Janovo poselství

Jan Křtitel patřil k nejvýraznějším postavám Ježíšovy doby. Byl reformátorem Izraele, prorokem neúnavně zvěstujícím poselství o příchodu Mesiáše.

Věrným Izraelcům, kteří již dlouho očekávali příchod Mesiáše, se narodil Kristův předchůdce. Starý kněz Zachariáš a jeho žena Alžběta „byli spravedliví před Bohem". Světlo víry zářilo v jejich klidném a čistém životě jako hvězda ve tmě hříchu. Bůh těmto zbožným manželům slíbil, že se jim narodí syn, který „půjde před Pánem, aby mu připravil cestu" (L 1,76).

Zachariáš žil v judské pahorkatině. Jako každý kněz musel i on dvakrát do roka sloužit v chrámu. Vydal se proto do Jeruzaléma a týden tam před Bohem vykonával svou kněžskou službu. „Když jednou přišla řada na Zachariášův oddíl a on konal před Bohem kněžskou službu, připadlo na něj losem podle kněžského řádu, aby vešel do svatyně Hospodinovy a obětoval kadidlo." (L 1,8.9)

Stál před zlatým oltářem ve svatyni svatostánku. Dým kadidla stoupal spolu s modlitbami Izraele k Bohu. V tom si Zachariáš uvědomil Boží přítomnost. Na pravé straně oltáře stál anděl Páně. To bylo znamením přízně. Zachariáš si toho však nevšiml. Již mnoho let se modlil za příchod Vykupitele, a teď nebesa vyslala posla, aby oznámil, že modlitby budou vyslyšeny. Bůh byl tak milostivý, že tomu Zachariáš ani nemohl uvěřit. Naplnila ho bázeň, cítil, že si nic takového nezaslouží.

Anděl mu však předal radostné poselství: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena; tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. Budeš mít radost a veselí a mnozí se budou radovat z jeho narození. Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít, ...bude naplněn Duchem svatým. A mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu, jejich Bohu; sám půjde před ním v duchu a moci Elijášově, aby obrátil srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých a připravil Pánu lid pohotový." Zachariáš řekl andělovi: „Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena je pokročilého věku." (L 1,13-18)

Zachariáš dobře věděl, že Abrahamovi se narodil syn ve velmi vysokém věku. Abraham totiž věřil, že Bůh splní, co slíbil. Starý kněz však na chvíli podlehl lidské slabosti. Zapomněl, že Bůh je schopen vykonat vše, co slíbí. Přijal andělovu zvláštní zprávu úplně jinak než Marie, dívka z Nazareta, která upřímně, s dětinskou vírou odpověděla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova." (L 1,38)

Narození Zachariášova, Abrahamova i Mariina syna mělo být významným duchovním poučením. Ukazuje totiž, jak těžko se učíme a jak snadno zapomínáme. Sami od sebe nejsme schopni udělat nic dobrého. Všechno v nás však může vykonat Boží moc, pokud se jí podřídíme a budeme věřit. Zaslíbené dítě se narodilo z víry. Z víry se rodí i duchovní život a schopnost činit dobro.

Na Zachariášovu otázku anděl odpověděl: „Já jsem Gabriel, který stojí před Bohem; byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tuto radostnou zvěst." (L 1,19) Pět set let předtím oznámil Gabriel Danielovi prorocké období, které mělo sahat až do Kristova příchodu. Zachariáš věděl, že konec tohoto období se přiblížil, a proto se modlil za Mesiášův příchod. Posel, který kdysi přinesl prorocké poselství, přišel oznámit i jeho naplnění.

Andělova slova: „Já jsem Gabriel, který stojí před Bohem," svědčí o tom, že má v nebi vysoké postavení. Když přišel oznámit poselství Danielovi, řekl: „Není nikoho, kdo by mi dodával sílu v těch věcech, kromě vašeho ochránce Míkaela [Krista]." (Da 10,21) O Gabrielovi se hovoří také v knize Zjevení. Čteme, že Spasitel „naznačil to [co se má stát] prostřednictvím anděla svému služebníku Janovi" (Zj 1,1). Anděl Janovi řekl: „Jsem jen služebník jako ty a tvoji bratří proroci." (Zj 22,9) Je obdivuhodné, že právě anděl, který stojí v nebi po boku Božího Syna, byl vybrán, aby hříšným lidem oznámil Boží úmysly.

Zachariáš zapochyboval o tom, co mu anděl sdělil, a proto oněměl. Anděl mu řekl: „Hle, oněmíš... až do dne, kdy se to stane, poněvadž jsi neuvěřil mým slovům, která se svým časem naplní." (L 1,20) Povinností kněze, který konal před Bohem kněžskou službu, bylo modlit se za odpuštění hříchů všech lidí i celého národa a za příchod Mesiáše. Když to chtěl Zachariáš učinit, nemohl ze sebe vypravit ani slovo.

Vyšel ven a chtěl lidu požehnat, ale „dával jim jen znamení a zůstal němý" (L 1,22). Lidé dlouho čekali a už se začínali bát, že ho zasáhl Boží soud. Když však vycházel ze svatyně, vyzařovala mu z tváře Boží sláva a oni „poznali, že měl v chrámě vidění" (L 1,22). Zachariáš jim oznámil, co viděl a slyšel, a „jakmile skončily dny jeho služby, odešel domů" (L 1,23).

ZACHARIÁŠOVO PROROCTVÍ

Brzy po narození zaslíbeného dítěte se otci rozvázal jazyk „a on mluvil a chválil Boha. Tu padla bázeň na všechny sousedy a všude po judských horách se mluvilo o těchto událostech. Všichni, kteří to uslyšeli, uchovávali to v mysli a říkali: 'Čím toto dítě bude?'" (L 1,64-66) To všechno mělo obrátit pozornost lidí na příchod Mesiáše, kterému měl Jan připravit cestu.

Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a v chvalozpěvu předpověděl poslání svého syna:

„A ty, synu, budeš nazván
prorokem Nejvyššího,
neboť půjdeš před Pánem,
abys mu připravil cestu
a dal jeho lidu poznat spásu
v odpuštění hříchů,
pro slitování a milosrdenství
našeho Boha,
jímž nás navštíví
Vycházející z výsosti,
aby se zjevil těm,
kdo jsou ve tmě a stínu smrti,
a uvedl naše kroky na cestu pokoje!

Chlapec rostl a sílil na duchu; a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael." (L 1,76-80)

JANŮV ÚKOL

Než se Jan narodil, řekl o něm anděl: „Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít, ...bude naplněn Duchem svatým." (L 1,15) Bůh povolal Zachariášova syna k velikému dílu. Svěřil mu ten největší úkol, jaký kdy člověk dostal. K jeho splnění potřeboval Boží pomoc. Měl se řídit pokyny anděla a Boží Duch jej měl provázet na každém kroku.

Jan měl být Hospodinovým poslem, přinášet lidem Boží světlo a měnit jejich myšlení. Bylo třeba je přesvědčit o svatosti Božích požadavků a o tom, že potřebují Boží dokonalou spravedlnost. Sám musel žít tak, aby v něm mohl přebývat Boží Duch. Ke splnění tak závažného poslání potřeboval pevné zdraví a duševní i duchovní sílu. Musel se proto ve všech směrech plně ovládat. Jen tak mohl za všech okolností stát mezi lidmi pevně a neochvějně jako hory a skály v poušti.

Lidé v době Jana Křtitele propadali touze po bohatství a přepychu a rádi se předváděli. Vyhledávali smyslné zábavy, hodovali a pili. Důsledkem toho všeho bylo chatrné tělesné zdraví, úpadek, duchovní otupělost a snížená schopnost rozpoznat hřích. Jan se měl stát reformátorem. Jeho střídmý život a jednoduchý oděv měly být výtkou zhýralosti tehdejší doby. Proto přišel k Janovým rodičům anděl z nebe a poučil je, jak mají syna vychovávat.

Povahu lze nejlépe ovlivnit v dětství a mládí. Proto je třeba učit se sebeovládání od nejútlejšího věku. Domov a rodina poznamenává člověka svým vlivem navěky. Návyky z dětství rozhodují o úspěšnosti v životním boji více než vrozené schopnosti. Mládí je čas setby. V něm se rozhoduje o tom, jaká bude žeň v životě časném i věčném.

Jan jako prorok měl „obrátit srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých a připravit Pánu lid pohotový" (L 1,17). Jan připravoval lidi na první Kristův příchod a stal se symbolem těch, kdo mají připravit svět na Kristův druhý příchod. Svět propadl nevázanosti. Všude se rozmáhají bludná učení a klam. Satan staví lidem do cesty stále více nástrah, aby je svedl. Všichni, kdo se chtějí v Boží bázni posvětit, se musí naučit žít střídmě a dokonale se ovládat. Své city a záliby musí podřídit zdravému rozumu. Ukázněnost je nutná pro růst duševních i duchovních schopností, které člověku umožňují pochopit Boží slovo a žít podle něho. Proto má sebeovládání v přípravě na druhý Kristův příchod tak významné místo.

Zachariášův syn se měl podle obyčejů své doby stát knězem. Rabínské školy by ho však nebyly připravily na jeho poslání. Bůh ho neposlal k učitelům náboženství, aby se naučil vykládat Písmo. Povolal ho na poušť, aby se vzdělával v přírodě a u Stvořitele.

NA POUŠTI

Našel domov v osamělé krajině, uprostřed pustých pahorků, divokých roklí a skalních jeskyň. Rozhodl se vzdát se radostí a požitků, které mu život mezi lidmi nabízel, a podřídil se tvrdým podmínkám pouště. Tam si mohl snadněji zvyknout na jednoduchý život a stálé odříkání. Nerušen shonem a zmatkem světa mohl zkoumat přírodu, zjevení a Boží prozřetelnost. Zbožní rodiče Janovi často opakovali slova, která anděl řekl Zachariášovi. Od dětství ho seznamovali s jeho svatým posláním a on je přijal. Osamělost pouště pro něho byla vítaným únikem před podezíráním, nevírou a nemravností, která ovládala téměř celou tehdejší společnost. Necítil se dost silný na to, aby odolal všem pokušením. Raději se vyhnul stálému styku s hříchem, jen aby neztratil schopnost rozeznat jeho zhoubnou podstatu.

Od narození byl zasvěcen Bohu jako nazarejec. Své poslání přijal a potvrdil posvěceným životem. Oblékal se stejně jako dávní proroci. Nosil roucho z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás. Jedl „kobylky a med divokých včel" (Mt 3,4), který našel v poušti. Pil čistou vodu, jež stékala po skalách.

Jan však nebyl sobeckým samotářem, nezahálel a nepropadal asketické stísněnosti. Čas od času chodil mezi lidi a vždy se zájmem sledoval, co se ve světě děje. Z tichého ústraní pozoroval vývoj událostí. S pomocí Ducha svatého zkoumal povahy lidí, aby zjistil, jak jim má předat nebeské poselství. Doléhala na něho tíha jeho poslání. Rozjímáním a modlitbami se o samotě připravoval na své celoživotní dílo.

Ani na poušti se však nevyhnul pokušení. Udělal všechno pro to, aby k němu satan nemohl. Nepřítel však na něho nepřestal útočit. Jan byl duchovně vnímavý a měl pevnou a rozhodnou povahu. S pomocí Ducha svatého dokázal odhalit satanovy nástrahy a čelit jeho moci.

Poušť byla pro něho školou i svatyní. Stejně jako Mojžíš v midjánských horách žil i Jan na poušti v Boží přítomnosti, obklopen důkazy o Boží moci. Nepřebýval v majestátu horské samoty jako izraelský vůdce. Před Janem se tyčily vrcholky moábských pahorků a za ním tekl Jordán. To vše svědčilo o Stvořiteli, který rozprostřel hory na zemi a propůjčil jim jejich velikost. Stísněná a děsivá tvář přírody na poušti věrně připomínala stav Izraele. Z plodné Boží vinice se stala pustina bez užitku. Nad ní však zářilo krásné a čisté nebe. Nad temnými bouřkovými mraky se klenula duha zaslíbení. Zářila stejně jako předpověděná sláva Mesiášova království nad poníženým Izraelem. Mraky hněvu překlenula Boží smlouva milosti. V tiché noci Jan o samotě zkoumal zaslíbení, které dal Bůh Abrahamovi - že bude mít tolik potomků, jako je hvězd na nebi. Ranní úsvit ozařoval moábské hory a svědčil o Králi, který bude „jak jitřní světlo při východu slunce, jak bez mráčku jitro" (2 S 23,4). V oslňujícím jasu poledne Jan viděl krásu, která přichází, když „se zjeví Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa" (Iz 40,5).

JAN ZKOUMÁ PROROCTVÍ

S posvátnou bázní, ale i s radostí hledal v prorockých spisech svědectví o příchodu Mesiáše - zaslíbeného semene, které rozdrtí hadovi hlavu, o Sílu - „Dárci pokoje", který přijde dřív, než na Davidově trůnu přestane vládnout král. Doba jeho příchodu nastala. V paláci na hoře Sión seděl římský vládce. Podle Božího slova se už Kristus narodil.

Dnem i nocí studoval Jan Izajášovo působivé líčení Mesiášovy slávy, četl o výhonku z kořene Jišajova; o králi, který bude vládnout spravedlivě a „o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva"; bude jako „skrýše před větrem... a stín mohutné skály v žíznivé zemi". Četl, že o Izraeli už se nebude říkat „opuštěný" a o jeho zemi „zpustošená", ale podle Boží vůle se bude nazývat „oblíbený" a jeho země „vdaná" (Iz 11,4; 32,2; 62,4). Srdce osamělého Jana se naplnilo radostnou vidinou.

Vzhlížel ke Králi v jeho kráse a na sebe úplně zapomněl. Hleděl na majestát svatosti a připadal si nehodný a bezvýznamný. Byl připraven vystoupit jako nebeský posel. Nebál se lidí, protože spatřil Boha. Mohl se zpříma a beze strachu postavit před pozemské vládce, protože se hluboce sklonil před Králem králů.

Jan plně nechápal podstatu Mesiášova království. Očekával, že Izrael bude jako národ osvobozen od svých nepřátel. Především však doufal, že přijde Král spravedlnosti a ustanoví Izrael jako svatý národ. Věřil, že se tím splní proroctví vyřčené při jeho narození, podle něhož se Hospodin:

„rozpomenul na svou
svatou smlouvu...,
že nám dá, abychom
vysvobozeni z rukou nepřátel
a prosti strachu
jej zbožně a spravedlivě ctili po
všechny dny svého života'
             (L 1,72.74.75).

Viděl, že Izraelci jsou zklamaní, samolibí a otupělí hříchy. Chtěl je vyburcovat k čistějšímu životu. Poselství, které mu Bůh svěřil, je mělo probudit z jejich netečnosti a otřást jimi, aby si uvědomili svoji hříšnost. Dříve než se může začít do lidského srdce zasévat evangelium, je třeba připravit půdu. Lidé musí pochopit, jak nebezpečné jsou rány způsobené hříchy, a teprve potom mohou přijít k Ježíši, aby je uzdravil.

POSELSTVÍ

Bůh nevysílá posly proto, aby lidem lichotili. Nepřikazuje jim šířit poselství pokoje, aby neposvěcené lidi ukonejšil falešnou jistotou. Zahrnuje hříšníka tvrdými výčitkami svědomí a zraňuje ho vědomím viny. Nebeští andělé mu oznamují strašné Boží soudy, aby se vzpamatoval a ptal se: „Co mám dělat, abych byl zachráněn?" (Sk 16,30) Ruka, která ho pokořila a přiměla k pokání, jej zase pozvedne. Hlas, který mu vyčítal hřích, zahanbil jeho pýchu a ctižádost, se ho s láskou a soucitem zeptá: „Co chceš, abych pro tebe učinil?" (Mk 10,51)

V době, kdy Jan začal veřejně vystupovat, vládl v židovském národě takový rozruch a nespokojenost, že už se schylovalo k povstání. Po sesazení Archelaa se Judea dostala pod přímou správu Říma. Krutost a vyděračství římských vládců i jejich odhodlaná snaha o zavedení pohanských kultů a zvyků podnítily vzpouru. Byla však krvavě potlačena a zahynuly v ní tisíce nejstatečnějších Izraelců. To vše stupňovalo nenávist vůči Římu a probouzelo stále větší touhu po vysvobození z jeho moci.

Uprostřed sporů a bojů se z pouště ozýval naléhavý a burcující hlas plný naděje: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské." Poselství zasáhlo lidi novou, neznámou silou. Proroci předpovídali, že Kristus přijde někdy v daleké budoucnosti, a nyní slyšeli, že jeho příchod je už blízko. Janův obyčejný vzhled připomínal proroky z dávných časů. Oděvem i chováním se podobal proroku Elijášovi. Duchem a mocí Elijáše pranýřoval úpadek národa a vytýkal stále se rozmáhající hříchy. Mluvil jasně, výstižně a přesvědčivě. Mnozí uvěřili, že je prorokem, který vstal z mrtvých. Celý národ byl vyburcován. Do pouště proudily zástupy lidí.

Jan hlásal příchod Mesiáše a vyzýval lidi k pokání. Na znamení očištění od hříchů je křtil ve vodách Jordánu. Tím zcela jednoznačně prohlašoval, že i když se Izraelci považují za Bohem vyvolený národ, jsou poskvrněni hříchem, a pokud se neočistí, nemohou vejít do Mesiášova království. Přicházeli si ho poslechnout králové, rabíni, vojáci, publikáni i venkované. Na nějakou dobu je naléhavé Boží varování vyburcovalo.

Jan Křtitel ohlašoval příchod
Mesiáše a vyzýval lidi,
aby se na něj připravili
Setkával se se zájmem
i nepochopením.

Mnozí činili pokání a nechávali se křtít. Lidé nejrůznějšího postavení přijímali Křtitelovy požadavky aby mohli mít podíl v království, které hlásal.

Přicházeli i mnozí zákoníci a farizeové, vyznávali své hříchy a žádali Jana o křest. Vyvyšovali se nad ostatní a snažili se působit dojmem velmi zbožných lidí. Jejich skryté hříchy vycházely při křtu najevo. Duch svatý však upozornil Jana, že mnozí z nich si svoji hříšnost ve skutečnosti neuvědomují. Ke křtu je přivedlo prospěchářství. Doufali, že jako prorokovi přátelé získají přízeň budoucího Krále. Mysleli si, že přijetím křtu z rukou slavného mladého učitele posílí svůj vliv na lid.

Jan je na uvítání zpražil otázkou: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: 'Náš otec je Abraham!' Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení." (Mt 3,7-9)

Židé si špatně vykládali zaslíbení o věčné přízni, kterou Bůh zahrnuje Izrael: „Toto praví Hospodin, který dává slunce za světlo ve dne, měsíc a hvězdy za světlo v noci podle svých ustanovení, který vzdouvá moře, takže jeho vlny hučí, jehož jméno je Hospodin zástupů: 'Jestliže přestanou tato ustanovení přede mnou platit, je výrok Hospodinův, také potomstvo Izraele nebude přede mnou už ani národem po všechny dny' Toto praví Hospodin: 'Jestliže budou změřena nebesa nahoře a prozkoumány základy země dole, i já zavrhnu všechno potomstvo Izraele kvůli všemu, čeho se dopustili, je výrok Hospodinův.'" (Jr 31,35-37) Židé si toto zaslíbení přivlastnili na základě svého původu, který odvozovali od Abrahama. Přehlédli však ustanovení, kterými Bůh zaslíbení podmínil. Než svůj slib vyslovil, řekl: „Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem... Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat." (Jr 31,33.34)

Lidé, kteří mají Boží zákon zapsaný ve svém srdci, si mohou být jisti Boží přízní. Jsou spojeni s Bohem. Židé se však od něho odvrátili. Pro své hříchy museli snášet jeho soudy. Nepravost je přivedla do područí pohanského národa. Přestupování zákona jim zatemnilo rozum a oni ospravedlňovali své hříchy nekonečnou shovívavostí, kterou jim Bůh v minulosti projevoval. Mysleli si, že jsou lepší než ostatní, a osobovali si právo na Boží požehnání.

To vše bylo „napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků" (1 K 10,11). Jak často špatně chápeme Boží požehnání a namlouváme si, že nám Bůh projevuje svoji přízeň proto, že si ji zasloužíme! Pán pro nás potom nemůže vykonat vše, co by chtěl. My totiž jeho dary sobecky zneužíváme a zatvrzujeme svá srdce nevěrou a hříchem.

Jan učitelům Izraele otevřeně řekl, že svou pýchou, sobectvím a krutostí dokazují, že jsou spíš zmijím plemenem a kletbou pro svůj lid než dětmi spravedlivého a poslušného Abrahama. Ve světle poznání, které od Boha přijali, byli horší než pohané, nad které se tolik povyšovali. Zapomněli na kámen, z něhož byli vytesáni, na jámu, z níž byli vytaženi. Bůh mohl svůj záměr uskutečnit i bez nich. Stejně jako si kdysi vyvolil Abrahama mezi pohany, mohl i nyní do své služby povolat jiné lidi. Jejich srdce by se snad mohla zdát mrtvá jako kameny v poušti, ale Duch svatý by je mohl oživit a připravit, aby byli schopni plnit Boží vůli a aby se jim splnilo jeho zaslíbení.

Prorok řekl: „Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně." (L 3,9) Hodnota stromu nezávisí na jeho jménu, ale na plodech. Pokud ovoce nemá žádnou cenu, musí být strom vyťat. Jeho jméno ho nemůže zachránit. Jan hlásal, že to, jak Židé před Bohem obstojí, závisí na jejich povaze a životě, ne na jejich vyznání. Pokud nežijí v souladu s Božím zákonem, nejsou Božím lidem.

Janova slova na posluchače silně zapůsobila a přesvědčila je. Přicházeli k němu s otázkou: „'Co jen máme dělat?' On jim odpověděl:'Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.'" (L 3,10.11) Publikány varoval před nespravedlností a vojáky před násilím.

Hlásal, že všichni, kdo vejdou do Kristova království, dokáží svoji víru a budou činit pokání. V jejich životě se bude projevovat laskavost, čestnost a věrnost. Budou sloužit potřebným a přinášet Bohu oběti. Zastanou se bezbranných, budou příkladem čistoty a soucitu. Kristovi následovníci se stanou důkazem přetvářející moci Ducha svatého. V jejich každodenním životě se bude projevovat spravedlnost, milosrdenství a Boží láska. Jinak by byli jako pleva, která se hází do ohně.

Jan říkal: „Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já - nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm." (Mt3,H)

Prorok Izajáš ohlásil, že Pán očistí svůj lid od nepravosti „duchem soudu, duchem žhoucím". Hospodin Izraeli pravil: „Obrátím na tebe svou ruku, vytavím tvou strusku, jako louhem odloučím všechny tvé přimíšeniny" (Iz 4,4; 1,25) „Náš Bůh je" pro každý hřích „oheň stravující" (Žd 12,29). Duch svatý spaluje hřích v každém, kdo se podřizuje jeho moci. Pokud však lidé setrvávají v hříchu, ztotožňují se s ním. Boží sláva, která ničí hřích, zničí i je. Jákob po svém nočním boji s andělem zvolal: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život." (Gn 32,31) Jákob se těžce provinil proti Ezauovi, spáchal veliký hřích, ale činil pokání. Bůh mu odpustil a smyl jeho hřích, a proto Jákob v Boží přítomnosti nezahynul. Kdykoli však člověk předstoupil před Boha a vědomě činil zlo, byl zahuben. Při druhém Kristově příchodu budou bezbožní stráveni „dechem jeho úst" a zničeni „jeho slavným příchodem" (2 Te 2,8). Světlo Boží slávy, které dává spravedlivým život, přinese bezbožným zkázu.

Kristus měl vystoupit v době Jana Křtitele a zjevit lidem Boží povahu. Jeho přítomnost měla lidi upozornit na jejich hříšnost. Pokud se chtěli nechat očistit od hříchu, mohli se stát jeho přáteli. V jeho přítomnosti mohli zůstat jen lidé čistého srdce.

Jan Křtitel oznámil Izraeli Boží poselství. Mnozí je přijali a začali podle něho žít. Poslušnosti často obětovali vše, co měli. Zástupy chodily za novým učitelem z jednoho místa na druhé a někteří doufali, že právě on by mohl být Mesiášem. Když však Jan pochopil, že se lidé upínají k němu, snažil se při každé příležitosti obracet jejich víru ke Spasiteli, který měl přijít.

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 2.7446 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál