Křest

Křtem otevřel Ježíš novou kapitolu svého života. Vystoupil na veřejnost a začal naplňovat své poslání

Zprávy o prorokovi z pouště a o jeho poselství se rozšířily po celé Galileji. Dostaly se i k rolníkům v nejzapadlejších horských vesnicích a k rybářům na břehu moře. Právě u těchto obyčejných lidí našly náležitou odezvu. Janovo poselství se doneslo i do Josefovy tesařské dílny v Nazaretě a Ježíš je přijal jako výzvu. Jeho čas nadešel. Zanechal své každodenní práce, rozloučil se s matkou a připojil se k zástupům, které směřovaly k Jordánu.

Ježíš a Jan Křtitel byli bratranci. Spojovaly je zvláštní okolnosti jejich narození, ale osobně se neznali. Žili odděleně, každý v jiném prostředí - Ježíš v galilejském Nazaretě a Jan v judské poušti. Nestýkali se spolu. Boží Prozřetelnost to tak zařídila. Nikdo je nemohl podezírat, že se předem domluvili, a proto jeden druhého podporují.

Jan věděl o událostech, které provázely Ježíšovo narození. Slyšel o tom, jak Ježíš v dětství navštívil Jeruzalém, a také to, co se stalo v rabínské škole. Věděl, že Ježíš se nedopustil hříchu, a věřil, že je Mesiáš. Nikdo mu to však nepotvrdil. Ježíš žil dlouhou dobu v ústraní a nedával nijak zvlášť najevo své poslání. Vznikal tak prostor pro pochybnosti. Je skutečně oním Zaslíbeným? Křtitel s důvěrou čekal a věřil, že Bůh v pravou chvíli všechno objasní. Bylo mu zjeveno, že Mesiáš se bude chtít od něho nechat pokřtít. Tehdy se ukáže znamení o jeho božské povaze a Jan jej bude moci představit lidem.

Když Ježíš přišel ke křtu, Jan pochopil, že má před sebou tak čistou povahu, s jakou se nikdy předtím u nikoho nesetkal. Z Ježíše vyzařovala svatost a vzbuzoval úctu. Mezi zástupy u Jordánu slýchal Křtitel o hrozných zločinech a setkával se s lidmi zatíženými mnoha hříchy. Nikdy však neviděl člověka, z něhož by vyzařovalo božství. Vše odpovídalo tomu, co mu bylo o Mesiáši zjeveno. Přesto se zdráhal vyhovět Ježíšově žádosti. Jak může on, hříšník, křtít Bezhříšného? Ježíš přece nepotřebuje činit pokání. Proč by se měl tedy podrobovat obřadu, který je spojen s vyznáním viny a očištěním?

Ježíš požádal o křest, Jan ustoupil a zvolal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?" (Mt 3,14) Ježíš mu vlídně, ale nesmlouvavě odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá." (Mt 3,15) Jan uposlechl, zavedl Spasitele k Jordánu a ponořil ho do vody. „Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho." (Mt 3,16)

VÝZNAM KŘTU

Ježíš nepřijal křest jako vyznání své vlastní viny. Ztotožnil se s hříšníky, udělal to, co máme dělat my. Po křtu trpělivě snášel veškeré utrpení, které s sebou život nesl. I v tom je nám příkladem.

Když vystoupil z vody na břeh, sklonil se k modlitbě. Začínalo nové, velmi důležité období jeho života. Čekal ho velký životní boj. Byl knížetem pokoje, ale jeho příchod bude jako tasení meče. Království, které přinášel, bylo úplně jiné, než si Židé přáli. Ježíš dával smysl obřadnímu systému i společenskému uspořádání Izraele, a přesto se na něho Židé budou dívat jako na nepřítele a rozvraceče. Kristus, který vyhlásil zákon na Sinaji, bude považován za přestupníka. Přišel zlomit moc satana, a lidé ho označí za Belzebuba. Nikdo na zemi ho nepochopí a po celou dobu své služby bude muset zůstat sám. Ani matka a bratři za jeho života neporozumí jeho poslání. Dokonce ani u svých učedníků se nesetká s pochopením. Přebýval ve věčném světle, byl jedno s Bohem, ale život na zemi bude muset prožít v osamění.

Jako jeden z nás bude muset nést tíhu naší viny a bídy. Sám bezhříšný pocítí hanbu hříchu. Vždy miloval pokoj, a bude žít uprostřed rozbrojů, pravda bude vedle sebe muset snášet lež, čistota nepravost. Každý hřích, spor, každé poskvrnění, jež je důsledkem přestoupení zákona, jej vždy zraňovaly a budou zraňovat i nadále.

Sám si bude muset vyšlapat cestu, sám nést břemeno. Vzdal se své slávy a vzal na sebe podobu slabého člověka. Spása světa závisí jen na něm. Kristus si to vše uvědomoval, ale na jeho odhodlání se nic nezměnilo. Záchrana padlého lidstva spočívá v jeho rukou, a proto je vztahuje k náruči Všemocné lásky a pevně se jí drží.

ZNAMENÍ

Když se Spasitel modlí, jeho pohled jako by pronikal nebesa. Obrací se k Otci z celé své duše. Dobře ví, jak hřích zatvrdil lidská srdce a jak těžké pro ně bude pochopit jeho poslání a přijmout dar spasení. Prosí Otce o sílu, aby mohl překonat jejich nedůvěru, rozbít pouta, kterými je satan svázal, a dobýt pro ně vítězství nad nepřítelem. Prosí o důkaz toho, že Bůh přijímá lidstvo v osobě svého Syna.

Takovou modlitbu andělé nikdy předtím neslyšeli. Chtěli by okamžitě sestoupit a přinést svému milovanému Veliteli ujištění a povzbuzení. Ale Otec odpovídá na prosbu svého Syna sám. Přímo z trůnu vysílá paprsky své slávy. Nebesa se otevírají a na Spasitelovu hlavu se snáší jasné světlo v podobě holubice, která je výstižným symbolem tichého a pokorného Ježíše.

Kromě Jana postřehlo nebeské zjevení jen několik lidí z obrovského zástupu, který se sešel u Jordánu. Sláva Boží přítomnosti však spočinula na všech shromážděných.

Když Ježíš přišel ke křtu,
Jan pochopil, že má
před sebou člověka,
s jakým se ještě nesetkal

Boží přítomnosti však spočinula na všech shromážděných. Lidé tiše stáli a upřeně hleděli na Krista. Ozařovalo ho světlo Božího trůnu. Jeho tvář obrácená k nebi zářila takovou vznešeností, s jakou se u člověka ještě nikdy nesetkali. Z otevřeného nebe zazněl hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil." (L 3,22)

Tato slova měla probudit víru v lidech, kteří celou událost sledovali, a zároveň posílit Spasitele v jeho poslání. Kristus vzal na sebe hříchy celého světa, ponížil se a přijal podobu padlého člověka. Hlas z nebe však potvrdil, že je Synem Věčného.

Když Jan viděl Ježíše, jak se pokorně sklání a se slzami v očích prosí Otce, aby se k němu přiznal, byl hluboce dojat. Z nebe se ozval hlas, Ježíše obestřela Boží sláva a Jan pochopil, že zaslíbené znamení se naplnilo. Uvědomil si, že pokřtil Vykupitele světa. Sestoupil na něho Duch svatý, Jan ukázal na Ježíše a zvolal: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa." (J 1,29)

Nikdo ze shromážděných, a dokonce ani sám Jan, plně nechápal, co slova „beránek Boží" znamenají. Na hoře Mó-rija se Izák zeptal Abrahama: „Otče! ... Kde však je beránek k zápalné oběti?" Abraham mu odpověděl: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné." (Gn 22,7.8) V beranovi, kterého Bůh poslal namísto Izáka, viděl Abraham symbol Spasitele, který měl zemřít za hříchy lidí. Prorok Izajáš použil v proroctví o Spasiteli pod vedením Ducha svatého stejného přirovnání: „jako beránek vedený na porážku", „Hospodin jej postihl pro nepravost nás všech" (Iz 53,7.6). Izraelský národ smysl těchto slov nechápal. Mnozí se dívali na oběti stejně jako pohané. Mysleli si, že svými dary mohou Boha sami usmířit. Bůh jim však chtěl ukázat, že to on jim z lásky dává dar, kterým je se sebou smiřuje.

NADĚJE

Slova: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil," která zazněla u Jordánu, se vztahují na celé lidstvo. Bůh promluvil k Ježíši jako k našemu zástupci. Nezavrhl nás pro naše hříchy a slabosti, ale ukázal, že mu na nás záleží. Udělil nám milost ve svém Nejmilejším (Ef 1,6). Sláva, která spočinula na Kristu, je důkazem Boží lásky k nám. Vypovídá o síle modlitby, o tom, jak lidský hlas proniká k Božímu sluchu a jak Bůh přijímá naše prosby. Hřích oddělil zemi od nebe a narušil vztah člověka k Bohu. Kristus však spojení s říší slávy obnovil. Jeho láska objímá člověka a sahá až do nebe.

Budeme-li chtít překonat pokušení a prosit Boha o pomoc, spočine i na nás světlo, které se z otevřených nebeských bran sneslo na Spasitele. Hlas, který oslovil Ježíše, promlouvá ke každému věřícímu: „Ty jsi mé milované dítě, v tobě se mi zalíbilo."

„Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest." (1J 3,2) Náš Vykupitel otevřel i těm nejhříšnějším, nejbídnějším, nejutlačovanějším a nejopovrhovanějším lidem cestu k Otci. Všichni mohou najít domov v příbytcích, které Ježíš připravuje. „Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře:... Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít." (Zj 3,7.8)

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 2.1026 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál