Pláč

Bible online

Tip: Rychlé vyhledávání v Bibli : Informace a zajímavosti o Bibli

1,1 - Jak samotno sedí město, které mělo tolik lidu! Je jako vdova, ač bylo mocné mezi pronárody. Bylo kněžnou mezi krajinami, a je podrobeno nuceným pracím.
1,2 - Za noci pláče a pláče, po líci slzy jí kanou, ze všech jejích milovníků není nikdo, kdo by ji potěšil. Všichni její druhové se k ní zachovali věrolomně, stali se jejími nepřáteli.
1,3 - Juda odešel do vyhnanství ponížen a nesmírně zotročen. Usadil se mezi pronárody, odpočinutí nenachází. Všichni jeho pronásledovatelé ho dostihli v jeho úzkostech.
1,4 - Cesty na Sijón truchlí, nikdo nepřichází ke slavnosti. Všechny jeho brány jsou zpustošené, jeho kněží vzdychají, jeho panny jsou zarmoucené, hořko je sijónské dceři.
1,5 - Její protivníci nabyli vrchu, její nepřátelé si žijí v klidu, neboť Hospodin ji zarmoutil pro množství jejích nevěrností. Její pacholátka odešla před tváří protivníka do zajetí.
1,6 - Odešla od sijónské dcery veškerá její důstojnost. Její velmožové jsou jako jeleni, když nenacházejí pastvu: táhnou vysíleni před tváří pronásledovatele.
1,7 - Jeruzalém se rozpomíná ve dnech svého ponížení a zmateného toulání na všechno, co míval za žádoucí ode dnů dávnověkých. Když jeho lid padl do rukou protivníka, nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Protivníci to viděli a posmívali se jeho zániku.
1,8 - Těžce zhřešila jeruzalémská dcera, proto se stala nečistou. Všichni, kdo si jí vážili, ji mají za bezectnou, neboť vidí její nahotu; a ona vzdychá a odvrací se.
1,9 - Má na lemu roucha nečistotu, nepamatovala na svůj konec. Předivně sešla a není nikdo, kdo by ji potěšil. "Pohleď, Hospodine, na mé ponížení, jak se nepřítel vypíná."
1,10 - Protivník vztáhl ruku na všechno, co měla za žádoucí. Ba, vidí pronárody vcházet do své svatyně, ač jsi o nich přikázal: "Nevejdou do tvého shromáždění."
1,11 - Veškeren její lid vzdychá a žebrá o chléb. Za pokrm dávají všechno, co měli za žádoucí, jen aby se udrželi při životě. "Pohleď, Hospodine, popatř, jak jsem zbavena cti."
1,12 - "Je vám to lhostejné, vy všichni, kteří jdete kolem? Popatřte a hleďte, je-li jaká bolest jako bolest moje, ta, která mi byla způsobena, jíž mě zarmoutil Hospodin v den svého planoucího hněvu.
1,13 - Z výšiny seslal do mých kostí oheň a pošlapal je. Před nohy mi rozprostřel síť, obrátil mě nazpět. Učinil mě místem zpustošeným, nečistým po všechny dny.
1,14 - Neustále mě tlačí moje nevěrnosti, jež jeho ruka spletla ve jho, dostaly se mi na šíji; podlomil mou sílu, Panovník mě vydal do rukou těch, před nimiž neobstojím.
1,15 - Panovník pohrdl všemi udatnými v mém středu, svolal proti mně slavnostní shromáždění, aby rozdrtil mé junáky. Panovník pošlapal v lisu panenskou dceru judskou.
1,16 - Propukám nad tím v pláč, slzy se mi proudem řinou z očí, vzdálil se ten, kdo by mě potěšil, kdo by mě udržel při životě. Moji synové úděsem trnou, neboť nepřítel ukázal svou moc."
1,17 - Sijón rozpíná své ruce, není nikdo, kdo by jej potěšil. Hospodin vydal Jákobovi příkaz jeho protivníkům vůkol něho. Jeruzalém je mezi nimi jako nečistý.
1,18 - "Hospodin je spravedlivý, já jsem vzdorovala jeho ústům. Slyšte tedy, všichni národové, hleďte na mou bolest. Mé panny a moji junáci odešli do zajetí.
1,19 - Volala jsem své milence, oni mě však oklamali. Moji kněží a moji starší hynuli v městě, když si vyžebrávali pokrm, aby se udrželi při životě.
1,20 - Pohleď, Hospodine, jak se soužím, v mém nitru to bouří, srdce se mi svírá v hrudi, neboť jsem zarputile vzdorovala. Venku sirobu přinášel meč a v domě řádila smrt.
1,21 - Slyšeli mě, jak vzdychám, nebyl nikdo, kdo by mě potěšil, všichni moji nepřátelé uslyšeli o mém neštěstí a veselili se, že jsi to způsobil ty. Přiveď den, který jsi vyhlásil, a budou na tom jako já.
1,22 - Všechno zlo, jež způsobili, ať vstoupí před tvou tvář a nalož s nimi, jako jsi naložil se mnou za všechny mé nevěrnosti. Hluboce vzdychám a mé srdce je choré."
2,1 - Jak zahalil oblakem ve svém hněvu Panovník sijónskou dceru! Srazil z nebe na zem okrasu Izraele. Nebyl pamětliv podnože svých nohou v den svého hněvu.
2,2 - Panovník pohltil bez soucitu všechny Jákobovy nivy, rozbořil ve své prchlivosti pevnosti dcery judské, srovnal se zemí, znesvětil království a jeho velmože.
2,3 - V planoucím hněvu srazil každý roh Izraele, svou pravici stáhl nazpět před tváří nepřítele, vzplanul v Jákobovi jako plápolající oheň, sžírající všechno vůkol.
2,4 - Napjal svůj luk jako nepřítel, pozvedl pravici jako protivník a hubil všechny, kdo byli žádoucí oku; ve stanu sijónské dcery vylil svoje rozhořčení jako oheň.
2,5 - Panovník byl jako nepřítel, pohltil Izraele; pohltil všechny její paláce, její pevnosti zničil, rozmnožil v dceři judské smutek a zármutek.
2,6 - Násilně strhl své zahradě oplocení, své slavnostní shromáždění zničil. Hospodin přivedl na Sijónu v zapomnění slavnost i den odpočinku, zavrhl ve svém hrozném hněvu krále i kněze.
2,7 - Panovník zanevřel na svůj oltář, svou svatyni zrušil, hradby jejích paláců vydal do rukou nepřítele. V domě Hospodinově bylo hluku jako v den slavnostního shromáždění.
2,8 - Hospodin se rozhodl zničit hradby sijónké dcery. Natáhl měřící šňůru, už neodvrátí svou ruku od ničení. Tak zarmoutil val i hradbu, rázem je po nich veta.
2,9 - Do země se ponořily její brány, její závory zničil a roztříštil, její král a velmožové jsou mezi pronárody a zákona není; ani její proroci nemívají vidění od Hospodina.
2,10 - Usedli na zem a ztichli starcové sijónské dcery, házeli si na hlavu prach, oděli se do žíněných suknic. Jeruzalémské panny svěsily hlavu k zemi.
2,11 - Zrak mi pro slzy slábne, v mém nitru to bouří, játra mi vyhřezla na zem pro těžkou ránu dcery mého lidu, neboť zkomírá pachole a kojenec na prostranstvích města.
2,12 - Svých matek se ptají: "Kde je obilí a víno?" když jako smrtelně raněný zkomírají na prostranstvích města a na klíně svých matek vypouštějí duši.
2,13 - Jaké svědectví o tobě vydám, čemu tě připodobním, jeruzalémská dcero? K čemu tě přirovnám, čím tě potěším, panno, dcero sijónská? Tvá těžká rána je veliká jak moře, kdo tě uzdraví?
2,14 - Tvoji proroci ti zvěstovali šalebná a bláhová vidění, neodhalovali tvoje nepravosti, aby změnili tvůj úděl. Vidění, která ti zvěstovali, byla šalba a svody.
2,15 - Tleskají nad tebou rukama všichni, kdo jdou kolem, syknou a potřesou hlavou nad jeruzalémskou dcerou. "Toto je město, o němž se říkalo: Místo dokonalé krásy k potěše celé země?"
2,16 - Rozevírají na tebe ústa všichni tvoji nepřátelé, syknou, vycení zuby a řeknou: "Zhltli jsme ji. Ano, toto je den, na nějž jsme čekali, našli jsme, viděli jsme."
2,17 - Hospodin provedl svůj záměr, splnil, co řekl, to, co přikázal již za dnů dávnověkých. Bořil bez soucitu, dopustil, aby se nepřítel nad tebou radoval, vyvýšil roh tvých protivníků.
2,18 - Jejich srdce úpí k Panovníku; hradbo sijónské dcery, prolévej slzy potokem ve dne i v noci, neochabuj v pláči, nedopřej svým očím klidu.
2,19 - Povstaň a běduj za noci na počátku hlídek, vylévej své srdce jako vodu před tváří Panovníka. Zvedej k němu své dlaně za život svých pacholátek, zkomírajících hladem na každém nároží.
2,20 - Pohleď, Hospodine, popatř, s kým jsi kdy tak naložil! Což mají ženy jíst svůj plod, pacholátka, jež hýčkají? Což v Panovníkově svatyni má být vražděn kněz a prorok?
2,21 - Na zemi po ulicích leží mladík i stařec, mé panny a moji junáci padli mečem. Zahubil jsi je v den svého hněvu, pobíjel jsi bez soucitu.
2,22 - Voláš jako ke dni slavnostního shromáždění z okolí ty, jichž se děsím, takže v den Hospodinova hněvu nebude nikdo, kdo by vyvázl a přežil. Těm, jež jsem hýčkala a vychovala, připravil můj nepřítel konec.
3,1 - Já jsem muž, jenž zakusil ponížení pod holí jeho prchlivosti.
3,2 - Hnal mě a odvedl do temnoty beze světla.
3,3 - Ano, obrací znovu a znovu svou ruku proti mně každého dne.
3,4 - Vetchým učinil mé tělo i kůži, roztříštil mé kosti.
3,5 - Obstavěl a obklíčil mě jedem a útrapami.
3,6 - Do temnot mě vsadil jako od věků mrtvé.
3,7 - Postavil kolem mě zeď, že nemohu vyjít, obtížil mě bronzovým řetězem.
3,8 - Jakkoli úpím a o pomoc volám, umlčuje mou modlitbu.
3,9 - Zazdil mé cesty kvádry, mé stezky rozvrátil.
3,10 - Stal se pro mne medvědem číhajícím, lvem ukrytým v skrýších.
3,11 - Zmátl mé cesty, rozdrásal mě, způsobil, že úděsem trnu.
3,12 - Napjal svůj luk a učinil mě terčem svých šípů.
3,13 - Do mých ledví vystřílel obsah svého toulce.
3,14 - Jsem pro smích všemu svému lidu, předmětem jejich popěvků každodenně.
3,15 - Nasytil mě hořkostmi, napojil pelyňkem.
3,16 - Nechává mě o štěrk si drtit zuby, přitiskl mě do popela.
3,17 - Vytrhl mne z pokojného života, zapomněl jsem na všechno dobré.
3,18 - Proto jsem řekl: "Je veta po mně i po mém čekání na Hospodina."
3,19 - Rozpomeň se na mé ponížení a zmatené toulání, na pelyněk, na jed.
3,20 - Má duše se rozpomíná, rozpomíná a hroutí se ve mně.
3,21 - Beru si však k srdci a s důvěrou očekávám
3,22 - Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí.
3,23 - Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá.
3,24 - "Můj podíl je Hospodin," praví má duše, proto na něj čekám.
3,25 - Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje.
3,26 - Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.
3,27 - Dobré je muži, jestliže nosil jho už ve svém mládí.
3,28 - Ať usedne osamocen a ztichne, když je na něho vložil.
3,29 - Ať položí do prachu svá ústa, snad ještě naděje zbývá.
3,30 - Ať nastaví líce tomu, kdo ho bije, a potupou se sytí.
3,31 - Neboť Panovník navěky nezavrhne.
3,32 - Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství.
3,33 - Z rozmaru totiž lidské syny nepokoří ani nezarmoutí.
3,34 - Když jsou nohama deptáni všichni vězňové v zemi,
3,35 - když se převrací právo muže před tváří Nejvyššího,
3,36 - když se křivdí člověku v jeho při, což to Panovník nevidí?
3,37 - Kdo řekne a stane se, když Panovník nepřikázal?
3,38 - Nevychází z úst Nejvyššího zlé i dobré?
3,39 - Na co si může člověk naříkat, pokud žije? Ať si muž naříká na své hříchy.
3,40 - Zkoumejme a zpytujme své cesty, vraťme se zpět k Hospodinu.
3,41 - Pozvedněme s dlaněmi i srdce k Bohu na nebesích.
3,42 - My jsme byli nevěrní a vzpurní a ty jsi neodpustil.
3,43 - Zastřel ses hněvem a stíhal jsi nás, hubil jsi bez soucitu.
3,44 - Obestřel ses oblakem, aby modlitba k tobě nepronikla.
3,45 - Učinil jsi nás odporným smetím uprostřed národů.
3,46 - Rozevírají na nás ústa všichni naši nepřátelé.
3,47 - Naším údělem se staly postrach a propast, zmar a těžká rána.
3,48 - Slzy se mi proudem řinou z očí nad těžkou ranou dcery mého lidu.
3,49 - Oči mi slzí bez ustání, bez ochabnutí,
3,50 - dokud nepohlédne, dokud se nepodívá Hospodin z nebe.
3,51 - Mé oko vyčerpává mou duši pláčem kvůli dcerám mého města.
3,52 - Lovili mě jako lovci ptáče, bez důvodu, moji nepřátelé.
3,53 - Umlčeli můj život v jámě a zaházeli mě kamením.
3,54 - Až nad hlavu mě zatopily vody; řekl jsem si: "Jsem ztracen."
3,55 - Vzýval jsem tvé jméno, Hospodine, z nejhlubší jámy.
3,56 - Slyšel jsi můj hlas, nezakrývej si ucho, dopřej mi úlevu, když o pomoc volám.
3,57 - Byl jsi mi blízko v den, kdy jsem tě vzýval, řekl jsi: "Neboj se!"
3,58 - Panovníku, ujal ses mých sporů, vykoupil jsi můj život.
3,59 - Viděl jsi, Hospodine, jak mi křivdí, dopomoz mi k právu.
3,60 - Viděl jsi všechnu jejich pomstychtivost, všechny jejich záměry vůči mně.
3,61 - Slyšel jsi, Hospodine, jak mě tupí, všechny jejich záměry proti mně,
3,62 - řeči mých odpůrců i o čem uvažují proti mně každého dne.
3,63 - Popatř: ať sedí nebo stojí, posměšně si o mně popěvují.
3,64 - Podle zásluhy jim odplať, Hospodine, podle skutků jejich rukou.
3,65 - Ponech jim zavilé srdce, to bude tvá kletba na ně.
3,66 - V hněvu je pronásleduj, dokud je nevyhladíš zpod nebes, Hospodine.
4,1 - Jak zčernalo zlato, změnil se jasný zlatý třpyt! Svaté kameny leží rozmetány po nárožích všech ulic.
4,2 - Vzácní synové Sijónu, cenění nad ryzí zlato, jak jsou pokládáni za hliněné džbány, vyrobené rukou hrnčíře!
4,3 - I šakalí matky podají prs, kojí svá mláďata, dcera mého lidu je však krutá jako pštrosové na poušti.
4,4 - Kojenci se žízní lepí jazyk k patru, pacholátka prosí o chléb, a nikdo jim nenaláme.
4,5 - Ti, kdo jídali lahůdky, budí úděs na ulicích. Ti, kdo byli chováni v purpuru, válejí se v hnoji.
4,6 - Větší byla nepravost dcery mého lidu nežli hřích Sodomy, která byla podvrácena v okamžení, aniž ji zasáhla ruka.
4,7 - Její zasvěcenci byli čistší než sníh, bělejší než mléko, brunátnější nad korály, jejich žíly byly jako safír.
4,8 - Avšak nyní jejich postava potemněla víc než saze, na ulicích je nepoznají, na kostech se jim svraštila kůže, vyschla, až byla jak dřevo.
4,9 - Lépe jsou na tom skolení mečem nežli skolení hladem, ti, kteří vykrváceli probodeni, než ti, kdo zemřeli pro neúrodu pole.
4,10 - Ženy, které bývají tak milosrdné, vařili vlastníma rukama své děti a pojídaly je při těžké ráně dcery mého lidu.
4,11 - Hospodin dovršil své rozhořčení, vylil svůj planoucí hněv, zanítil na Sijónu oheň, aby jej pozřel do základů.
4,12 - Nevěřili králové země ani všichni obyvatelé světa, že vejde protivník a nepřítel do jeruzalémských bran.
4,13 - To pro hříchy jeho proroků, pro nepravosti kněží, kteří prolévali uprostřed něho krev spravedlivých.
4,14 - Potáceli se po ulicích slepí, potřísněni krví, nikdo se nesměl dotknout jejich oděvu.
4,15 - "Odstupte! Nečistý!" volali na ně, "Odstupte! Odstupte! Nedotýkejte se!" Když se odpotáceli, říkalo se mezi pronárody: "Už tu nikdy nebudou hosty."
4,16 - Hospodin sám je rozdělil, už nikdy na ně nepohlédne. Nebrali ohled na kněze, nad starci se neslitovali.
4,17 - Naše oči se vyčerpávaly vyhlížením pomoci, byl to však přelud; na své hlídce jsme vyhlíželi pronárod neschopný zachránit.
4,18 - Sledovali nás na každém kroku, abychom nechodili po svých prostranstvích, náš konec se přiblížil, naše dny se naplnili, nastal náš konec.
4,19 - Naši pronásledovatelé byli rychlejší než nebeští orli, zahnali nás do hor, číhali na nás v poušti.
4,20 - Dech našeho chřípí, Hospodinův pomazaný, byl lapen do jejich jámy. A o něm jsme říkávali: "V jeho stínu budeme žít mezi pronárody."
4,21 - Jenom se vesel a raduj, dcero edómská, bydlící v zemi Úsu! I na tebe přijde kalich, opojíš se a budeš obnažena.
4,22 - Tvá nepravost však, dcero sijónská, skončí, Bůh tě už nikdy nenechá odvést do vyhnanství, ale tebe, dcero edómská, ztrestá za tvou nepravost a odhalí tvé hříchy.
5,1 - Rozpomeň se, Hospodine, co se nám stalo, popatř a pohleď na naši potupu!
5,2 - Naše dědictví připadlo cizákům, naše domy cizincům.
5,3 - Stali jsme se sirotky, nemáme otce, naše matky jsou jako vdovy.
5,4 - Vlastní vodu pijeme za stříbro, své dřevo musíme platit.
5,5 - Jsme pronásledováni, visí nám na šíji, vynakládáme námahu a nedopřejí nám klidu.
5,6 - Egyptu podáváme ruku, též Asýrii, abychom se nasytili chlebem.
5,7 - Naši otcové zhřešili, už nejsou, a my neseme jejich nepravosti.
5,8 - Otroci se stali našimi vládci a nikdo nás z jejich rukou nevytrhne.
5,9 - S nasazením života přinášíme chléb, ohrožováni mečem z pouště.
5,10 - Kůže nám žhne jako pec od úporného hladu.
5,11 - Na Sijónu ponižují ženy, v judských městech panny.
5,12 - Jejich rukou jsou věšeni velmožové, tváře starců nejsou ctěny.
5,13 - Junáci nosí mlýnek, mladíci klopýtají pod dřívím.
5,14 - Starci přestali zasedat v bráně a junáci zpívat písničky.
5,15 - Přestalo veselí našeho srdce, v truchlení se proměnil náš tanec.
5,16 - Spadla koruna z naší hlavy, běda nám, neboť jsme hřešili.
5,17 - Nad tím zemdlelo naše srdce, nad oním se nám zatmělo v očích,
5,18 - nad horou Sijónem, že je tak zpustošená; honí se po ní šakalové.
5,19 - Ty, Hospodine, budeš trůnit věčně, tvůj trůn přetrvá všechna pokolení.
5,20 - Proč na nás pořád zapomínáš, opustil jsi nás až do nejdelších časů?
5,21 - Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme, obnov naše dny jak za dnů dávnověkých.
5,22 - Nebo jsi nás úplně zavrhl? Rozlítil ses na nás převelice.

předchozí | další

Jeremjáš | Ezechiel

...