty rozmáčkne snadnějši než mola.
- Než se setká ráno s večerem, už budou rozdrceni, nežli si to uvědomí, navždy zhynou.
- Bývá s nimi vytrženo i jejich stanové lano; umírají, ale ne v moudrosti.
- Jen si volej, odpoví ti někdo? Na koho ze svatých se obrátíš?
- Pošetilce zabíjí vztek, žárlivost usmrcuje prostoduché.
- Viděl jsem, jak pošetilec zakořenil, vím však, že jeho příbytek propadne zatracení,
- Jeho synům záchrana se vzdálí, v bráně budou zdeptáni, nevysvobodí je nikdo.
- Hladový sní jeho sklizeň, i z trní si ji vezme, žíznivý po jeho majetku baží.
- Ničemnost přec nevzchází z prachu, trápení neklíčí z půdy,
- Člověk je však zrozen pro trápení a jiskry, aby létaly vzhůru.
- Spíše bych se dotazoval Boha, svoji záležitost předložil bych Bohu,
- který dělá věci veliké a nevyzpytatelné, nesčíslné divy:
- Dává mi déšť, polím sesílá vláhu,
- ponížené staví na vysoké místo, zarmoucení docházejí spásy;
- chytrákům však hatí plány, aby jejich ruce neprovedly to, čeho jsou schopni;
- moudré jejich chytrostí dovede lapit, takže záměr potměšilců nadobro se zvrtne:
- ve dne s temnotou se střetávají, v pravé poledne tápou jak v noci;
- ubožáka od meče zachraňuje, z jejich úst a z jejich pevné ruky;
- a tak nuzný má naději, ale podlost musí zavřít ústa.
- Věru, blaze člověku, jehož Bůh trestá; kázeň Všemocného neodmítej.
- On působí bolest, ale též obváže rány, co rozdrtí, vyléčí svou rukou.
- Z šesti soužení tě vysvobodí, v sedmi nezasáhne tě nic zlého,
- vykoupí tě ze smrti v čas hladu a za války z moci meče,
- před bičem jazyka budeš ukryt, nebudeš se bát, až přijde zhouba,
- vysměješ se zhoubě, hladomoru; a neboj se zemské zvěře,
- vždyť budeš mít smlouvu s kamením na poli a polní zvěř bude žít pokojně s tebou,
- shledáš, že je pokoj ve tvém stanu, dohlédneš-li na svůj příbytek, neshledáš hříchu,
- shledáš, že tvé potomstvo je četné, tvoji potomci že jsou jak bylina země,
- do hrobu sestoupíš ve zralosti, jako se sváží požaté obilí ve svůj čas.
- Hle, toto jsme vyzpytovali, tak je tomu. Poslechni a sám to poznáš."
- Jób na to odpověděl:
- "Kéž by bylo dobře zváženo mé hoře a mé neštěstí na vážky přiloženo!
- Věru, těžší je než mořský písek, že se mi až slova pletou,
- neboť ve mně vězí střely Všemocného, můj duch se napájí jejich jedem, seřadily se proti mně hrůzy Boží.
- Hýká snad divoký osel, když má mladou trávu, bučí snad býk nad svou pící?
- Což lze bez soli jíst něco mdlého? Má nějakou chuť vaječný bílek?
- Štítím se dotýkat toho, co by můj chléb znečistilo.
- Kéž přijde, oč žádám, a kéž Bůh dá, v co naději skládám,
- aby mě Bůh ráčil rozmáčknout jak mola, pohnout rukou, odlomit mě z kmene.
- Bylo by to pro mne potěšením, navzdor nelítostným bolestem bych poskakoval, neboť slova Svatého jsem nezatajil.
- Kde naberu sílu, abych to přečkal? Kdy to skončí, abych to vydržel?
- Je snad z kamene má síla a mé tělo z bronzu?
- Cožpak mi pomoci není? Záchrana je mi odepřena?
- Kdo své milosrdenství bližnímu odepírá, ten opouští bázeň Všemocného.
- Mí bratři jsou věrolomní, nestálí jak potok, jak koryta potoků, které se vytrácejí,
- jsou kalné od ledu, když sníh nad nimi taje,
- v čas léta se vypařují, jeho žárem mizejí ze svého místa,
- jen stružkami jejich tok se vine, plynou v pustotu a zanikají.
- Vyhlížely je karavany z Témy, s nadějí k nim hleděly výpravy ze Šeby,
- za své doufání však musely se stydět, přišli k nim a zklamaly se.
- I vy jste teď, jako byste nebyly, při tom děsném pohledu vás jala bázeň.
- Řekl jsem snad: »Dejte mi« či: »Plaťte za mne vlastním zbožím«
- nebo: »Zachraňte mě z rukou protivníka« či snad: »Vykupte mě z rukou ukrutníků« ?
- Poučte mě a já zmlknu, vysvětlete mi, v čem jsem chybil.
- Přímá slova mohou zjitřit ránu, a co sledujete, že mi stále domlouváte?
- Chcete mě snad kárat za má slova? Cožpak mluví do větru ten, kdo si zoufá?
- Věru, metáte los o sirotka, svého druha jste ochotni prodat.
- Buďte tak laskavi a obraťte se ke mně, což bych vám mohl do očí lhát?
- Zadržte, ať nespáchá se podlost, zadržte, ať je tady ještě moje spravedlnost!
- Což může být na mém jazyku nějaká podlost? Nepozná mé patro to, co vede do neštěstí?
- Zdali není člověk na zemi podroben v službu, nejsou jeho dny jako dny nádeníka?
- Jako baží otrok po stínu a jak nádeník čeká na výdělek,
- tak se mi dostaly dědictvím daremné měsíce, noci plné trápení se staly mým údělem.
- Když uléhám, ptám se: »Kdy už vstanu?« a pak zase: »Kdy se snese večer?« Syt jsem toho, na lůžku se převalovat do rozbřesku.
- Mé tělo je obaleno červy a strupy plnými prachu, kůže mi puká a mokvá.
- Rychleji než tkalcův člunek uběhly mé dny, skončily v naprosté beznaději.
- Bože, pomni, že můj život uprchne jak vítr a nic dobrého už nikdy nespatří mé oči.
- Neuzří mě oko, jež mě vídávalo, budou-li mě tvoje oči hledat, nebudu tu.
- Oblak se rozplyne, zmizí; stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí,
- nevrátí se nikdy zpět do svého domu, neobjeví se už na svém místě.
- A tak bránit nemohu svým ústům, mluví ze mne úzkost mého ducha, lká ze mne hořkost mé duše.
- Jsem snad moře nebo dračí netvor, že proti mně stavíš stráž?
- Řeknu-li si: »Potěší mě moje lože, mé lůžko mi ulehčí v mém lkání«,
- děsíš mě skrze sny a přepadáš mě viděními,
- že bych spíše volil zardoušení, spíše smrt než kruté trápení.
- Život se mi zprotivil, nechci žít věčně, už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek.
- Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci,
- že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš?
- Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš, nenecháš mě ani slinu polknout?
- Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí? Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě?
- Proč mi přestupek můj nepromineš, nesejmeš ze mne mou vinu? Již uléhám do prachu a až mě budeš za úsvitu hledat, nebudu již."
- Na to navázal Bildad Šúchský slovy:
- "Chceš takhle rozprávět ještě dlouho? Slova tvých úst jsou jako prudký vítr.
- Což Bůh křiví právo, Všemocný snad překrucuje spravedlnost?
- Jestliže tví synové se proti němu prohřešili, vydal jsi v moc jejich nevěrnosti.
- Budeš-li však za úsvitu hledat Boha a o milost prosit Všemocného,
- budeš-li ryzí a přímý, jistě bude nad tebou bdít a obnoví tvůj příbytek pro tvou spravedlnost.
- Pakli toho, cos měl prve, bylo málo, převelice vzroste, co budeš mít potom.
- Jen se zeptej předešlého pokolení, a co vyzkoumali jejich otcové, buď hotov slyšet.
- Jsme tu jenom od včerejška, nic jsme nepoznali, naše dny jsou na zemi jen stínem.
- Oni tě však poučí, řeknou ti všichno, a ze svého srdce pronesou řeč.
- Cožpak roste rákos, kde není bažina? Může bez vody vzrůst sítí?
- Ještě raší, posekat je nelze, a schne dříve než ostatní tráva.
- Tak je tomu se stezkami všech, kteří na Boha zapomněli, naděje rouhače přijde vniveč;
- ve své důvěřivé jistotě se zklame, jeho doufání - toť pavučina.
- Opře se o svůj dům, ale ten neobstojí, podrží se ho, on však nebude stát.
- Na slunci je plný mízy, jeho výhonek přerůstá ze zahrady,
- jeho kořeny se proplétají kamennými valy, lze jej vidět i v kamenných domech.
- Je-li však vyhlazen ze svého místa, ono se ho zřekne: »Nikdy jsem tě nevidělo.«
- Hle, takové jsou radosti jeho cesty; z jeho prachu vyraší hned jiný.
- Ovšem, bezúhonného Bůh nezavrhne ani ruku zlovolníků neposílí.
- Jistě naplní tvá ústa smíchem a hlaholem tvé rty.
- Kdo tě nenávidí, budou oblečeni v hanbu, po stanu svévolných nezbude nic."
- Jób na to odpověděl:
- "Vskutku vím, je tomu tak, což může člověk být před Bohem spravedlivý?
- Kdo by s ním chtěl vésti spor, z tisíce otázek jedinou nezodpoví.
- On má srdce moudré a nesmírnou sílu, což dojde pokoje ten, kdo se mu vzepře?
- On přenáší hory, než by se kdo nadál, převrací je v hněvu;
- zemí pohne z místa, až se její sloupy chvějí.
- Slunci rozkáže - a nesmí vzejít, zapečeťuje i hvězdy,
- sám nebesa roztahuje, kráčí po hřebenech mořských vln,
- on udělal souhvězdí Lva, Orióna i Plejády a souhvězdí jižní.
- Dělá věci veliké a nevyzpytatelné, nesčíslné divy.
- Jde-li mimo mne, nevidím ho, míjí-li mě, ani ho nepostřehnu.
- Jestliže co uchvátí, kdo ho donutí to vrátit, kdopak se ho zeptá: »Co to děláš?«
- Bůh, ten hněv svůj neodvrací, sami pomocníci Netvora se před ním musí shrbit.
- Jak bych mu já tedy mohl odpovídat? Jak bych před ním volil svoje slova?
- Jemu neuměl bych odpovědět, i kdybych byl spravedlivý; svého Soudce jenom o milost bych prosil.
- A kdybych i zavolal, aby mi odpověděl, nevěřím, že přál by sluchu mému hlasu.
- Vždyť mě zachvacuje vichrem, bezdůvodně rozmnožuje moje rány,
- ani oddechnout mi nedá a jen hořkostmi mě sytí.
- Má-li kdo nesmírnou sílu, má ji on, a co se týče soudu, kdopak jiný mě předvolá?
- I kdybych byl spravedlivý, za svévolníka mě prohlásí má ústa, a kdybych byl bezúhonný, prohlásí mě za křivého.
- Jsem bezúhonný. Nic na sebe nevím. Protiví se mi už život.
- Je to jedno, proto říkám: On skoncuje s bezúhonným jako se svévolníkem.
- A když bičem náhle usmrcuje, ze zoufalství nevinných si činí posměch.
- Země byla vydána v moc svévolníka a on přikrývá tvář jejich soudců; když ne on, kdo tedy?
- Mé dny byly rychlejší než spěšný posel, uprchly a neužily dobra,
- prolétly jak rákosové čluny, jako orel na kořist se vrhající.
- Řeknu-li si: Zapomenu na své lkání, smutku zanechám a pookřeji,
- hned se všeho toho trápení zas lekám, neboť vím, že trest mi nepromineš.
- Jestliže jsem si svévolně vedl, co se budu namáhat pro nějaký přelud?
- I kdybych se umyl sněhem, dlaně si očistil louhem,
- přece bys mě vnořil do takové jámy, že by si mě hnusil i můj šat.
- On přec není jako já, abych mu odpovídal, abychom v soud vešli spolu.
- Není mezi námi rozhodčího, jenž by vložil ruku na nás oba.
- Kéž by odňal ode mne svou hůl a nepřepadal mě jak postrach.
- Mluvil bych a nebál se ho, ale v mém případě tomu tak není.
- Život mě omrzel, dám teď volný průchod svému lkání, budu mluvit v hořkosti své duše.
- Řeknu Bohu: Za svévolníka mě nepokládej, dej mi vědět, proč vedeš spor se mnou.
- K čemu je ti dobré, že mě týráš? Zprotivil se ti výtvor tvých rukou, že dáváš zářit záměrům svévolníků?
- Cožpak máš tělesné oči, což se díváš stejně jako člověk?
- Jsou tvoje dny jako dny člověka, léta tvá jako dny muže,
- že vyhledáváš můj přečin a že pátráš po mém hříchu?
- Vždyť víš, že svévolník nejsem, a že nikdo nevysvobodí z tvé ruky.
- Tvé ruce mě ztvárnily a udělaly se vším všudy, a teď najednou mě hubíš.
- Prosím, upamatuj se, že jsi mě učinil jako hlínu a že mě obracíš v prach.
- Což jsi mě nenalil do nádoby jako mléko a jako sýr nenechal srazit?
- Přioděl jsi mě kůží a masem, propletls mě šlachami a kostmi,
- nakládal jsi se mnou milosrdně, dals mi život a tvůj dohled střežil mého ducha.
- Ale ve svém srdci ukryls toto - bylo to tvým úmyslem, to vím - :
- že proti mě budeš ve střehu, jestliže zhřeším, že nenecháš bez trestu můj přečin.
- Běda mně, kdybych byl svévolně jednal! Ač jsem spravedlivý, hlavu nepozvedám, hanbou přesycen vidím své pokoření.
- Kdybych se pozvedal, jak lev bys mě honil, svoji divuplnou moc bys opět na mně zjevil.
- Stavěl bys proti mně nové svědky, stupňoval své roztrpčení na mě, vystřídaly by se u mne celé voje.
- Proč jsi mě vyvedl z matčina lůna! Kéž bych byl zhynul a žádné oko mě nespatřilo.
- Byl bych, jako bych nikdy nebyl, byl bych nesen ze života matky k hrobu.
- Což není mých dnů tak málo? Kéž by toho nechal a odstoupil ode mne, abych trochu okřál,
- dřív než půjdu tam, odkud návratu není, do země temnot a šeré smrti,
- do země temné jak mračno, do šera smrti, kde není řádu, kde záblesk svítání je jako mračno."
- Na to navázal Sófar Naamatský slovy:
- "Má takové množství slov zůstat bez odpovědi? Má mluvka být v právu?
- Mohou lidé k tomu, co povídáš, mlčet? Máš ty se dál vysmívat a nikdo tě neusadí?
- Říkáš: »Co jsem zastával, je ryzí, jsem před tebou čistý.«
- Jen kdyby Bůh promluvil a otevřel rty proti tobě,
- prozradil by ti taje moudrosti: dvojnásobný trest k záchraně vede. Věz, že Bůh chce zapomenout na tvé nepravosti.
- Dokážeš vystihnout Boha či obsáhnout dokonalost Všemocného,
- jež nebesa převyšuje? Co chceš dělat? Hlubší je než podsvětí. Co o tom víš?
- Její míra je delší než země, širší nežli moře.
- Chce-li změnit, uzavřít, svolat, kdo ho odvrátí?
- Ano, on zná falešníky, vidí ničemnosti - a srozuměn není.
- Může tupec dostat rozum? Narodí se hříbě divokého osla jako člověk?
- Jestliže teď napravíš své srdce a vztáhneš své ruce k Bohu,
- jestliže dáš ruce pryč od ničemností, nepřipustíš, aby ve tvém stanu přebývala podlost,
- tedy pozdvihneš tvář bez poskvrny, budeš jak odlitý z bronzu, nepocítíš bázně,
- zapomeneš na trápení, bude ve tvých vzpomínkách jak voda, která uplynula.
- Nadejde ti věk jasnější nad poledne, chmury obrátí se v jitro.
- Doufej, naděje ti kyne, pohleď, budeš uléhat v bezpečí.
- Budeš odpočívat a nikdo tě nevyděsí, získat tebe budou si přát mnozí,
- kdežto svévolníkům vypoví zrak, ztratí útočiště, jejich nadějí je: vydechnout duši."
- Jób na to odpověděl:
- "Vy jste vskutku ten pravý lid, s vámi vymře moudrost!
- Ale já mám také rozum jako vy, nejsem zpozdilejší než vy; kdopak tohle neví?
- Jsem k posměchu i vlastnímu příteli, jemuž Bůh odpoví, když volá; v posměchu je spravedlivý, bezúhonný.
- Bezstarostný smýšlí o zániku pohrdavě, sám stojí pevně, když nohy jiných vrávorají!
- Stany zhoubců zůstávají nerušené, v bezpečí jsou ti, kdo popouzejí Boha, i ten, kdo chce Boha mít v své moci.
- Avšak dobytka se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví,
- poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou.
- Kdo z nich všech by nevěděl, že ruka Hospodinova to učinila
- a že v jeho ruce je život všeho, co žije, duch každého lidského tvora.
- Zda nezkouší ucho slova jako patro ochutnává pokrm?
- Což jen u kmetů je moudrost a rozumnost pouze v dlouhém věku?
- Moudrost, ta je u Boha, i bohatýrská síla, u něho je rozvaha i rozum.
- Co rozboří, nikdo nezbuduje, zavře dveře za někým a otevřít je nelze.
- Když zadrží vody, přijde sucho, když je vypustí, pak podvracejí zemi.
- U něho je moc i pohotová pomoc, patří mu, kdo chybuje, i ten, kdo svádí.
- Rádce odvádí vysvlečené, ze soudců činí ztřeštěnce,
- pouta králů rozvazuje, pásem ovazuje jejich bedra,
- kněze odvádí vysvlečené, vyvrací prastaré rody,
- odnímá řeč spolehlivým, starcům bere soudnost,
- opovržením zahrne urozené, uvolňuje hráze řečišť,
- odkrývá hlubiny temnot a na světlo vyvádí, co je v šeru smrti,
- pronárodům dává vzrůst i zánik, rozprostírá pronárody i odvádí je,
- bere rozum náčelníkům lidu země, zavádí je do bezcestných pustot,
- aby tápali v temnotě beze světla, ano, zavádí je jako opilého.
- Hle, to všechno spatřilo mé oko, mé ucho to vyslechlo, rozumím tomu.
- Co víte vy, to vím také, nejsem zpozdilejší než vy.
- Ano, budu mluvit se Všemocným, obhájit se chci před Bohem.
- Ale vy jste šiřitelé klamu, lékaři k ničemu, vy všichni.
- Kéž byste konečně zmlkli, bylo by to od vás moudré.
- Slyšte, jak se budu hájit, důvody mých rtů sledujte s pozorností.
- To v zájmu Boha mluvíte podlost, mluvíte lest kvůli němu?
- Chcete se zastávat Boha nebo vést spor místo něho?
- Bude-li vás zkoumat, dopadnete dobře? Či ho chcete obloudit, jako lze obloudit člověka?
- Tvrdě vás potrestá, budete-li jednat pokoutně a stranit.
- Což vás neohromí jeho vznešenost, nepadne na vás strach z něho?
- Vaše připomínky jsou pořekadla z popela, čím se oháníte, je pouhá hlína.
- Zmlkněte přede mnou, ať mohu mluvit, pak ať se přese mne přežene cokoli.
- Chci nasadit svou kůži, dát svůj život v sázku.
- I kdyby mě zabil a já už neměl co očekávat, přece bych chtěl před ním obhájit své cesty.
- Vždyť on je má spása. Rouhač k němu nemá přístup.
- Slyšte, slyšte mou řeč, dopřejte sluchu tomu, co vám sdělím.
- Hleďte, předkládám svou při, vím, že budu uznán spravedlivým.
- Kdo chce se mnou vésti spor? Budu-li mlčet, zhynu.
- Jen dvojí mi, Bože, nečiň, a nebudu se před tebou skrývat:
- Vzdal ode mne svoji ruku a strach z tebe ať mě nepřepadá.
- Zavolej, a já se ozvu, nebo budu mluvit já, a odpovíš mi.
- Kolik je mých nepravostí a mých hříchů? Dej mi poznat mou nevěrnost a hřích.
- Proč skrýváš svou tvář a pokladáš mě za svého nepřítele?
- Chceš postrašit odvátý list, honit suché stéblo?
- Věru, znamenáš si na mě trpké věci, přičítáš mi nepravosti mého mládí,
- svíráš do klády mé nohy, dáváš pozor na všechny mé stezky, zanášíš si každou šlápotu mých nohou.
- Člověk se rozpadá jako něco zetlelého, jako přikrývka rozežraná moly.
- Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti.
- Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí.
- Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou.
- Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo.
- Jestliže jsou stanoveny jeho dny, počet jeho měsíců je ve tvé moci, nepřekročí cíl, jejž jsi mu vytkl.
- Odvrať od něho své oči, ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou.
- Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou,
- byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez.
- Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek.
- Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl?
- Z moře se vytratí vody, řeka opadne a vyschne;
- člověk ulehne a nepovstane a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí.
- Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv, stanovil mi lhůtu a pamatoval na mě.
- Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán.
- Zavolal bys a já bych se ozval, až se ti zasteskne po díle tvých rukou.
- A kdybys pak počítal mé kroky, nedbal bys už mého hříchu,
- zapečetěna by byla do uzlíku má nevěrnost, moji nepravost bys zastřel.
- Také hora se rozpadne a zřítí, i skála se pohne z místa;
- voda kameny omílá, svým proudem odplaví prach země; tak ničíš naději člověka.
- Dotíráš na něho vytrvale, dokud neodejde, měníš jeho tvář a vyhostíš ho.
- Neví, jsou-li jeho synové ve cti, není mu známo, jsou-li v nevážnosti.
- Tělo bolestmi ho souží, sám nad sebou truchlí."
- Na to navázal Elífaz Témanský slovy:
- "Může moudrý člověk hlásat tak naduté vědomosti, naplnit si břicho větrem od východu?
- Obhajovat se slovem, jež k ničemu není, řečmi, které neprospějí?
- Ty sám porušuješ bázeň Boží, rozjímat před Bohem znemožňuješ.
- Tvá ústa jsou zajedno s tvou nepravostí, jazyk chytrácký jsi zvolil.
- Ne já, nýbrž tvá ústa tě usvědčují ze svévole, tvoje rty vypovídají proti tobě.
- Jsi snad zrozen jako první z lidí, přišels na svět dříve než pahorky?
- Vyslechls důvěrný rozhovor Boží, že strhuješ jen na sebe moudrost?
- Co víš, abychom to nevěděli, čemu rozumíš, a nám to není známé?
- Šedivý i kmet jsou mezi námi, věkem ctihodnější než tvůj otec.
- Boží útěchy jsou tobě málo, když láskyplně s tebou mluví?
- Co tě připravuje o rozum? Proč blýskáš očima?
- Svým duchem se stavíš proti Bohu, vypouštíš z úst nehorázná slova.
- Co je člověk? Je snad bez poskvrny? Což může být spravedlivý, kdo se zrodil z ženy?
- Hle, on ani na své svaté nedá a nebesa nejsou v jeho očích bez poskvrny,
- což teprve ohavný a zvrhlý člověk, který pije podlost jako vodu?
- Poslouchej mě, co ti sdělím. Budu ti vyprávět, co jsem uzřel,
- co hlásali moudří, co jim netajili jejich otcové,
- ti, jimž jediným byla dána země, takže cizák mezi nimi nepřecházel:
- Svévolník se úzkostlivě chvěje po všechny dny, hrůzovládci počet jeho let je ukryt.
- Jeho uši slyší zvuk strašlivých zvěstí, v čas pokoje přijde na něj zhoubce.
- Nevěří, že by se z temnot vrátil - je vyhlédnut pro meč.
- Poplašeně bloudí, že není chléb, ví, že je mu připraven den temnot.
- Soužení a úzkosti ho přepadají, dotírají na něho jako král k útoku připravený,
- neboť vztáhl ruku proti Bohu, počínal si vyzývavě proti Všemocnému,
- rozběhl se proti němu se skloněnou šíjí, pod hustým krunýřem svých štítů.
- Svoji tvář zahalil tukem, ztučněl na slabinách.
- Usadil se ve zničených městech, v neobývatelných domech, hrozících zřícením.
- Nezůstane bohatý a jeho statek neobstojí, jeho majetek se na zemi nerozmůže.
- Nevyjde z temnot, jeho výhonek sežehne plamen; sám zajde dechem svých úst.
- Ač nevěří v šalebnost, bude jí zaveden, výměnou sklidí zase jen faleš.
- Než vyprší jeho den, plné odměny se dočká, jeho ratolest se nebude zelenat,
- bude jako vinná réva, když shazuje nedozrálé hrozny, nebo jak oliva shazující květy.
- Spolek rouhačů zůstane neplodný, oheň zhltá stany úplatkářů;
- plodí trápení a rodí ničemnosti, jejich lůno připravuje lest."
- Jób na to odpověděl:
- "Slyšel jsem už mnoho podobného, těšíte mě všichni jen trápením.
- Kdypak skončí to mluvení do větru? Co tě rozjitřuje, že tak odpovídáš?
- Také bych mohl mluvit jako vy, kdybyste vy byli na mém místě, ohánět se proti vám slovy, potřásat nad vámi hlavou.
- Já bych vám však svými ústy dodával odvahu, svými rty bych šetrně projevil soustrast.
- Promluvím-li, nezůstanu ušetřen bolesti, když od toho upustím, co ztratím?
- Naplňuje mě teď, Bože, malomyslností, že jsi zpustošil celou mou pospolitost.
- Zasáhl jsi mě, mám na to svědka, je jím má vychrtlost, ta mi to do očí dokazuje.
- Jeho hněv mě rozsápal, zanevřel na mě, skřípe na mě svými zuby; můj protivník zaostřuje na mě svůj zrak.
- Dokořán na mně otvírají ústa, potupně mě políčkují a všichni se na mě hrnou.
- Bůh mně dal v plen padouchovi, napospas mě vydal spárům svévolníků.
- Žil jsem poklidně, on však mnou zacloumal, uchopil mě za šíji a roztříštil mě; učinil mě svým terčem.
- Obklíčili mě jeho střelci, nelítostně roztíná mé ledví, moji žluč vylévá na zem.
- Drásá mě, jsem celý rozdrásaný, doráží na mě jako bohatýr.
- Na svou zjizvenou kůži jsem si vzal žínici, svůj roh jsem do prachu sklonil.
- Tvář mi opuchla od pláče, na má víčka padlo šero smrti,
- ač násilí na mých rukou nelpí a má modlitba je ryzí.
- Země, krev mou nepřikrývej, můj křik ať nenajde místa klidu!
- Ale nyní, hle, mám svědka na nebesích, můj přímluvce je na výšinách.
- Ať se mi přátelé posmívají, moje oko hledí v slzách k Bohu.
- Kéž je muži dáno hájit se před Bohem, lidskému synu před jeho bližním.
- Vždyť až přejde počet mých let, půjdu stezkou, z níž se nenavrátím.
- Na duchu jsem zlomen, mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá.
- Co posměšků zakouším, stále mě napadají, oka nezamhouřím.
- Slož u sebe za mě záruku, kdo jiný by se zaručil rukoudáním?
- Jejich srdce prozíravosti jsi zbavil, a proto je nevyvýšíš.
- Přátelům se pochlebuje, vlastním synům vypovídá zrak.
- Učinil mě pořekadlem lidu, tím, na nějž se plivá.
- Můj zrak pohasl hořem, všechny mé údy jsou už jen stín.
- Poctiví nad tím žasnou, nevinný je pobouřen rouhačem.
- Spravedlivý se však přidrží své cesty, kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější.
- Vy všichni, obraťte se a pak přijďte, moudrého však mezi vámi nenacházím.
- Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí, přání mého srdce ztroskotala.
- Noc vydávají za den, mluví o světle, kde temnota je blízko.
- I kdybych měl naději, podsvětí bude mým domem, lože si ustelu ve tmách.
- Jámě řeknu: »Tys můj otec«, červům: »Matko má, má sestro.«
- Kde mám jakou naději a splnění mé naděje kdo spatří?
- Závory podsvětí zapadnou, až se spolu do prachu uložíme."
- Na to navázal Bildad Šúchský slovy:
- "Jak dlouho ještě povedete tyhle řeči? Rozvažte to a pak budem mluvit.
- Proč jsme ceněni jak dobytek, jsme snad nečistí ve vašich očích?
- Ty, který sám sebe v hněvu rozsápáváš, kvůli tobě má být opuštěna země, má se skála přemístit ze svého místa?
- Avšak světlo svévolníka zhasne, plamen jeho ohně nezazáří,
- světlo v jeho stanu ztemní, zhasne nad ním jeho kahan.
- Těsno bude jeho rázným krokům, vlastní plány přivedou ho k pádu,
- nohama se zaplete do sítě, prochází se po pletivu nad pastí,
- za patu se chytí do osidla, zadrhne se kolem něho smyčka.
- Na zemi je ukryt na něj provaz, nástraha na něho na pěšině.
- Ze všech stran ho přepadají hrůzy, ženou se mu v patách.
- Ať vychrtne jeho síla, bědy ať mu připraví pád!
- Ať po kusech sžírá jeho kůži, ať mu Kníže smrti pozře údy.
- Vytržen z bezpečí svého stanu musí kráčet v náruč Krále hrůzy.
- V jeho stanu se zabydlí, co mu nepatřilo, po jeho příbytku bude roztroušena síra.
- Zdola mu uschnou kořeny a svrchu mu uvadnou větve.
- Jeho památka vymizí ze země, nezůstane po něm nikde jméno.
- Vyženou ho ze světla do temnot, zapudí ho pryč ze světa.
- Nezůstane mu nástupce a následník v jeho lidu, z místa, kde pobývá, nikdo nevyvázne.
- Nad jeho dnem strnou děsem na západě, na východě se jich zmocní hrůza.
- Tak to dopadne s příbytky bídáků, s místem, kde neznali Boha."
- Jób na to odpověděl:
- "Jak dlouho ještě mě budete trápit a mučit svými řečmi?
- Nejméně desetkrát už jste mi utrhali na cti. Vy se nestydíte se mnou tak nestoudně jednat?
- I kdybych opravdu chybil, mé pomýlení zůstane na mně.
- Chcete se opravdu nade mne vynášet a tupit mě svými domluvami?
- Uznejte přece, že mi Bůh křivdí, zatáhl kolem mne loveckou síť.
- Úpím-li pro násilí, zůstávám bez odpovědi, o pomoc volám a zastání není.
- Mou cestu zahradil zdí, že nemohu projít, mé stezky obestřel temnem.
- Mou slávu ze mne svlékl a sňal korunu z mé hlavy.
- Ze všech stran mě boří, abych zašel, vyvrátil mou naději jako strom.
- Rozpálil se na mě hněvem, považuje mě za svého protivníka.
- Společně přitáhly jeho houfy, navršily proti mně svou cestu a táboří kolem mého stanu.
- Mé bratry ode mne vzdálil, moji známí se mi odcizili,
- moji příbuzní mě opustili, kdo se ke mně znali, zapomněli na mě.
- Hosté mého domu i mé služky mě pokládají za cizího, v jejich očích jsem cizozemec.
- Když zavolám na otroka, neodpoví, svými ústy se ho musím doprošovat.
- Můj dech se oškliví i mé ženě, vlastním dětem páchnu.
- I padouši se mě štítí, když chci povstat, spílají mi,
- všichni moji důvěrní přátelé si mě hnusí, ti, které jsem miloval,se ke mně obracejí zády.
- Jsem vyzáblý, kost a kůže, vyvázl jsem jenom s kůží kolem zubů.
- Smilujte se, smilujte se nade mnou, přátelé moji, neboť se mě dotkla ruka Boží.
- Proč mě pronásledujete jako Bůh a nemůžete se nasytit mého masa?
- Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis
- rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány!
- Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem.
- A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha,
- já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mé nitru.
- Říkáte: »Jak ho chytit?« Ve mně prý je příčina všeho.
- Lekejte se meče. Mečem na nepravosti je rozhořčení. Poznáte soud Všemocného."
- Na to navázal Sófar Naamatský slovy:
- "Jak tak o tom přemítám, musím odporovat, proto abych si pospíšil.
- Důtku, jež mě uráží, vyslechnout musím, ale můj rozumný duch mi velí odpovědět.
- Což nevíš, že je to tak odjakživa, od chvíle, co byl člověk postaven na zemi,
- že plesání svévolníků trvá krátce a radost rouhačů jen okamžik?
- I když ve své povznesenosti se vypíná až k nebi a jeho hlava se dotýká oblaků,
- navždy zanikne tak jako jeho výkal, a kdo jej vídali, řeknou: »Kde je?«
- Odlétne jak sen a nenajdou ho, bude zaplašen jako vidění noční.
- Oko, jež ho spatřovalo, už ho nezahlédne, nikdo ho na jeho místě neuvidí.
- Jeho synové se budou chtít zalíbit nuzným, vlastníma rukama vrátí, co svou silou získal.
- I když jeho kosti jsou plny mladistvé svěžesti, i ta s ním ulehne do prachu.
- Ať si mu zloba připadá v ústech sladká a přechovává ji pod jazykem,
- kochá se v ní, nevzdá se jí, zadržuje ji na svém patře,
- jeho pokrm se mu v útrobách změní, stane se mu ve vnitřnostech zmijím jedem.
- Nahltal se majetku, ale vyzvrátí jej, Bůh mu jej vyžene z břicha.
- Bude sát zmijí jed, hadí jazyk ho zabije.
- Nebude se dívat na tekoucí vody, na řeky, potoky medu a mléka.
- Výtěžek vrátí, nezhltne jej, nad ziskem z obchodu nebude jásat.
- Odstrkoval a opouštěl nuzné, uchvátil dům, ač jej nestavěl.
- V nitru však nepoznal klidu, to, po čem dychtil, ho nezachrání.
- Před jeho žravostí nic neobstálo, proto jeho blahobyt nebude trvalý.
- Při nejhojnějším nadbytku mu bude úzko, dopadnou na něho ruce všech bědných.
- Jen ať si plní své břicho, Bůh na něho sešle svůj planoucí hněv, jeho útroby zasáhne sprškou šípů.
- Bude prchat před železnou zbrojí a postřelí ho bronzový luk.
- Střela pronikne mu zády, blesk jeho žlučí; zajde obklopen přízraky.
- Všechna temnota je pro něj uchována, pohltí ho oheň, který nerozdmýchal člověk, zle dopadne v jeho stanu i ten, kdo vyvázl.
- Nebesa zjeví jeho nepravost a země povstane proti němu.
- Víno z jeho domu se nepřestěhuje jinam, rozplyne se v den Božího hněvu.
- To je úděl svévolného člověka, určený Bohem, Bohem mu přiřčené dědictví.
- Jób na to odpověděl:
- "Poslouchejte dobře mou řeč, potěšíte mě tím.
- Strpte, abych též promluvil; až domluvím, posmíveje se.
- Týká se mé lkání jen člověka? Což nemám důvod být netrpělivý?
- Obraťte se ke mně, užasnete; dejte si na ústa ruku:
- Když se rozpomínám, jsem naplněn hrůzou, mého těla se zmocňuje zděšení.
- Proč naživu zůstávají svévolníci? Dožijí se vysokého věku, rozmohou se, kupí statky,
- své potomstvo mají pevně kolem sebe, své potomky mají před očima,
- v jejich domech je pokoj beze strachu, Boží hůl na ně nedopadá.
- Jejich býk nebývá připouštěn nadarmo, jejich kráva se otelí a nezmetá.
- Vypouštějí jako stádo své nezvedence a jejich děti skotačí.
- Hulákají při bubínku a citaře a radují se za zvuku flétny.
- Tráví své dny v pohodě a do podsvětí sestupují v mžiku.
- Bohu říkají: »Jdi pryč od nás, nechcem o tvých cestách vědět.
- Kdo je Všemocný, že mu máme sloužit, co nám prospěje obracet se na něj?«
- Avšak svůj blahobyt nemají v svých rukou. Nechť jsou mi vzdáleny záměry svévolníků.
- Jak náhle hasne kahan svévolníků a přicházejí na ně bědy! Bůh jim dá za úděl útrapy v svém hněvu,
- jsou jak sláma ve větru a jako plevy uchvácené vichrem.
- Bůh prý uchovává jejich ničemnosti jejich synům. Kéž splatí přímo jemu, aby to poznal!
- Kéž na vlastní oči spatří svou bídu, vypije si kalich rozhořčení Všemocného.
- Zajímá ho, co se stane s jeho domem po něm, když je počet jeho měsíců odměřen?
- Bude někdo učit Boha vědomostem? On soudí přece i vysoko postavené.
- Jeden zemře v plném květu, zcela bezstarostný, klidný,
- jeho dížka je plná mléka a jeho kosti jsou prosáklé morkem.
- Druhý zemře s hořkou duší, aniž okusil co dobrého.
- Společně ulehnou do prachu a pokryjí je červi.
- Hle, já vím, co zamýšlíte, vaším záměrem je způsobit mi příkoří.
- Říkáte zajisté: »Kde je dům urozeného? Kde je stan, v němž přebývali svévolníci?«
- Což jste se neptali mimojdoucích, neporozuměli jste jejich znamením?
- V den běd bude zlý ušetřen, bude odnesen v den hrozné prchlivosti.
- Kdo mu vytkne jeho cestu, kdo mu odplatí za to, co napáchal?
- Až bude odnesen do hrobky, nad jeho rovem se bude bdít.
- Hroudy v jámě budou mu lehké; potáhnou se za ním všichni lidé, bude jich před ním bezpočet.
- Jak mě chcete těšit takovými přeludy? Vaše odpovědi - samá věrolomnost."
- Na to navázal Elífaz Témanský slovy:
- "Znamená před Bohem něco muž? Věru, prozíravý dbá na svoje činy.
- Což se Všemocný zajímá o tvou spravedlnost, jsou mu tvoje bezúhonné cesty ziskem?
- Trestá tě snad za to, že se ho bojíš, za to s tebou vchází v soud?
- Tvá zloba je velká, tvá nepravost nekonečná.
- Bezdůvodně jsi bral zástavu od bratří, svlékal jsi z nich šat a nechával je nahé,
- znaveného neosvěžils vodou, hladovému odepřel jsi chleba.
- Země patří tomu, kdo má pevnou paži, bude na ní sídlit ten, koho Bůh milostivě přijal.
- Tys však s prázdnou posílal pryč vdovy, paže sirotků jsi drtil.
- Proto jsou kolem tebe osidla, náhlý strach tě plní hrůzou,
- pro tmu nevidíš a spousty vod tě přikrývají.
- Což není Bůh vysoko nad nebesy? Pohleď vzhůru na hvězdy, jak jsou vyvýšeny.
- A ty říkáš: »Copak Bůh ví, skrze temné mrákoty co může soudit?
- Oblaka ho zahalují, takže nevidí; prochází se kdesi po obvodu nebes.«
- Chceš se držet stezky dávnověku, po níž chodívají mužové propadlí ničemnostem,
- kteří byli zasaženi, ačkoli čas nenadešel, proudem zatopeni do základů?
- Říkávali Bohu: »Jdi pryč od nás.« Co jiného jim měl Všemocný udělat?
- Jejich domy naplňoval blahobytem. Nechť jsou mi vzdáleny záměry svévolníků!
- Spravedliví to uvidí a zaradují se, nevinný se jim vysměje:
- »Zničeni jsou ti, kdo na nás útočili, a co po nich zbylo, pozřel oheň.«
- Měj se k Bohu důvěrněji, ať užiješ pokoje. Vzejde ti z toho jen užitek.
- Přijímej z jeho úst naučení, vkládej si do srdce jeho slova.
- Vrátíš-li se k Všemocnému, budeš vybudován, vzdálíš-li od svého stanu podlost.
- Odlož do prachu svá zlatá zrnka, mezi potoční skaliska ofirské zlato.
- Pak bude Všemocný sám tvým zlatem, bude ti hromadou stříbra.
- Ve Všemocném najdeš svoje blaho, budeš pozvedat svoji tvář k Bohu.
- Budeš-li ho prosit, vyslyší tě, a ty budeš plnit svoje sliby.
- Rozhodneš-li se pro něco, stane se tak, a na tvých cestách bude zářit světlo.
- Až budou jiní poníženi, řekneš: »Ó pýcho!« Bůh zachrání ty, kdo klopí oči.
- Zachrání toho, kdo není bez viny; bude zachráněn pro čistotu tvých rukou."
- Jób na to odpověděl:
- "Také dnes zní moje lkání vzpurně, vzdychám pod rukou, která mě tíží.
- Kéž bych věděl, kde ho najdu. Vydal bych se k jeho sídlu,
- předložil bych mu svou při a plno důkazů by podala má ústa.
- Chtěl bych vědět, jakými slovy by odpověděl, porozumět tomu, co mi řekne.
- Ukáže svou velkou moc, až povede spor se mnou? Nikoli, jistě by mi dopřál sluchu.
- Jako přímý bych se před ním obhajoval, navždy unikl bych svému soudci.
- Půjdu-li vpřed, není nikde, jestliže zpět, též ho nepostřehnu,
- jestliže něco učiní vlevo, neuzřím ho, skryje-li se vpravo, neuvídím to.
- Zato on zná moji cestu; ať mě zkouší, vyjdu jako zlato.
- Má noha se přidržela jeho kroků, držel jsem se jeho cesty, neodhýlil jsem se,
- od příkazů jeho rtů jsem neodstoupil, řeči jeho úst jsem střežil víc než vlastní cíle.
- Rozhodne-li se k čemu, kdo to zvrátí? Udělá, co se mu zachce.
- Jistě splní, co mi určil, má k tomu dost moci.
- Proto se ho hrozím, chci mu porozumět, ale mám z něho strach.
- Bůh naplnil úzkostí mé srdce, Všemocný mě naplnil hrůzou.
- Jen proto jsem v temnotách provždy neumlkl, že se přede mnou zahalil mračnem.
- Když nejsou před Všemocným skryty časy, proč ti, kdo ho znají, jeho dny nepostřehnou?
- Mocní posouvají mezníky, pasou uchvácené stádo,
- odvádějí osla sirotkům a vdově berou býka do zástavy,
- ubožáky odstrkují z cesty; musejí se skrývat všichni utištění v zemi.
- Ti jsou jak divocí oslové v poušti: vycházejí za svou prací, za úsvitu hledají si pokrm, v pustině hledají chléb pro omladinu.
- Sklízejí z pole, jež není jejich, oberou vinici svévolníka.
- Nocují nazí, protože nemají oděv ani přikrývku v chladu;
- prudkými horskými dešti promočeni nemají útočiště, ke skále se tisknou.
- Tamti uchvacují sirotka od prsu, vymáhají zástavu od utištěného.
- Tito chodí nazí, bez oděvu, hladoví snášejí cizím snopy;
- mezi jejich zídkami lisují olej, šlapou ve vinných lisech a mají žízeň,
- ston umírajících zaznívá z města, prokláni volají o pomoc. Avšak tyto nepatřičnosti Bůh nepůsobí.
- Tamti se bouří proti světlu, neznají se k Božím cestám, nesetrvávají na jeho stezkách.
- Za světla povstává vrah a vraždí utištěného ubožáka, i v noci se plíží jako zloděj.
- Též oko cizoložníka se drží v přítmí, říká: »Nikdo mě nespatří«, tvář si zahaluje rouškou.
- Za tmy se do domů vloupávají, za dne se zamykají, o světle nechtějí vědět.
- Jim všem je jitro šerem smrti, s hrůzami šeré smrti se znají.
- Takového rychle vezme voda, jeho úděl na zemi je zlořečený, neobrací se na cestu do vinic.
- Suchopár a žár pohlcuje sněhové vody a podsvětí ty, kdo hřeší.
- Ať na něho zapomene i matčino lůno, ať si na něm pochutnají červi; nebude ho nikdy vzpomenuto. Podlost bude roztříštěna jako dřevo.
- Odírá neplodnou, která nerodí, a vdově neprokáže dobrodiní.
- I vznešené zachovává Bůh svou mocí; povstane-li, nikdo si není životem jist.
- Dopřává člověku bezpečí a on se má oč opřít, ale oči má upřené na jejich cesty.
- Nakrátko jsou povýšeni a už zanikají, sehnuti jsou jako ti, co hynou, vadnou jako vršky klasů.
- Není tomu tak? Kdo obviní mě ze lži? Kdo moji řeč za nic nemá?"
- Na to navázal Bildad Šúchský slovy:
- "Vladařství a strach jsou v ruce toho, jenž na svých výšinách působí pokoj.
- Je možno jeho houfy sečíst? Nad kým nevzchází jeho světlo?
- Což může člověk být před Bohem spravedlivý a čistý ten, kdo se zrodil z ženy?
- Jestliže ani měsíc nesvítí jasně, nejsou-li ani hvězdy čisté před jeho zrakem,
- což teprve lidský červ, lidský syn, červíček pouhý!"
- Jób na to odpověděl:
- "Jak pomůžeš tomu, komu chybí síla? Jak zachráníš vysílené rámě?
- Jak poradíš tam, kde chybí moudrost? Jak seznámíš s tím, co skýtá hojnou pomoc?
- Komu povídáš ta slova? Čí to dech vychází z tebe?
- Stíny zemřelých se úzkostně chvějí, i vody dole a co v nich přebývá.
- Podsvětí je před ním obnaženo, říše zkázy nepřikryta.
- On roztáhl sever nad pustotou, nad nicotou zavěsil zemi,
- vody zabaluje do oblaků, mračno pod nimi se neprotrhne;
- svůj trůn zahaluje, rozprostírá nad ním oblak.
- Na vodní hladině vykroužil obzor, kde končí světlo i tma.
- Sloupy nebes se chvějí a trnou, když okřikne vody;
- svou mocí vzdouvá moře, svou rozumností Netvora zdolal.
- Jeho duch dal nebesům velkolepost, jeho ruka proklála útočného hada.
- Hle, to je jen část jeho cest; zaslechli jsme o něm pouhý šelest, kdo může porozumět hřímání jeho bohatýrské síly?"
- Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto:
- "Jakože živ je Bůh, on upírá mi právo, Všemocný naplnil hořkostí mou duši.
- Ale dokud budu dýchat, dokud Boží dech bude v mých chřípích,
- mé rty nevysloví podlost a můj jazyk nebude hovořit lstivě.
- Jsem dalek toho prohlásit vás za spravedlivé, dokud nezhynu, své bezúhonnosti se nevzdám,
- setrvám ve spravedlnosti a neochabnu, srdce nebude mě hanět za žádný můj den.
- Můj nepřítel však ať je na tom jako svévolník, a ten, kdo proti mně povstává, jako bídák.
- Jakou naději na zisk má rouhač, vezme-li mu Bůh život?
- Bude Bůh poslouchat jeho křik, až bude v tísni?
- Najde blaho ve Všemocném, bude přivolávat Boha v každém čase?
- Chci vás poučit o Boží moci, netajit, jak tomu je s Všemocným.
- Hle, sami jste to všichni uzřeli, proč se tedy oddáváte přeludům?
- Toto je před Bohem úděl člověka svévolného, dědictví ukrutníků, jež dostanou od Všemocného:
- Rozmnoží-li se jejich synové, přijde na ně meč, jejich potomci se nenasytí chlebem;
- ty co vyváznou, ty pohřbí smrt, jejich vdovy nebudou je oplakávat.
- Kdyby někdo nakupil stříbra jak prachu a navršil oděvů jak hlíny,
- co navrší, to oblékne spravedlivý a stříbro připadne nevinnému.
- Svůj dům postavil jako mol, jako chatrč, kterou si udělal hlídač.
- Boháč ulehne a už se nesebere, než rozevře oči, nebude tu.
- Hrůzy ho dostihnou jako příval vod, vichřice ho zachvátí v noci,
- odnese ho východní vítr a bude pryč, vichr jej odvane z jeho místa.
- Tím ho Bůh postihne nelítostně, před jeho rukou bude marně prchat.
- Budou nad ním tleskat rukama a ušklíbnou se nad místem, kde býval."
- Stříbro má své naleziště a zlato místo, kde se čistí,
- železo se získává z prachu, z rudy se taví měď.
- Člověk překonává tmu, prozkoumává v říši šeré smrti temný kámen do každého koutku.
- Proráží šachtu daleko od místa, kde přebývá. Zapomenuti, bez půdy pod nohama, na laně se houpou a kývají, vzdáleni lidem.
- Země, z níž vzchází chléb, je vespod zpřevracena jakoby ohněm;
- v jejím kamení je ložisko safírů, jsou v něm i zlatá zrnka.
- Dravý pták tam nezná stezku, oko luňáka ji nezahlédne,
- mláďě šelmy po ní nešlapalo, lev po ní nevleče kořist.
- Člověk vztáhl ruku po křemeni, hory zpřevracel až do základů,
- do skal vytesal štoly, jeho oko spatřilo kdejaký skvost,
- zamezil prosakování proudících vod, a co se tají v zemi, vynáší na světlo.
- Ale moudrost, kde se najde? Kde je místo rozumnosti?
- Člověk nezná její cenu, v zemi živých se nenajde.
- Propastná tůň praví: »Ve mně není«,moře říká: »Já ji nemám«.
- Nelze ji získat za lístkové zlato, její hodnota se nevyváží stříbrem,
- nemůže být zaplacena ofírským zlatem, vzácným karneolem či safírem.
- Nedá se srovnat se zlatem či se sklem ani směnit za věci z ryzího zlata,
- natož za korál a křišťál; moudrost má větší cenu než perly.
- Nedá se srovnat s kúšským topasem, nedá se zaplatit nejčistším zlatem.
- Odkud tedy přichází moudrost? Kde je místo rozumnosti?
- Je utajena před očima všeho živého, zahalena i před nebeským ptactvem.
- Říše zkázy a smrt říkají: »Pouze jsme zaslechly pověst o ní.«
- Jenom Bůh rozumí její cestě, on zná také její místo,
- neboť on dohlédne až do končin země, vidí vše, co je pod nebem.
- Když větru udělil prudkost a vody odměrkou změřil,
- když dešti stanovil cíl a cestu bouřnému mračnu,
- hned tehdy ji viděl a vyprávěl o ní, učinil ji nepohnutelnou a také ji prozkoumal
- a řekl člověku: »Hle, bát se Panovníka, to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost.«
- Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto:
- "Kéž by mi bylo jako za předešlých měsíců, jako za dnů, kdy mě Bůh střežil,
- kdy jeho kahan mi nad hlavou zářil a já jsem temnotou šel v jeho světle,
- jako se mi vedlo za dnů mé svěžesti, kdy můj stan byl místem důvěrného rozhovoru s Bohem,
- kdy ještě Všemocný byl při mně a kolem mne moje čeleď,
- kdy se mé nohy koupaly ve smetaně a skála mi vylévala potoky oleje.
- Když jsem procházel branou vzhůru k městu, abych na náměstí zaujal své místo,
- mladíci, jak mě viděli, ztichli, kmeti povstávali a zůstali stát,
- velmoži se vystříhali řečí, kladli si na ústa ruku,
- hlas vévodů tichl, jazyk jim přilnul k patru.
- Čí ucho o mně slyšelo, ten mi blahořečil, a oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě,
- že jsem utištěného zachránil, když volal o pomoc, i sirotka, který neměl, kdo by mu pomohl.
- Žehnání hynoucího se snášelo na mne a srdce vdovy jsem pohnul k plesání.
- Oblékal jsem spravedlnost, to byl můj oděv; jak říza a turban bylo mi právo.
- Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou,
- ubožákům jsem byl otcem, spor neznámých jsem rozsuzoval,
- bídákovi jsem však zvyrážel tesáky, ze zubů mu vyrval kořist.
- Říkal jsem: »Zahynu se svým hnízdem a rozmnožím své dny jako Fénix.
- Můj kořen se rozloží při vodách, na mém větvoví bude nocovat rosa.
- Moje sláva se mi bude obnovovat a můj luk v mé ruce bude stále pružný.«
- Poslouchali mě a na mě čekávali, umlkali při mé radě;
- po mém slovu už nic neměnili, má řeč na mě kanula jak rosa.
- Čekávali na mě jako na déšť, otvírali ústa jak po jarním dešti.
- Usmíval jsem se na ně, když ztráceli víru, a oni neodmítali světlo mé tváře.
- Když jsem volil cestu k nim, seděl jsem v čele, bydlel jsem jako král mezi houfy, jako ten, kdo těší truchlivé.
- Avšak nyní se mi vysmívají ti, kteří jsou mladší než já, jejich otců jsem si vážil tak málo, že jsem je nestavěl ani ke svým ovčáckým psům.
- K čemu je mi síla jejich rukou, když zhynula jejich svěžest?
- Nouzí a hladověním vyčerpáni ohlodávají suchopár od včerejška pustý, zpustošený,
- trhají lebedu mezi křovím a kořen kručinky jim je chlebem.
- Byli vypuzeni z obce, pokřikovali za nimi jako za zlodějem;
- musejí bydlet ve srázných úvalech, v podzemních slujích a pod útesy,
- hýkají v křoví, zalezlí pod kopřivami,
- bloudové, bezejmenní, ze země vymrskaní.
- A teď jsem jim předmětem popěvků a řečí;
- hnusí si mě a vzdalují se ode mne, nestydí se mi do tváře plivat.
- Bůh rozvázal mé stanové lano, pokořil mě, a oni všechny zábrany odhodili.
- Vyvstávají z pravé strany jako roj, podrážejí mi nohy, navršili proti mně cesty svých běd,
- rozkopali moji stezku, usilují o můj pád a nebrání jim nikdo.
- Jakoby širokou průrvou přicházejí, valí se uprostřed trosek.
- Proti mně se obrátily hrůzy, jako vítr pronásledují mě za šlechetnost, jako oblak odplynula moje spása.
- A nyní je vylita má duše ve mně, chopily se mě dny pokoření.
- V noci mě bodá v kostech, hlodá mě bolest neutuchající.
- Pro úpornou bolest se změnil můj oděv, sevřela mě jako pás suknici;
- jsem smeten do bláta, podoben prachu a popelu.
- Volám k tobě o pomoc, a ty mi neodpovídáš, stojím tu, měj pro mě pochopení.
- Změnil ses mi v krutého protivníka, strojíš mi úklady svou mocnou rukou.
- Unášíš mě větrem jako na voze, až mě opouštějí smysly.
- Vím, že mě předáš smrti, přivedeš do domu, kde se setká všechno živé.
- Nikdo nepodá ruku do sutin, kdyby z nich hynoucí o pomoc volal.
- Neplakal jsem snad za krušných dnů, nestaral jsem se o ubožáka?
- Dobro jsem s nadějí očekával, a přišlo zlo, čekal jsem na světlo, a přišlo mračno.
- Mé útroby neklidně vřou, mám před sebou dny utrpení.
- Chodím zarmoucen, ačkoli nepálí slunko, povstávám ve shromáždění a volám o pomoc.
- Stal jsem se bratrem šakalů, druhem pštrosů.
- Kůže na mně zčernala, kosti mám horkostí rozpálené.
- Má citara zní při truchlení, moje flétna při hlasu plačících."
- "Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou?
- Jaký je úděl od Boha shůry, dědictví od Všemocného z výšin?
- Zdali ne bědy pro bídáka a neštěstí pro pachatele ničemností?
- Nevidí snad Bůh mé cesty a nepočítá všechny mé kroky?
- Jestliže jsem licoměrně jednal a moje noha spěchala za lstí,
- ať mě Bůh zváží na vážkách spravedlnosti a pozná mou bezúhonnost.
- Jestliže se můj krok odchýlil z cesty a mé srdce si šlo za mýma očima nebo poskvrna ulpěla na mých dlaních,
- ať jiný sní, co zaseju, a moji potomci ať jsou vykořeněni.
- Jestliže se mé srdce dalo zlákat cizí ženou a já jsem strojil nástrahy u dveří svého druha,
- ať moje žena jinému mele a jiní ať se sklánějí nad ní.
- Byla by to přece mrzkost, nepravost hodná odsouzení,
- byl by to oheň, jenž zžírá v říši zkázy, který do kořenů zničí všechnu mou úrodu.
- Jestliže jsem porušil právo svého otroka či otrokyně, když se mnou vedli spor,
- co bych měl udělat, až Bůh povstane, co mu odvětím, až mě bude stíhat?
- Což ten, který mě učinil v mateřském životě, neučinil i jeho, nebyl to týž, který nás připravil v lůně?
- Jestliže jsem odmítl nuzákovo přání, oči vdovy nechal hasnout v beznaději
- a sám pojídal své sousto, aniž z něho též sirotek jedl -
- ten přec od mládí už se mnou rostl jak u otce, také vdovu jsem od života své matky vodil -,
- jestliže jsem viděl hynoucího bez oděvu, že se ubožák čím přikrýt nemá,
- jestliže mi jeho bedra nežehnala za to, že se ohřívá vlnou mých jehňat,
- jestliže má ruka hrozila sirotkovi, ač jsem v bráně viděl, že mu mohu pomoci,
- ať mi odpadne lopatka od ramene a paže se mi vylomí z kloubu.
- Propadl bych jistě strachu, bědám Božím, na nic bych se nevzmohl před jeho vznešeností.
- Jestliže jsem svou důvěru složil v zlato, třpytivému zlatu říkal: »V tebe doufám«,
- jestliže jsem se radoval, že jsem tak zámožný, že má ruka nabyla úctyhodného jmění,
- jestliže jsem viděl světlo sluneční, jak září, a měsíc, jak skvostně pluje po obloze,
- a mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých úst jim rukou poslal,
- i to by byla nepravost hodná odsouzení, neboť bych tím zapřel Boha shůry.
- Jestliže jsem se zaradoval ze zániku toho, kdo mě nenáviděl, a byl rozjařen, že potkalo ho něco zlého -
- vždyť jsem nedal svým ústům zhřešit, nevyprošoval jsem si pro něho kletbu,
- lidé z mého stanu si nestěžovali: »Kéž by nám dal trochu masa, nejsme syti«,
- cizinec nezůstával přes noc venku, pocestnému jsem otvíral dveře -,
- jestliže jsem po lidsku své přestoupení skrýval, nepravost svou tajně uložil v své hrudi,
- že bych se byl lekal početného davu a že bych se opovržení lidských čeledí děsil, pak ať zmlknu a nevyjdu ze dveří.
- Kéž bych měl někoho, kdo by mě vyslyšel! Zde je mé znamení. Ať mi Všemocný odpoví. Můj odpůrce sepsal zápis.
- Klidně si jej vložím na rameno, ovinu si jej jak věnec.
- O každém svém kroku mu povím, jako vévoda přistoupím k němu.
- Jestliže má půda proti mně křičela a její brázdy přitom plakaly,
- jestliže jsem její sílu spotřeboval bez placení a její vlastníky odbýval,
- ať místo pšenice vzejde trní, místo ječmene býlí." Zde končí Jóbova slova.
- Tu přestali oni tři muži Jóbovi odpovídat, protože byl ve vlastních očích spravedlivý.
- Zato vzplanul hněvem Elíhú, syn Berakeela Búzského z čeledi Rámovy; jeho hněv vzplanul proti Jóbovi, protože se pokládal za spravedlivějšího než Bůh.
- Jeho hněv vzplanul i proti jeho třem nepřátelům, protože nenašli správnou odpověď a Jóba prohlašovali za svévolníka.
- Elíhú se slovy k Jóbovi vyčkával, protože ostatní byli věkem starší než on.
- Elíhú však viděl, že v ústech oněch tří mužů není vhodná odpověď, proto vzplanul hněvem.
- Na to tedy navázal Elíhů, syn Berakeela Búzského, slovy: "Co se týče let, jsem mladší, kdežto vy jste kmeti, proto jsem se ostýchal a obával vám sdělit, co vím.
- Řekl jsem si: Ať promluví léta, ti, kteří mají let mnoho, ať s moudrostí seznamují.
- Avšak je to duch člověku daný, dech Všemocného, jenž lidi činí rozumnými.
- Nejsou vždycky moudří ti, kdo mají mnoho let, starci nemusejí vždy rozumět právu.
- Proto říkám: Poslyšte mě. Rovněž já chci sdělit, co vím.
- Hle, čekal jsem na vaše slova, naslouchal jsem vaší rozumnosti, až co svými slovy vystihnete.
- Snažil jsem se vám porozumět, avšak Jóba nikdo neusvědčil, žádný z vás neodpověděl na jeho řeči.
- Neříkejte: »My jsme našli moudrost; Bůh ho odvane jak plevu, a ne člověk.«
- Jób svá slova nezaměřil proti mně, nebudu mu odpovídat vašimi řečmi. -
- Jsou zděšeni, už neodpovídají, slova jim už došla.
- Čekám, ale oni nepromluví, stojí tu a neodpovídají.
- Přispěji tedy já svým dílem, rovněž já chci sdělit, co vím.
- Jsem naplněn slovy, těsno je duchu v mém nitru.
- Hle, mé nitro je jako víno, které nemá průduch, jako nové měchy, jež pukají.
- Musím mluvit, aby se mi ulevilo; otevřu rty a odpovím.
- Nebudu nikomu stranit, nechci nikomu lichotit;
- nevím, co je lichocení, to by mě můj Učinitel brzy smetl.
- Ty, Jóbe, slyš dobře mou řeč, všem mým slovům dopřej sluchu.
- Pohleď, otevírám ústa, pod mým patrem promlouvá můj jazyk.
- Má řeč tryská z upřímného srdce, mé rty mluví o poznání vytříbeném.
- Boží duch mě učinil, dech Všemocného mě oživil.
- Můžeš-li, odpovídej, předlož mi svou při, postav se!
- Hle, já budu tvými ústy před Bohem, i já jsem jen kus hlíny.
- Hle, nemusí tě přepadat strach ze mne, ani moje naléhání tebe tížit.
- Řekl jsi to přede mnou a já jsem tvá slova slyšel:
- »Ryzí jsem, prost přestoupení, jsem bez úhony, bez nepravosti.
- Hle, Bůh proti mně záminky hledá, pokládá mě za nepřítele,
- sevřel do klády mé nohy a střeží všechny mé stezky.«
- Hle, odpovídám ti: Zde nejsi v právu, neboť Bůh je větší než člověk.
- Proč s ním vedeš spor? Že svými slovy neodpovídá?
- Bůh přece promluví jednou i podruhé, a člověk to nepostřehne.
- Ve snu, ve vidění nočním, když na lidi padá mrákota, v dřímotě na lůžku,
- tehdy otvírá lidem ucho a zpečeťuje varování, jež jim dal,
- aby člověka odvedl od toho, co páchá, aby muže chránil před vypínavostí,
- aby jeho duši ušetřil před jámou a jeho život aby nezašel hubící střelou.
- Bolestmi je kárán na svém loži, stálým svárem v kostech,
- takže jeho život si oškliví pokrm a jeho duše vytoužené jídlo.
- Jeho tělo se očividně ztrácí, vystupují kosti, které nebývalo vidět.
- Jeho duše se blíží jámě a jeho život jisté smrti.
- Bude-li s ním anděl, tlumočník, jeden z tisíců, a poví-li, že je to přímý člověk,
- tehdy Bůh se nad ním smiluje a řekne: »Vykup ho, ať do jámy nesestoupí; mám za něho výkupné.«
- Jeho tělo bude svěžejší než v mládí, vrátí se do dnů dospívání.
- Bude-li prosit Boha a on v něm najde zalíbení, ukáže mu svou tvář za hlaholu polnic a člověku vrátí jeho spravedlnost.
- Bude zpívat před lidmi a řekne: »Hřešil jsem a převracel, co bylo přímé, ale nebylo mi odplaceno stejným.«
- Bůh vykoupil jeho duši, aby neodešla do jámy, jeho život smí hledět na světlo.
- To vše učiní Bůh pro muže dvakrát i třikrát,
- aby odvrátil jeho duši od jámy a přivedl ke světlu, do světla živých.
- Poslouchej mě, Jóbe, pozorně, mlč, já budu mluvit.
- Bude-li co říci, odpověz mi, promluv, chci pro tebe spravedlnost.
- Nebudeš-li mít co říci, poslouchej mě, mlč a já ti zprostředkuji moudrost."
- Na to navázal Elíhú slovy:
- "Vy moudří, slyšte mé řeči, vy vědoucí, naslouchejte mi.
- Ucho přece přezkušuje řeči, patro vychutnává pokrm.
- Volme si, co je právo, ať zvíme mezi sebou, co je dobré.
- Jób řekl: »Jsem spravedlivý, a Bůh upírá mi právo.
- Mám lhát? Proti svému právu mluvit? Zasáhl mě zkázonosný šíp, avšak ne pro přestoupení.«
- Který muž je jako Jób? Prý pije výsměch jako vodu,
- spolčuje se s pachateli ničemností, obcuje se svévolnými lidmi;
- řekl: »Muži není k ničemu mít zalíbení v Bohu.«
- Proto mě slyšte, rozumní mužové: Daleko je Bůh od svévole, Všemocný od bezpráví.
- Podle toho, co člověk udělá, odplatí jemu, s každým nakládá podle jeho stezky.
- Opravdu, Bůh nejedná svévolně, Všemocný právo nepokřiví.
- Kdo mu dal pod dohled zemi a kdo před něho položil celý svět?
- Kdyby měl na mysli jenom sebe a svého ducha i dech k sobě zpět stáhl,
- tu by všechno tvorstvo rázem vyhynulo, člověk by se obrátil v prach.
- Máš-li tedy rozum, poslyš toto, dopřej sluchu tomu, co říkám.
- Což může panovat ten, kdo nenávidí právo? Nebo Úctyhodného, jenž je spravedlivý, prohlásíš za svévolníka?
- Je snad možno říci králi: »Ty ničemo« nebo urozeným: »Svévolníku«?
- Bůh nestraní velmožům, nedá přednost váženému před nuzákem, protože všichni jsou dílem jeho rukou.
- Umírají v okamžení, třeba o půlnoci. Lid se zachvěje, když odcházejí; i vznešený je odvolán, aniž kdo hne rukou.
- Na cesty každého jsou upřeny jeho oči, on každý krok vidí.
- Není temnoty ani šera smrti, kde by se mohli skrýt pachatelé ničemností.
- Na nikoho nevkládá nic navíc, že by se musel s Bohem soudit.
- Ctihodné bije, nemusí nic vyšetřovat, jiné staví na ta místa;
- je obeznámen s jejich dílem, podvrátí je za noc a jsou rozdrceni.
- Potrestá je jako svévolníky, každý na to bude hledět,
- za to, že se odchýlili pryč od něho a neměli uznání pro žádnou jeho cestu,
- takže se až k němu donesl křik nuzných a slyšel křik utištěných.
- Když zůstane klidný, kdo ho smí prohlásit za svévolníka? Když skrývá tvář, kdo ho může spatřit? A přece bdí nad pronárody i jednotlivci,
- aby nekraloval člověk - rouhač a nestal se svůdcem lidu.
- Sluší se doznat Bohu: »Snáším svůj trest, nebudu už pohoršlivě jednat.
- Poučuj mě o tom, na co nestačí můj pohled. Spáchal-li jsem podlost, už tak neučiním.«
- Má snad odplácet dle tvého, když ty jeho názor za nic nemáš? Ty bys to měl rozhodnout, ne já. Pověz, co víš!
- Rozumní mužové mi přisvědčí a moudrý muž mi bude naslouchat:
- »Jób nemluví uváženě, jeho slova nejsou prozíravá.
- Je třeba jednou provždy Jóba přezkoušet, protože odpovídá jako mužové propadlí ničemnostem.
- Vždyť ke svému hříchu přidává nevěrnost, mezi námi si výsměšně tleská a má mnoho řečí proti Bohu.«"
- Na to navázal Elíhú slovy:
- "Myslíš si, že je to podle práva říkat: »Moje spravedlnost převyšuje Boží?«
- Říkat: »Co z toho máš? Co mi prospěje, nebudu-li hřešit?«
- Odpovím ti několika slovy, i tvým přátelům, kteří jsou s tebou.
- Pohleď na nebe a viz, popatř na mraky vysoko nad sebou.
- Jestliže jsi zhřešil, čeho jsi dosáhl proti němu? Bude-li tvých přestoupení sebevíc, co mu tím uděláš?
- Jestliže jsi jednal spravedlivě, co jsi mu dal, co přijal z tvé ruky?
- Jen člověka jako ty zasáhne tvá svévole, lidského syna tvá spravedlnost.
- Lidé křičí pro množství útisku, volají o pomoc pro tvrdou paži mocných,
- a nikdo se nezeptá: »Kde je Bůh, můj Učinitel, který dává člověku i v noci prozpěvovat,
- vyučuje nás a nikoli zvířata zemská a činí nás moudřejší nad nebeské ptactvo?«
- Potom jim ovšem neodpovídá, když křičí pro pýchu zlovolných.
- Bůh přece nedá sluchu falši, Všemocný na to ani nepohlédne,
- zvláště když o něm prohlašuješ: »Nedívá se na to«. Tvá pře je před ním, jen na něho čekej!
- Jestliže tedy nestíhá hněvem a nestará se příliš o zpupnost,
- Jób si otevírá ústa do větru a neuváženě vede zbytečné řeči."
- Elíhú dále pokračoval slovy:
- "Měj se mnou trochu trpělivosti a sdělím ti, že ještě mám o Bohu co říci.
- Začnu se svým věděním zdaleka a přiznám svému Učiniteli spravedlnost,
- neboť opravdu má slova nejsou klam; před tebou je člověk dokonalých vědomostí.
- Hle, Bůh je úctyhodný, nezavrhne bez příčiny, je úctyhodný silou i srdcem.
- Nenechá naživu svévolníka, ale utištěným dopomůže k právu.
- Od spravedlivého neodvrací zrak; s králi je na trůn dosazuje navždy a jsou vyvýšeni.
- Jsou-li však spoutáni řetězy, chyceni do provazů utrpení,
- oznamuje jim, čeho se dopustili, že se rozbujela jejich přestoupení,
- otvírá jim ucho pro napomenutí a vyzývá je, aby se odvrátili do ničemností.
- Poslechnou-li, budou-li mu sloužit, dokončí své dny v pohodě a v rozkoších svá léta.
- Neposlechnou-li, sejdou hubící střelou a zahynou pro svou nerozvážnost.
- Kdo jsou rouhavého srdce, přispívají k hněvu, nevolají o pomoc, ani když je spoutá.
- Proto zemře jejich duše v mládí a jejich život skončí se zasvěcenci smilstva.
- Utištěného zachrání skrze jeho utrpení, otevře mu ucho skrze útlak.
- To on tě odládá z jícnu soužení; abys měl kolem volný prostor, bez stísněnosti, a poklidný stůl plný tučnosti.
- Chceš-li se svévolně přít, pře tě přivede před soud.
- Ať tě rozhořčení nezláká k tleskání a velké výkupné ať tě nesvede z cesty.
- Vytrhne tě volání o pomoc, když se soužíš a napínáš všechnu svou sílu?
- Nedychti po noci, která odvede národy z jejich míst.
- Bedlivě dbej, aby ses neobracel k ničemnosti a nevolil ji raději než utrpení.
- Hle, jak nedostupný je Bůh ve své síle! Kdo je učitel podobný jemu?
- Kdo smí dohlížet na jeho cestu? Kdo smí říci: »Jednáš podle«?
- Pamatuj, že máš vyvyšovat jeho dílo, jež lidé opěvují.
- Všichni lidé je vyhlížejí, avšak člověk přihlíží jen zdáli.
- Hle, Bůh je vyvýšený, nad naše poznání, počet jeho let je nevyzpytatelný.
- Přitahuje vodní kapky, padají jako déšť a v jeho záplavu se mění,
- když se z mračen valí proudy a hojně skrápějí člověka.
- Rozumí někdo rozprostření mraků, hromobití v jeho stánku?
- Hle, nad tím rozprostírá světlo a přikrývá kořeny moře.
- Povede při s lidmi ten, jenž dává hojný pokrm.
- Dlaněmi se chápe světla blesků, přikazuje jim zasáhnout útočníka.
- Ohlašuje ho jeho hromový hlahol, dokonce i stádo ohlašuje jeho příchod.
- Mé srdce se z toho chvěje, chtělo by vyskočit ze svého místa.
- Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu, rachotu, který mu vychází z úst.
- Nechá jej dunět pod celým nebem a jeho světlo září až k okrajům země.
- Za ním řve jeho hlas, on hřmí svým důstojným hlasem a nezadržuje blesky, když se jeho hlas rozléhá.
- Podivuhodně hřmí Bůh svým hlasem, dělá veliké věci, nad naše poznání:
- sněhu velí: »Padej na zem« a dešti: »Ať prší«, a déšť padá v mocných proudech.
- Na ruku každého člověka klade svoji pečeť, aby všichni lidé, které učinil, nabyli poznání:
- Zvěř vchází do doupat a přebývá v svých peleších;
- vichřice vyráží ze své komnaty a severák přináší chlad;
- svým dechem vyvolává Bůh led, že zamrzají hladiny vod;
- oblak obtěžkává vláhou, svým bleskem rozhání mračno,
- a to se točí a převrací, jak on určí, a vše, co mu přikáže, vykoná na tváři okrsku země;
- užívá ho jako metly nebo k dobru své země, jako důkazu milosrdenství.
- Dopřej tomu sluchu, Jóbe, postůj, zda pochopíš Boží divy.
- Víš snad, co jimi Bůh míní, když ozáří oblak svým bleskem?
- Víš něco o tom, jak plují oblaka, a vůbec něco o divech Vševědoucího?
- Ty, jemuž horkem žhne šat, když země znehybní pod jižním větrem,
- dovedl bys jako on vzklenout oblohu pro mraky, pevnou jak lité zrcadlo?
- Seznam nás s tím, co mu máme říci. Nic nedokážeme pro temnotu.
- Ohlásí mu někdo, že hodlám mluvit? Řekne si někdo o to, aby byl zničen?
- Nelze se dívat do světla blesků tehdy, když září v mracích; až se přežene vítr, pročistí je.
- Od severu přichází zlatavá záře, třpyt kolem Boha budící hrůzu;
- avšak Všemocného nenajdeme. Je vznešený v síle, ale soudem a přísnou spravedlností nechce pokořovat.
- Ať se ho proto lidé bojí; nehledí na žádného, kdo spoléhá na své moudré srdce."
- Na to odpověděl Jóbovi ze smrště Hospodin slovy:
- "Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy?
- Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě.
- Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom.
- Víš, kdo stanovil její rozměry, kdo nad ní natáhl měřící šňůru?
- Do čeho jsou zapuštěny její podstavce, kdo kladl její úhelný kámen,
- zatímco jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol?
- Kdo sevřel moře vraty, když se valilo z lůna země,
- když jsem mu určil za oděv mračno a za plénku temný mrak,
- když jsem mu stanovil meze, položil závory a vrata
- a řekl: »Až sem smíš přijít, ale ne dál; zde se složí tvé nespoutané vlnobití!«
- Zdali jsi ty někdy za svých dnů dal příkaz jitru a vykázal jitřence její místo,
- aby se chopila okrajů země a svévolníci byli z ní vytřeseni?
- Země se mění jak hlína pod pečetidlem, ale oni tu stojí, ač jsou jen šat.
- Svévolníkům bude odepřeno světlo a zvednutá paže bude přeražena.
- Přišel jsi až ke zřídlu moře, procházel ses po dně propastné tůně?
- Byly ti odkryty brány smrti, brány šeré smrti jsi spatřil?
- Postřehls celou šíři země? Pověz, znáš-li to všechno.
- Kde je cesta k obydlí světla? Kde má své místo temnota?
- Můžeš je vykázat do jejich hranic? Máš ponětí o stezkách k jejich domu?
- Tušil jsi, že se jednou narodíš a jak velký bude počet tvých dnů?
- Přišel jsi někdy ke skladům sněhu, spatřil jsi sklady krupobití,
- které si šetřím pro časy soužení, pro den války a boje?
- Kde je cesta k místu, kde se dělí světlo? Odkud se žene na zemi východní vítr?
- Kdo vyryl koryta povodni a bouřnému mračnu cestu,
- aby pršelo na liduprázdnou zemi, na poušť, v níž člověka není,
- aby se napojila místa pustá a zpustošená a vzešla mladá tráva?
- Má snad déšť otce? Kdo zplodil krůpěje rosy?
- Z čího lůna vyšel led? Kdo rodí nebeské jíní?
- Vody tuhnou na kámen, zamrzá hladina propastné tůně.
- Dovedeš spoutat mihotavý třpyt Plejád nebo rozvázat pouta Orióna?
- Vyvedeš hvězdy zvířetníku v pravý čas a povedeš souhvězdí Lva s jeho mladými?
- Víš, jaké jsou řády nebes? Ty jsi je ustanovil, aby dozírala na zemi?
- Pozvedneš svůj hlas k oblaku, aby tě přikryla spousta vod?
- Posíláš snad pro blesky, aby přišly a ohlásily se ti: »Tu jsme«?
- Kdo dal ibisovi moudrost a kouhoutovi rozum?
- Kdo je tak moudrý, aby sečetl mraky? Kdo složí nebeské měchy,
- když prach se v slitinu spojí a hroudy k sobě přilnou?
- Můžeš ulovit pro lva kořist a uspokojit lačnost lvíčat,
- když se krčí v peleších, číhají ve svém doupěti v houští?
- Kdo opatří úlovek krkavci, když jeho mláďata volají k Bohu a bloudí bez potravy?
- Znáš čas vrhu skalních kozorožců? Opatrovals laň, když rodí?
- Počítáš měsíce, kdy jsou březí, a znáš čas jejich vrhu,
- jak se skloní, vrhnou svá mláďata, svých bolestí pozbývají?
- Jak jejich mláďata sílí, volně si rostou, odběhnou a už se k nim nevracejí?
- Kdo vypustil divokého osla na svobodu, kdo uvolnil řemení stepnímu oslu,
- jemuž jsem za domov vykázal pustinu, solnou pláň za příbytek?
- Posmívá se městskému hluku, neposlouchá povyk poháněče,
- na horách slídí po pastvě, pídí se po zeleni.
- Bude ti chtít jednorožeč sloužit či nocovat u tvého krmelce?
- Připoutáš jednorožce provazem k brázdě, bude snad za tebou doliny vláčet?
- Důvěřuješ mu, protože má tak velkou sílu? Ponecháš mu výtěžek své práce?
- Věřil bys mu, že tvé zrno sveze a shromáždí na tvůj mlat?
- Pštrosice mává křídlem, není to však peruť s brky čápa;
- svá vejce ponechává na zemi a zahřívá je v prachu,
- zapomíná, že je noha může rozšlápnout a polní zvěř zdupat.
- Se svými mláďaty zachází tvrdě, jako by nebyla její, nemá strach, že bude její námaha marná.
- Bůh totiž odepřel dát jí moudrost, nedal jí ani díl rozumnosti.
- Když se však vyplašena vymrští, je jí k smíchu kůň i s jezdcem.
- Dal jsi snad koni bohatýrskou sílu, přioděl jsi jeho šíji hřívou?
- Docílíš, aby poskakoval jako luční kobylka? Jeho vznešené frkání vzbuzuje strach,
- v dolině hrabe nohama, rozjařen silou, má-li vytáhnout proti ozbrojencům,
- vysmívá se strachu, neděsí se, před mečem se neobrací.
- Toulec nad ním chřestí, blýská se kopí a oštěp,
- s burácením se řítí po zemi, až se chvěje, nedá na nic než na zvuk polnice,
- zařehtá, kdykoli polnice zazní, zdaleka větří bitvu, povely velitelů a válečný ryk.
- Řídí se snad sokol tvým rozumem, když vzlétne, rozprostře křídla k jihu?
- Což se na tvůj rozkaz vznese orel, aby si vysoko udělal hnízdo?
- Přebývá a nocuje na skále, na skalním útesu, nepřístupném místě.
- Odtud vyhlíží pokrm, dodaleka hledí jeho oči.
- Jeho mláďata střebají krev, a kde jsou skolení, tam je i on."
- Hospodin dále řekl Jóbovi toto:
- "Smí se člověk přít se Všemocným? Smí ho kárat? Ten, kdo Boha obvinil, ať odpovídá."
- Jób na to Hospodinu odpověděl:
- "Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný! Kladu si na ústa ruku.
- Jednou jsem už promluvil a nevím co odpovědět, ba i podruhé, ale nemohu pokračovat."
předchozí | další
Ester
|
Žalmy
...