Zápas v poušti

Po křtu Ježíš odešel do pouště, kde se utkal se svým nepřítelem.

„Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti." (L 4,1) Z Markova evangelia se dozvídáme více: „A hned ho Duch vyvedl na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali." (Mk 1,12.13) „V těch dnech nic nejedl." (L 4,2)

Ježíše přivedl na poušť Duch Boží. Měl tam být pokoušen. On sám však pokušení nevyhledával. Vydal se na poušť proto, aby tam mohl o samotě rozjímat o svém díle a poslání. Půstem a modlitbami se chtěl připravit na trnitou cestu, kterou bude muset jít. Satan věděl, že Spasitel odešel na poušť, a byl přesvědčen, že je to nejvhodnější příležitost k tomu, aby jej oslovil.

V boji mezi Knížetem světla a knížetem tmy se rozhodovalo o osudu celého světa. Satan svedl člověka k hříchu, prohlásil zemi za své vlastnictví a nazval se knížetem světa. Když jej naši prarodiče uposlechli, myslel si, že zde založí svoji říši. Tvrdil, že si ho lidé zvolili za svého vládce. Ovládal je, a tím vládl nad světem. Kristus přišel satanův nárok vyvrátit. Jako Syn člověka zůstal věrný Bohu. Tím dokázal, že se satanovi nepodařilo lidstvo zcela ovládnout a že jeho nároky na svět jsou neoprávněné. Všichni, kdo se chtějí vymanit z jeho moci, jsou osvobozeni. Vláda, o kterou hřích připravil Adama, je obnovena.

Od chvíle, kdy Bůh v ráji řekl hadovi: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její" (Gn 3,15), satan věděl, že nemá svět zcela ve své moci. Bylo zřejmé, že v lidech působí síla, která se staví proti jeho vládě. S neobyčejným zájmem sledoval, jak Adam a jeho synové přinášejí oběti. V těchto obřadech spatřoval symbol spojení mezi nebem a zemí a rozhodl se je zničit. Představoval Boha jako tyrana, který si libuje v záhubě lidí, a zkresloval smysl obřadů, jež ukazovaly na Spasitele. Lidé se pak Boha báli. Oběťmi, které měly zjevovat jeho lásku, chtěli usmířit jeho hněv. Ve snaze upevnit svoji vládu satan neustále sváděl lidi k hříchu. Když bylo napsáno Boží slovo, zkoumal nepřítel proroctví o příchodu Spasitele. Snažil se zaslepit jednu generaci po druhé tak, aby lidé proroctví nepochopili a Krista při jeho příchodu zavrhli.

Když se Ježíš narodil, satan věděl, že je to Kristus, který přišel z Božího pověření zpochybnit jeho vládu. Andělské poselství potvrzovalo moc novorozeného krále a satan se třásl. Dobře si uvědomoval, jaké postavení Kristus, milovaný Syn Otce, v nebi zaujímal. Pomyšlení na to, že Boží Syn má přijít na zem jako člověk, ho ohromovalo a děsilo. Nerozuměl tajemství jeho veliké oběti. Ve svém sobectví nebyl schopen takovou lásku k padlému lidstvu vůbec pochopit. Lidé vnímali nebeskou slávu, pokoj a radost ze společenství s Bohem jen mlhavě, strážný cherub Lucifer je však znal velmi dobře. Když ztratil nebe, rozhodl se mstít a svádět k pádu další. Snaží se přimět lidi k tomu, aby podceňovali nebeské věci a soustředili se jen na pozemské.

Bylo zřejmé, že vládce nebes nezíská srdce lidí pro své království snadno. Již od narození v Betlémě jej neustále ohrožoval nepřítel. V Kristu se zjevil Boží obraz a satan byl pevně odhodlán nad ním zvítězit. Jeho zrádné moci dosud nikdo na světě neunikl. Proti Ježíšovi se spojily všechny mocnosti zla a chtěly jej přemoci.

Mezi svědky Spasitelova křtu byl i satan. Viděl, jak Otcova sláva sestoupila na Syna. Slyšel Boží hlas, který potvrdil Ježíšovo božství. Od chvíle, kdy Adam zhřešil, bylo lidstvo připraveno o přímé spojení s Bohem. Společenství nebe a země bylo možné jen prostřednictvím Krista. Když Ježíš přišel „v těle, jako má hříšný člověk" (Ř 8,3), Otec sám promluvil. Dříve hovořil s lidmi prostřednictvím Krista, nyní k nim promluvil v Kristu. Satan doufal, že Boží nenávist vůči zlu bude tak silná, že nebe a země zůstanou navždy odloučeny. Spojení mezi Bohem a člověkem však bylo obnoveno.

Satan pochopil, že když nezvítězí on, zvítězí Bůh. Boj byl příliš důležitý, než aby jej mohl svěřit svým andělům. Musel jej vést sám. Veškerá síla odpadlictví se zaměřila na Božího Syna, stal se terčem všech zbraní pekla.

VÝZNAM ZÁPASU

Mnozí lidé se domnívají, že boj mezi Kristem a satanem nemá pro jejich život žádný zvláštní význam, a proto se o něj příliš nezajímají. Tento zápas však stále znovu a znovu probíhá v každém lidském srdci. Bez boje proti satanovým útokům se člověk z moci zla nevymaní a nemůže sloužit Bohu. Svody, kterým odolával Kristus, známe i my a víme, jak těžké je nad nimi zvítězit. Na Ježíše však doléhaly o to více, oč nás svou povahou převyšuje. Kristus obtížený břemenem hříchů celého lidstva odolal pokušení chuti, nepodlehl svodům světa ani touze po okázalosti, jež v lidech probouzí pýchu. Byla to pokušení, která přemohla Adama a Evu a kterým často podléháme i my.

Satan poukazoval na Adamův hřích a používal jej jako důkaz toho, že Boží zákon je nespravedlivý a nelze jej zachovávat. Kristus měl v podobě člověka vykoupit Adamův pád. Adam však v době, kdy byl pokoušen, nebyl ani v nejmenším poznamenán hříchem. Byl tehdy dokonalým člověkem, a to jak po stránce tělesné, tak i duševní. Žil ve slávě ráje a denně se stýkal s nebeskými bytostmi. V úplně jiné situaci byl Ježíš, když odešel na poušť a měl se vypořádat se satanem. Tělesné, duševní i mravní schopnosti lidstva za čtyři tisíce let ochably; Kristus přijal podobu člověka oslabeného působením hříchu. Jen tak mohl vytrhnout lidstvo z nejhlubšího ponížení.

Mnozí tvrdí, že Kristus nemohl podlehnout pokušení. To by ovšem znamenalo, že by nemohl být v situaci Adama a zvítězit tam, kde Adam selhal. Kdyby snad byl náš boj v něčem těžší než Kristův, nemohl by nás Kristus zachránit. Náš Spasitel přijal lidství se všemi jeho sklony, tedy i s možností podlehnout pokušení. Nemusíme snášet nic, co by předtím nezakusil on.

PRVNÍ ZKOUŠKA

Nejdříve satan pokoušel Kristovu chuť. Stejně tomu bylo i u prvního nevinného páru v ráji. Právě tam, kde začala zkáza, muselo začít i vykoupení. Adam selhal tím, že útokům na chuť podlehl, a Kristus musel zvítězit tím, že jim odolal. „Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: 'Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby' On však odpověděl: 'Je psáno: Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.'" (Mt 4,2-4)

Od doby Adama do doby Krista lidé stále více propadali nestřídmosti, až je chutě a vášně téměř zcela ovládly. Lidstvo začalo být zkažené a nemocné a samo už se ze své situace nemohlo vymanit. Kristus se postavil na jeho místo a zvítězil - obstál v té nejtěžší zkoušce. Jeho sebezapření bylo silnější než hlad a smrt. To vše podstoupil kvůli nám. V jeho prvním vítězství šlo ještě o mnoho dalších věcí, se kterými se v boji proti mocnostem zla potýkáme i my.

Když přišel Ježíš na poušť, obklopovala ho Otcova sláva. Byl povznesen nad lidskou slabost, protože byl zcela ponořen do společenství s Bohem. Sláva však od něho odstoupila a on zůstal v boji s pokušením sám. Doléhalo na něho bez přestání. Jako člověk se děsil zápasu, který jej čekal. Čtyřicet dní se postil a modlil. Byl zesláblý hladem a pohublý, unavený a vyčerpaný duševním utrpením, „jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem" (Iz 52,l4). To byla příležitost pro satana. Doufal, že za těchto okolností Krista přemůže.

Jakoby v odpověď na modlitbu přistoupila ke Spasiteli bytost v podobě nebeského anděla. Tvrdila, že ji posílá Bůh, aby Kristu oznámila konec jeho půstu. Jako kdysi poslal Bůh anděla k Abrahamovi, aby zachránil Izáka před obětováním, pověřuje prý i tentokrát svého posla, aby Ježíše osvobodil. Bůh je totiž spokojený s Kristovou ochotou vydat se na cestu plnou utrpení a bolesti. Takové poselství tehdy Ježíš obdržel. Spasitel byl zemdlený půstem, měl veliký hlad. Satan k němu přistoupil, ukázal na kameny roztroušené po poušti, které se podobaly bochníkům chleba, a řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb." (L 4,3)

Vypadal sice jako anděl světla, ale už jeho první slova ho prozradila. „Jsi-li Syn Boží." Je v nich náznak pochybnosti. Kdyby byl Ježíš udělal to, k čemu jej satan nabádal, byl by tím připustil jeho pochybnost. Pokušitel chtěl přemoci Krista stejnými prostředky, jakými na počátku tak úspěšně svedl člověka. Jak chytře tehdy oslovil Evu v ráji! „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?" (Gn 3,1) Až potud měl pokušitel pravdu, ale způsob, jakým mluvil, prozrazoval pohrdání Božím slovem. Bylo v něm skryté popření a zpochybnění pravdivosti Božích slov. Satan chtěl přesvědčit Evu, že Bůh neudělá to, co řekl. Vždyť kdyby člověku odepřel tak krásné ovoce, popřel by tím svoji lásku k němu. Podobně se snažil zapůsobit i na Krista. „Jsi-li Syn Boží." Ta slova ho znepokojovala. Tón jeho hlasu prozrazoval naprostou nevíru. Je možné, že by Bůh takto zacházel se svým Synem? Že by jej nechal v poušti samotného s divokou zvěří, bez jídla, bez pomoci a útěchy? Bůh by přece nikdy nechtěl, aby se jeho Syn octl v takové situaci. „Jsi-li Syn Boží," ukaž svoji moc, pomoz si, když máš takový hlad. Přikaž, aby se tyto kameny proměnily v chléb.

Satanovi stále ještě zněla v uších slova z nebe: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil." (Mt 3,17) Byl však odhodlán přimět Krista k tomu, aby jim přestal věřit. Boží slovo ujišťovalo Krista o jeho božském poslání. Přišel, aby žil mezi lidmi jako člověk, a právě tato slova svědčila o jeho spojení s nebem. Satan v něm chtěl vyvolat pochybnosti. Věděl, že kdyby se mu podařilo otřást Kristovou důvěrou v Boha, měl by vítězství jisté. Mohl by Ježíše přemoci. Doufal, že sklíčený a nadmíru vyhladovělý Kristus ztratí víru v Otce a zachrání se zázrakem. Kdyby to byl Ježíš udělal, plán spasení by byl zmařen.

Když se satan a Boží Syn poprvé dostali do sporu, byl Kristus velitelem nebeských zástupů a satan byl jako vůdce vzpoury svržen z nebe. Nyní jako by se jejich postavení obrátilo a satan chtěl své zdánlivé výhody patřičně využít. Prohlásil, že jeden z nejmocnějších andělů byl vyhnán z nebe. Z Ježíšova vzhledu potom jako by usoudil, že tím padlým, Bohem zapomenulým a lidmi opuštěným andělem je právě on. Božská bytost by přece byla schopna prokázat se zázrakem: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby." (Mt 4,3) To by bylo podle pokušitele nezvratným důkazem božství. Byl by to konec sporu.

Pro Ježíše nebylo jednoduché tiše naslouchat podvodníkovi. Boží Syn však neměl zapotřebí dokazovat satanovi své božství nebo mu vysvětlovat důvod svého ponížení. Kdyby byl přistoupil na požadavky svého protivníka, lidem ani Boží slávě by tím nijak neprospěl. Satan by byl na něho stejně naléhal dál: Ukaž mi znamení, abych mohl uvěřit, že jsi Boží Syn. Žádný důkaz by však jeho vzpurnost nezlomil. Kristus neměl používat božskou moc pro svůj vlastní prospěch. Přišel snášet všechny útrapy života, které musíme snášet i my, aby nám byl příkladem víry a poslušnosti. Za celý svůj pozemský život nevykonal jediný zázrak, kterým by si byl nějak pomohl. Všechno dělal pro dobro druhých. Ježíš od začátku věděl, že s ním mluví satan, ale nenechal se strhnout a nepřel se s ním. Vzpomínky na hlas z nebe mu dodávaly sílu a cele se spoléhal na Otcovu lásku. Neměl v úmyslu zabývat se pokušením.

Odpověděl satanovi slovy Písma: „Je psáno." Nad každým pokušením vítězil Božím slovem. Satan chtěl, aby Kristus dokázal své božství zázrakem. Pevná víra ve slova „je psáno" však byla zcela jednoznačně větším znamením než všechny zázraky. Kristus trval na svém a satan nad ním nemohl získat žádnou převahu.

NEPŘÍTEL ÚTOČÍ, KDYŽ JSME SLABÍ

Nejsilnější pokušení dolehla na Krista v době, kdy byl naprosto vysílený. Tehdy si satan myslel, že jej přemůže. Tak se mu totiž podařilo zvítězit nad člověkem. I zkušení a odvážní obhájci pravdy často selhali, když jejich tělo opustily síly, když ochabla jejich vůle a když přestali vkládat svoji důvěru v Boha. Mojžíš byl unavený čtyřicetiletým putováním Izraele a jeho víra se na chvíli přestala spoléhat na nekonečnou moc. Selhal na samé hranici zaslíbené země.

Stejně tomu bylo i v případě Elijáše, který neohroženě předstoupil před krále Achaba a postavil se proti celému izraelskému národu, v jehož čele bylo čtyři sta padesát bálových proroků. Po onom hrozném dni na hoře Karmel, kdy byli falešní proroci pobiti a lid se vrátil k Bohu, Elijáš uprchl před hrozbami modloslužebné Jezábel, protože se bál o svůj život.

Tak satan využíval lidských slabostí v minulosti a bude tak činit i v budoucnu. Kdykoliv se člověk ocitne ve svízelné situaci, je zaskočen okolnostmi, trpí bídou či propadá zoufalství, přichází satan, aby ho pokoušel a trápil. Útočí na naše slabá místa. Snaží se otřást naší vírou v Boha, který dopustil, abychom se dostali do těžké situace. Chce v nás vyvolat nedůvěru k Bohu a zasít v nás pochybnosti o Boží lásce. Často k nám pokušitel přichází stejně jako ke Kristu a upozorňuje nás na naše slabosti a nedostatky. Doufá, že nás zastraší a odloučí od Boha. Tím by měl kořist jistou. Kdybychom mu čelili stejně jako Kristus, vyhnuli bychom se mnohým porážkám. My se však s nepřítelem často dohadujeme, a tím mu dáváme příležitost k vítězství.

NEJENOM CHLEBEM...

Když Kristus řekl pokušiteli: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst," (Mt 4,4) zopakoval to, co před více než čtrnácti stoletími řekl Izraeli: „Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vodil po čtyřicet let na poušti... Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst." (Dt 8,2.3) Když Izraelci na poušti vyčerpali všechny zdroje obživy, posílal jim Bůh z nebe manu, a tak jim zajišťoval pravidelnou a dostatečnou výživu. Hospodin chtěl, aby pochopili, že pokud mu budou důvěřovat a žít podle jeho vůle, nikdy je neopustí. Spasitel se nyní ocitl ve stejné situaci jako kdysi Izrael. Stejně jako tehdy Boží slovo zachránilo Hebreje, pomohlo nyní Ježíšovi. Spasitel trpělivě čekal, až přijde čas a Bůh jej osvobodí. Na poušť se dostal z Boží vůle, proto si nebude opatřovat jídlo podle satanových rad. Před celým vesmírem dokázal, že je lepší vytrpět vše, co na člověka přijde, než se jakýmkoli způsobem odchýlit od Boží vůle.

„Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst." Ten, kdo chce následovat Krista, se nezřídka dostává do situace, kdy nemůže sloužit Bohu a zároveň úspěšně pokračovat ve svém světském zaměstnání. Možná se mu bude zdát, že se věrností jednomu Božímu požadavku připraví o zdroj příjmu. Satan se ho bude snažit přesvědčit, že se musí vzdát svých zásad. Ale to jediné, na co se ve světě můžeme spolehnout, je Boží slovo. „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno." (Mt 6,33) Nejen pro věčnost, ale i pro život v tomto světě je třeba se držet vůle našeho nebeského Otce. Ten, kdo pozná moc Božího slova, nebude jednat podle satanových rad, aby si zajistil obživu či zachránil život. Jediné, na co se máme ptát, je: „Jak zní Boží přikázání a jaké je jeho zaslíbení?" Pokud to víme, budeme se přikázáním řídit a v zaslíbení věřit.

V posledním velkém střetu se satanem bude věrný Boží lid připraven i o základní životní potřeby. Nebude moci kupovat ani prodávat, protože odmítne přestupovat Boží zákon a poslouchat světské mocnosti. Nakonec bude nařízeno, aby byl odsouzen k smrti (Zj 13,11-17). Pro poslušné však platí zaslíbení: „Ten bude přebývat na výšinách; nepřístupné vrcholky skal mu budou nedobytným hradem, bude mu dán chléb, vody mu potečou neustále." (Iz 33,16) Boží lid bude žít tímto zaslíbením. Až bude zemi sužovat hlad, oni budou nasyceni. „V čase zlém nebudou zahanbeni, najedí se dosyta i za dnů hladu." (Ž 37,19) Prorok Abakuk předpověděl, že tato zlá doba nastane, a víru církve vyjádřil slovy: „I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat k chvále Boha, který je má spása." (Abk 3,17.18)

ZDROJ NAŠÍ SÍLY

Z Ježíšova prvního velkého pokušení pro nás plyne mnoho ponaučení. Především nám ukazuje, jak je důležité, abychom ovládali své chutě a záliby. Pokušení zaměřená na žádosti těla měla na lidi ve všech dobách ten nejzhoubnější a nejpotupnější vliv. Satan využívá nestřídmosti a připravuje člověka o vzácný Boží dar - o duševní a mravní sílu. Lidé potom nejsou schopni vážit si věčných hodnot. Satan se usilovně snaží ovládnout lidské smysly. Chce vymazat z lidské duše všechny stopy Boží podoby.

Naprostá nevázanost mravů, nemoci a všeobecný úpadek, které panovaly v době prvního Kristova příchodu, se budou v ještě větší míře projevovat před jeho druhým příchodem. Kristus říká, že svět bude v podobném stavu, v jakém byl před potopou. Lidé budou žít jako tehdejší obyvatelé Sodomy a Gomory. Všechny jejich myšlenky budou zlé. Žijeme na prahu oné strašné doby a měli bychom si plně uvědomit význam Spasitelova půstu. Jen z Kristova nevýslovného utrpení můžeme usuzovat na to, jaké zlo s sebou přináší nevázané požitkářství. Sám na sobě nám ukázal, že naději na věčný život můžeme mít jen tehdy, podřídíme-li své chutě a záliby Boží vůli.

Vlastními silami nemůžeme ovládnout žádosti naší zkažené přirozenosti. Právě na ni satan útočí a pokouší každého z nás. Kristus věděl, že satan bude využívat zděděných lidských slabostí a svým lživým našeptáváním svádět všechny, kdo se nespoléhají na Boha. Kristus žil na zemi jako člověk, a tím nám připravil cestu k vítězství. Nechce, abychom v boji se satanem měli nějakou nevýhodu. Nechce, aby nás útoky hada zastrašily a odradily. Říká nám: „Vzchopte se, já jsem přemohl svět." (J 16,33)

Každý, kdo bojuje se svou chutí, by si měl vzpomenout na to, jak odolával pokušení na poušti náš Spasitel. Měl by si představit, jak asi trpěl na kříži, když zvolal: „Žízním." Trpělivě snášel všechno, co by snad někdy mohlo dolehnout i na nás. Jeho vítězství je i naším vítězstvím.

Ježíš se spoléhal na moudrost a sílu svého nebeského Otce. Řekl: „Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen,... a vím, že nebudu zahanben... Hle, Panovník Hospodin je moje pomoc... Kdo z vás se bojí Hospodina... Kdo chodí v temnotách, kde není žádná záře, ten ať doufá v Hospodinovo jméno a opře se o svého Boha." (Iz 50,7-10)

„Přichází vládce tohoto světa," řekl Ježíš. „Proti mně nic nezmůže." (J 14,30) Na Spasitele satanova chytrost neplatila. Odmítal hřích. Ani v myšlenkách nepodlehl pokušení. Toho můžeme dosáhnout i my. Kristovo lidství bylo spojeno s božstvím. Na boj jej připravovala neustálá přítomnost Ducha svatého. Přišel, abychom i my mohli mít podíl na božské přirozenosti. Dokud s ním budeme spojeni vírou, hřích nás nepřemůže. Bůh vede ruku naší víry, abychom se drželi Kristova božství a naše povaha mohla dosáhnout dokonalosti.

Kristus nám ukazuje, jak toho lze dosáhnout. Čím zvítězil v boji se satanem? Božím slovem. Jedině s jeho pomocí mohl odolat pokušení. „Je psáno," říkal. Daroval nám „vzácná a převeliká zaslíbení, abychom se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha" (2 Pt 1,4). Každé zaslíbení v Božím slově se vztahuje na nás. Máme žít „každým slovem, které vychází z Božích úst" (Mt 4,4). V pokušení se nesmíme ohlížet na okolnosti ani na vlastní slabost, musíme hledět jen na moc Božího slova. Veškerá naše síla je v něm. Žalmista říká: „Tvou řeč uchovávám v srdci, nechci proti tobě hřešit." „Pokud jde o lidské činy, slovu tvých rtů věren vyvaroval jsem se stezek rozvratníka."(Ž 119,11; 17,4)

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 2.6465 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál