Léta dozrávání

Ježíšovo dětství a mládí nebylo lehké. I když se snažil být s každým zadobře, nenacházel vždy kladnou odezvu.

Židovské děti se od nejútlejšího věku setkávaly s požadavky rabínů. Každá situace byla do nejmenších podrobností rozebrána a platila pro ni přísná pravidla. Rabíni seznamovali mladé lidi s nesčetnými předpisy, které měli jako pravověrní Izraelci zachovávat. Ježíš se však o ně nezajímal. Od dětství jednal samostatně a nezávisle na rabínských zákonech. Vytrvale studoval starozákonní spisy a vždycky říkal: „Tak praví Hospodin."

Když začínal chápat, v jakém stavu je lid, uvědomil si, že nároky společnosti a Boží požadavky jsou v neustálém rozporu. Lidé se odchylovali od Božího slova a vyvyšovali nad ně své vlastní názory. Drželi se tradice a vykonávali obřady, které neměly žádný význam. Jejich bohoslužba byla bezduchá. Zatemňovala svaté pravdy, které měla lidem zvěstovat. Ježíš viděl, že tyto prázdné obřady lid neuspokojují. Nepřinášejí mu svobodu ducha, kterou dává pravá bohoslužba. Přišel objasnit její skutečný význam. Směs lidských požadavků a Božích nařízení byla pro něho nepřijatelná. Nenapadal předpisy či zvyky vzdělaných učitelů, ale když mu někdo vytýkal jeho chování, vždy je obhájil Božím slovem.

Ježíš byl velmi laskavý, pokorný a zdrženlivý. Každého, s kým přicházel do styku, se snažil potěšit. Právě proto se zákoníci a starší lidu domnívali, že ho svým učením snadno ovlivní. Snažili se ho přimět k tomu, aby přijal rabínské zásady a tradice z dávných dob, které se v židovském národě předávaly z generace na generaci. On však žádal, aby je podložili Písmem. Byl ochotný uposlechnout každého slova z Božích úst, ale nemohl se řídit lidskými výmysly. Ježíš znal Písmo od začátku do konce a vykládal je v jeho pravém významu. Rabíni se cítili zahanbeni. Nechtěli se nechat poučovat dítětem. Tvrdili, že oni jsou povoláni k výkladu Písma a Ježíš jej má přijmout. Pobuřovalo je, že jim odporuje.

Věděli, že v Písmu žádné opodstatnění pro své tradice nenajdou. Uvědomovali si, že v duchovním chápání je Ježíš mnohem dále než oni. Přesto je však rozčilovalo, že se nechce podřídit jejich příkazům. Stále se jim nedařilo ho přesvědčit, a proto vyhledali Josefa a Marii a stěžovali si na jeho neposlušnost. Byl tedy pokárán a napomenut.

Ježíš na sobě pracoval už od dětství a od poslušnosti k Božímu slovu jej nemohla odvrátit ani láska a úcta k rodičům. Všechno, co dělal jinak než oni, zdůvodňoval slovy: „Psáno jest." Rabíni mu však svým vlivem ztrpčovali život. Již od mládí procházel těžkými zkouškami tichosti, trpělivosti a vytrvalosti.

Jeho bratři, jak lidé říkali Josefovým synům, byli na straně rabínů. Tvrdili, že tradice se musí dodržovat - stejně jako Boží požadavky. Dbali dokonce více na lidská nařízení než na Boží slovo a Ježíšovo jasné rozlišování pravdy a bludu je dráždilo. Jeho důsledné zachovávání Božího zákona považovali za tvrdohlavost. Jeho vědomosti a moudrost, s jakou odpovídal rabínům, je ohromovaly. Věděli, že nechodil do rabínské školy, a přesto museli uznat, že je jejich učitelem. Uvědomovali si, že má vyšší vzdělání než oni. Nepochopili však, že má přístup ke stromu života a ke zdroji poznání, který oni sami neznali.

ZÁJEM O VŠECHNY BEZ ROZDÍLU

Kristus se stýkal se všemi lidmi a farizeje nesmírně uráželo, že se v tomto směru neřídil jejich přísnými pravidly. Oni totiž obehnali náboženství vysokou zdí jako svátost, která musí být oddělena od každodenního života. Ježíš tuto zeď bořil. Neptal se lidí, jakého jsou vyznání či k jaké církvi patří. Pomáhal všem, kdo pomoc potřebovali. Neuzavřel se do žádné poustevny, aby dokázal svoji dokonalost, ale usilovně pracoval pro záchranu lidí. Stále opakoval, že náboženství Písma nemá nic společného s umrtvováním těla. Učil, že čisté a neposkvrněné náboženství není náboženstvím jen pro stanovený čas nebo pro slavnostní příležitosti. Ježíš vždy a všude projevoval láskyplný zájem o lidi a šířil kolem sebe světlo radosti a víry. To vše bylo farizejům trnem v oku. Ukazovalo se tak, že náboženství je neslučitelné se sobectvím a že jejich chorobné sledování vlastních zájmů má k pravé zbožnosti hodně daleko. Začali Ježíše nenávidět a pokoušeli se ho donutit, aby se přizpůsobil jejich předpisům.

Ježíš se snažil pomoci každému trpícímu, se kterým se setkal. Neměl peníze na rozdávání, ale často si odepřel jídlo, aby pomohl těm, kdo se mu zdáli být potřebnější. Jeho bratři si uvědomovali, že Ježíš má na lidi jiný a daleko větší vliv než oni. Nikdo z nich nebyl tak citlivý a ohleduplný jako on, a ani po tom netoužili. Ježíš potěšoval a povzbuzoval chudé a ponížené, zatímco oni se k nim chovali tvrdě a nelítostně. Hladovým dával své vlastní jídlo a žíznivým podával číši studené vody. Zmírňoval jejich utrpení a pravdy, kterým je učil, se jim spojovaly s jeho milosrdenstvím a vrývaly se jim do paměti.

VZTAH K BRATRŮM

Bratři to vše nesli velmi nelibě. Byli starší než Ježíš a mysleli si, že by je měl poslouchat. Vytýkali mu, že se nad nimi povyšuje a že se staví nad učitele, kněze a vůdce lidu. Často mu vyhrožovali a snažili se ho zastrašit. On však na to nedbal a řídil se Písmem.

Ježíš měl své bratry rád a vždy se k nim choval laskavě. Oni však na něho žárlili a vyzývavě mu dávali najevo svoji nedůvěru a opovržení. Nemohli pochopit jeho jednání. V Ježíši se střetávaly velké protiklady. Byl Božím Synem, i bezmocným dítětem. Byl Stvořitelem světů, patřila mu země, a přece se na každém kroku svého pozemského života potýkal s chudobou. Jeho velikost a důstojnost byly pravým opakem lidské pýchy a povýšenosti. Spokojil se s tím nejponíženějším postavením a nikdy neusiloval o světskou slávu. To jeho bratry rozčilovalo. Nedokázali pochopit, jak může být navzdory všemu strádání a utrpení tak klidný a vyrovnaný. Nevěděli, že se stal chudým pro nás, abychom jeho chudobou zbohatli (2 K 8,9). Nerozuměli tajemství jeho poslání, stejně jako Jobovi přátelé nerozuměli ponížení a utrpení, které Joba postihlo.

Bratři Ježíše nechápali, protože byl jiný než oni. Měl jiné zásady. Vzhlíželi k lidem a odvraceli se od Boha, proto se v jejich životech neprojevovala Boží moc. Formální zbožnost nemohla změnit jejich povahu. Platili „desátky z máty kopru a kmínu", a nedbali na to, „co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost" (Mt 23,23). Ježíšův příklad je neustále popouzel. Jediné, co nenáviděl, byl hřích.

Při pohledu na nepravost zjevně trpěl. Ze všeho nejdůležitější pro něho bylo oslavovat Boha. Tím se zásadně lišil od všech, kdo svou formální zbožností maskovali zálibu v hříchu. Ježíš svým životem usvědčoval zlo, a proto narážel doma i mezi lidmi na odpor. Jeho obětavost a poctivost byly terčem posměchu. Pro trpělivost a dobrotu jej nazývali zbabělcem.

PSÁNO JEST

Kristus zakusil všechnu hořkost a trpkost lidského údělu. Někteří lidé se jej snažili potupit pro jeho původ, a tak již od dětství musel snášet jejich pohrdavé pohledy a zlomyslné pomluvy. Kdyby se byl nechal unést a odpověděl nevlídným slovem či pohledem, kdyby byl jedinkrát podlehl svým bratrům a udělal něco nesprávného, nemohl by už být dokonalým příkladem. Nemohl by uskutečnit plán našeho vykoupení. Kdyby byl jen připustil, že hřích je možno nějak omluvit, satan by zvítězil a svět by byl ztracen. Satan jej chtěl svést k hříchu, a proto mu všemožně znepříjemňoval život.

Ježíš však na každé pokušení odpovídal slovy: „Psáno jest." Téměř nikdy své bratry nenapomínal, promlouval k nim Božím slovem. Když se k nim odmítal připojit a udělat něco zakázaného, obviňovali ho ze zbabělosti. On jim vždy odpovídal: „Psáno jest: 'Bát se Panovníka, to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost.'" (Jb 28,28)

Někteří lidé Ježíše vyhledávali, protože v jeho přítomnosti nacházeli klid. Mnozí se mu však vyhýbali, neboť se cítili zahanbeni jeho čistým životem. Mladí přátelé jej vybízeli, aby dělal to, co oni. Byl chytrý a veselý, měli rádi jeho společnost a přijímali jeho pohotové rady. Jen jeho zásadovost se jim nelíbila. Považovali ho za úzkoprsého a malicherného člověka. Ježíš jim odpovídal: „Psáno jest: 'Jak si mladík udrží svou stezku čistou? Musí se vždy držet tvého slova... Tvou řeč uchovávám v srdci, nechci proti tobě hřešit.'" (Ž 119,9.11)

Často se ho ptali, proč je tak zvláštní, proč si vzal do hlavy být jiný než všichni ostatní. On jim zase říkal: „Psáno jest: 'Blaze těm, kdo vedou bezúhonný život, těm, kdo žijí tak, jak učí Hospodinův zákon. Blaze těm, kdo zachovávají jeho svědectví, těm, kdo se na jeho vůli dotazují celým srdcem. Ti podlosti nepáchají, jeho cestami se berou.'" (Ž 119,1-3)

Na otázku, proč se neúčastní zábav nazaretské mládeže, odpovídal: „Psáno jest: 'Veselím se z cesty tvých svědectví více než ze všeho jmění. O tvých ustanoveních přemýšlím, na zřeteli mám tvé stezky. Nařízení tvá jsou pro mne potěšením, nezapomínám na tvé slovo.'" (Ž 119,14-16)

Ježíš se nedomáhal svých práv. Jeho ochota a trpělivost mu často zbytečně ztěžovaly práci. On se však nenechal odradit a neztrácel odvahu. Díval se na všechny těžkosti jakoby z Božího pohledu a dokázal se nad ně povznést. Nikdy nikomu nic zlého neoplatil. Vždy trpělivě snášel všechny urážky.

Lidé se ho stále znovu a znovu ptali, proč si to všechno nechá líbit, proč trpí urážky i od svých bratrů. Říkal: „Psáno jest: Můj synu, na mé učení nezapomínej, ať tvé srdce příkazy mé dodržuje. Prodlouží ti dny a léta života a přidají ti pokoj. Ať tě neopouští milosrdenství a věrnost! Přivaž si je na hrdlo, napiš je na tabulku svého srdce. Tak najdeš milost a uznání v očích Božích i lidských." (Př 3,1-4)

Od chvíle, kdy Josef s Marií našli Ježíše v chrámě, bylo pro ně jeho jednání tajemstvím. Nepouštěl se do sporů, ale vždy a ve všem šel příkladem. Zdálo se, že je oddělený, jiný než ostatní. Nejšťastnější chvíle prožíval, když byl sám v přírodě a s Bohem. Ve volném čase odcházel z místa, kde pracoval, do polí, zelených údolí, na svahy hor či do lesů, a tam přemýšlel o Bohu a rozmlouval s ním. Ráno ho často zastihlo na odlehlém místě při rozjímání, modlitbě nebo četbě Písma. Potom se zase vracel domů ke svým povinnostem a znovu se s příkladnou trpělivostí pouštěl do práce.

VZTAH K MATCE

Kristus si celý život nesmírně vážil své matky a měl ji velmi rád. Marie v hloubi duše věřila, že dítě, které se jí narodilo, je zaslíbeným Mesiášem, ale neodvažovala se o své víře hovořit. Po celou dobu jeho života na zemi trpěla s ním. S bolestí v srdci sledovala všechny zkoušky, které na něho v dětství a mládí doléhaly. Když pochopila, že Ježíš jedná správně, hájila ho, a tím se sama dostávala do těžkých situací. Byla přesvědčena, že vztahy v rodině a matčina láskyplná péče mají zásadní vliv na utváření povahy dítěte. Josefovi synové a dcery to dobře věděli. Upozorňovali Ježíše na její starostlivost a snažili se tak usměrnit jeho jednání podle svých vlastních představ.

Marie s Ježíšem často nesouhlasila a přemlouvala ho, aby se přizpůsobil rabínským zvyklostem. Ježíše však nic nemohlo přimět k tomu, aby změnil své zvyky, přestal rozjímat o Božích činech a pomáhat trpícím lidem a zvířatům. Když kněží a učitelé žádali Marii, aby jim pomohla Ježíše usměrnit, velmi ji to trápilo. Ježíš jí však na textech z Písma ukázal, že jedná správně. To ji uklidnilo.

Někdy váhala a nemohla se rozhodnout mezi Ježíšem a jeho bratry, kteří nevěřili, že ho poslal Bůh. Důkazů o jeho božské povaze však bylo dost. Marie viděla, jak se obětuje pro druhé. S jeho příchodem vcházela do domu čistota a pokoj, jeho život působil ve společnosti jako kvas. Čistý a nevinný žil mezi bezohlednými, hrubými a nezdvořilými lidmi, mezi nepoctivými publikány, lehkomyslnými hýřily, hříšnými Samaritány, pohanskými vojáky, nevzdělanými venkovany a další bezpočetnou směsicí lidí. Soucitně se skláněl k unaveným, kteří klesali pod tíhou svého břemene. Pozvedal je, pomáhal jim a znovu a znovu jim vyprávěl o Boží lásce, milosrdenství a dobrotě, které poznal v přírodě.

UMĚNÍ POVZBUDIT

Učil je, že každý dostal nějaký dar, a budeli s ním správně zacházet, získá nepomíjitelné bohatství. Vyhýbal se všem marnostem a svým vlastním příkladem ukazoval, že s časem je třeba zacházet jako se vzácným pokladem a věnovat ho svatým věcem. Zdůrazňoval, že každá chvíle má nedozírný význam. Zajímal se o každého člověka a všem chtěl přinést spasení. Vždy a všude se snažil být prospěšný a hledal nejvhodnější způsob, jak přivést lidi k poznání. I těm nejzvrácenějším a nejzoufalejším vléval do srdce naději a ujišťoval je, že se mohou změnit a žít čistě a bezúhonně jako Boží děti. Často se setkával s lidmi, kteří byli pod mocí satana a neměli sílu se z ní vymanit. Se soucitem a pochopením potěšoval tyto malomyslné, nemocné, zkoušené a ztracené. Promlouval k nim slovy, která potřebovali slyšet a kterým rozuměli. Setkával se také s těmi, kdo usilovně bojovali s nepřítelem. Povzbuzoval je, aby vytrvali, a ujišťoval je, že Boží andělé jsou na jejich straně a dovedou je k vítězství. Lidé, kterým takto pomáhal, se přesvědčili, že mu mohou plně důvěřovat, že s nimi cítí a nevyzradí jejich tajemství.

Ježíš uzdravoval tělo i duši. Cítil se všemi trpícími a všem přinášel úlevu. Jeho laskavá slova na ně působila jako hojivý balzám. Nedá se říci, že by tehdy vykonal nějaký zázrak, ale vycházela z něho uzdravující síla lásky, která pozvedala nemocné a nešťastné. Tímto nenápadným způsobem pomáhal lidem již od dětství. Proto jej mnozí tak rádi poslouchali, když začal veřejně vystupovat.

Ve skutečnosti však byl Ježíš v dětství, mládí i v dospělosti osamělý. Ve své čistotě a věrnosti nesl tíhu zodpovědnosti za spasení světa sám, bez lidské pomoci. Věděl, že pokud lidé od základu nezmění své zásady a způsob myšlení, budou ztraceni. Nikdo si neumí představit, jak těžce na něho toto břemeno doléhalo. Cílevědomě a odhodlaně plnil své poslání a byl světlem lidí.

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 2.3739 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál