Další zkoušky a vítězství

Zápas v poušti pokračoval dalšími zkouškami. Ježíš v nich nad svým nepřítelem zvítězil

DRUHÁ ZKOUŠKA

„Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: 'Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno:

Svým andělům dá příkaz
a na ruce tě vezmou,
abys nenarazil
na kámen!
                 (Mt 4,5.6)

Satan předstírá, že tentokrát se setkává s Ježíšem na jeho vlastní půdě. Zákeřný nepřítel cituje Boží slova. Stále ještě se představuje jako anděl světla. Ukazuje, že dobře zná Písmo a chápe jeho význam. Stejně jako předtím dokládal Ježíš svoji víru Božím slovem, využívá pokušitel Božího slova k obhajobě svého podvodu. Tvrdí, že jen zkoušel Ježíšovu věrnost, a chválí ho za jeho neochvějnost. Spasitel už dokázal, že se cele spoléhá na Boha, satan však od něho žádá další důkaz víry.

Na samém začátku satanova pokušení je zase náznak pochybnosti: „Jsi-li Syn Boží." Kristus byl v pokušení odpovědět na ono „jsi-li", ale ovládl se a ani v nejmenším nepřipustil pochybnost. Neohrozí přece svůj život proto, aby něco dokazoval satanovi.

Pokušitel chtěl využít Kristova lidství a sváděl jej k opovážlivosti. Satan však může k hříchu vždy jen svádět, přimět k němu nikoho nemůže. Ježíšovi řekl: „Vrhni se dolů." Dobře věděl, že sám jej shodit nemůže, protože Bůh by zasáhl a Ježíše zachránil. Nemůže jej ani donutit, aby se vrhl dolů sám. Pokud Kristus pokušení odmítne, nemá satan naději nad ním zvítězit. Ani kdyby se země spojila s peklem, nemohly by Ježíše přimět k tomu, aby se třeba jen nepatrně odchýlil od vůle svého Otce.

Pokušitel nás nikdy nemůže donutit k hříchu. Nemůže ovládnout naši mysl, pokud mu to sami nedovolíme. Než se nás satan zmocní, musíme mu k tomu dát souhlas a přestat se vírou spoléhat na Krista. Každá hříšná touha, kterou v sobě chováme, dává satanovi naději na úspěch. Jakékoli přestoupení Božích požadavků mu otevírá dveře a vyzývá ho, aby nás pokoušel a nakonec zničil. Každé naše selhání či pád je pro něho příležitostí k tomu, aby hanobil Krista.

Když satan citoval zaslíbení: „On svým andělům vydal o tobě příkaz," vynechal slova: „aby tě chránili na všech tvých cestách." (Ž 91,11) To znamená na všech cestách podle Boží vůle. Ježíš odmítl sejít z cesty poslušnosti. Plně se spoléhal na Otce, ale nechtěl se sám dostat do situace, kdy by jej Otec musel zachraňovat před smrtí. Nechtěl nutit Boha, aby zasahoval v jeho prospěch. Kdyby se tak stalo, nemohl by být pro lidi příkladem poslušnosti a víry.

Ježíš satanovi odpověděl: „Je také psáno: 'Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.'" (Mt 4,7) Totéž řekl Mojžíš Izraelcům, když na poušti trpěli žízní a dožadovali se, aby jim dal vodu. Tehdy zvolal: „Je mezi námi Hospodin nebo není?" (Ex 17,7) Bůh se o Izraelce obdivuhodně staral. Když však na ně dolehly těžkosti, přestali mu důvěřovat a chtěli, aby jim dokázal, že je s nimi. Ve své nevíře chtěli Boha zkoušet. Satan naléhal na Krista, aby se zachoval stejně jako oni. Bůh již potvrdil, že Ježíš je jeho Syn. Žádat ještě další důkaz by znamenalo pochybovat o Božím slově a pokoušet Boha. Podobnou nedůvěru projevují lidé i tehdy, když Boha zkoušejí a chtějí od něho něco, co neslíbil. Nikdy bychom se neměli modlit proto, abychom vyzkoušeli, zda Bůh splní své sliby, ale proto, že je splní. Ne proto, abychom zjistili, zda nás miluje, ale proto, že nás miluje. „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají." (Žd 2,6)

Víra nemá nic společného s opovážlivostí. Pravá víra člověka před opovážlivostí chrání. Satan se však snaží víru opovážlivostí nahradit. Víra se spoléhá na Boží zaslíbení, vede k poslušnosti a nese ovoce. Opovážlivost se také dovolává Božích zaslíbení, ale využívá jich jako satan - k ospravedlnění hříchu. Víra měla vést naše prarodiče k tomu, aby se spoléhali na Boží lásku a žili podle Božích přikázání. Opovážlivost je však vedla k přestoupení Božího zákona. Mysleli si, že je nekonečná Boží láska zachrání před následky hříchu. Pravá víra si nikdy nečiní nárok na Boží milost, aniž by plnila podmínky, za kterých ji Bůh uděluje. Pravá víra se zakládá na Božích zaslíbeních a ustanoveních.

Když se satanovi nepodaří vzbudit v nás nedůvěru, často slaví úspěch tím, že nás strhne k opovážlivosti. Ví, že když se necháme svést na cestu pokušení, může si být jist vítězstvím. Bůh chrání každého, kdo chodí po cestě poslušnosti. Kdo z ní však sejde, riskuje, neboť se ocitá na satanově půdě a zcela jistě padne. Spasitel nás vyzývá: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení." (Mk 14,38) Rozjímáním a modlitbou si ušetříme mnohou porážku. Chrání nás, abychom se nedostali na scestí.

Avšak ani v pokušení nemáme ztrácet odvahu. Často se stává, že v těžkých situacích pochybujeme o Božím vedení. Ale právě Boží Duch zavedl Ježíše na poušť, aby jej satan pokoušel. Přijde-li na nás z Boží vůle nějaká zkouška, je to jen pro naše dobro. Ježíš nezneužíval Božích zaslíbení. Sám se nikdy nevystavoval pokušení, ale když na něho dolehlo, nepropadal zoufalství. Stejně bychom se měli chovat i my. „Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát." (1 K 10,13) Říká: „Přines Bohu oběť díků a plň svoje sliby Nejvyššímu! Až mě potom budeš v den soužení volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat." (Ž 50,14.15)

TŘETÍ ZKOUŠKA

Ježíš odolal druhému pokušení a satan se rozhodl odhalit svoji pravou povahu. Nepřichází však jako nějaká příšera s rozdělenými kopyty a netopýřími křídly. Zjevuje se jako mocný, i když padlý, anděl. Přiznává, že je vůdcem vzpoury a bohem tohoto světa.

Zavedl Ježíše na vysokou horu a ukázal mu království světa v celé jejich slávě. Slunce ozařovalo města a jejich chrámy, mramorové paláce, úrodná pole a bohaté vinice. Nikde nebylo ani stopy po hříchu. Před Ježíšovýma očima, které se dlouho dívaly jen na bezútěšnou poušť, se objevil obraz nebývalého bohatství a krásy. Potom se ozval hlas pokušitele: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé." (L 4,6.7)

Kristus mohl své poslání splnit jen životem v utrpení. Čekala ho cesta plná bolesti, těžkostí, bojů a nakonec potupná smrt. Odloučen od Otcovy lásky bude muset nést tíhu hříchů celého světa. A najednou je tu pokušitel, ochotný vzdát se veškeré moci, kterou kdy uchvátil. Stačilo uznat satanovu svrchovanost a Spasitel se mohl vyhnout všem budoucím útrapám. Znamenalo by to však vzdát se vítězství ve velkém sporu. Satan zhřešil v nebi právě tím, že se chtěl vyvýšit nad Božího Syna. Kdyby se mu to tentokrát podařilo, byl by to triumf jeho vzpoury.

Když satan Kristovi tvrdil, že mu byla dána moc i sláva světa a že ji může dát, komu chce, měl pravdu jen částečně. Říkal to proto, aby Ježíše oklamal. Satan měl ve své moci to, oč připravil Adama. Adam však na zemi zastupoval Stvořitele. Nebyl neomezeným vládcem. Země patří Bohu a Bůh všechno svěřil svému Synu. Adam měl svou vládu podřídit Kristu, ale Adam zradil a předal vládu satanovi. Kristus však byl i nadále právoplatným králem. Hospodin kdysi řekl králi Nebúkadnesarovi: „Nejvyšší má moc nad lidským královstvím a... dává je, komu chce." (Da 4,22) Satan může uplatňovat uchvácenou moc jen tehdy, pokud mu to Hospodin dovolí.

Když pokušitel nabízel Kristovi království a slávu světa, chtěl, aby se Kristus vzdal své skutečné vlády nad světem a kraloval pod satanovým dohledem. Předkládal mu právě takové království, po jakém toužili Židé - království tohoto světa. Kdyby jim je byl Kristus nabídl, s radostí by jej přijali. Na tomto panství však spočívala kletba hříchu se vší jeho bídou. Kristus řekl pokušiteli: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: 'Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.'" (Mt 4,10)

Satan, který se vzbouřil v nebi, nabídl Kristovi království tohoto světa a žádal, aby se Boží Syn podřídil jeho zásadám. Kristus se však nedal koupit. Přišel nastolit království spravedlnosti a svého záměru se nehodlal vzdát. Se stejným pokušením přichází satan k lidem. U nich se však setkává s větším úspěchem než u Krista. Nabízí jim království tohoto světa pod podmínkou, že uznají jeho svrchovanost. Chce, aby obětovali čest, neohlíželi se na svědomí a žili, jak se jim zlíbí. Kristus je vybízí, aby nejprve hledali Boží království a jeho spravedlnost. Satan však chodí vedle nich a našeptává jim: Ať už je to s věčným životem tak či onak, chcete-li mít úspěch v tomto světě, musíte sloužit mně. Vaše blaho je v mých rukou. Mohu vám dát bohatství, zábavu, pocty i štěstí. Dejte na mou radu. Nenechte se svést nepochopitelnými představami o poctivosti a obětavosti. Já vám připravím cestu. Tímto způsobem už oklamal mnoho lidí. Žijí sami pro sebe tak, jak se jim líbí, a satan je spokojen. Láká je nadějí na ovládnutí světa, přitom však začíná ovládat jejich duši. Připravuje je o právo na dědictví, které jim jako Božím dětem náleží. Za to jim nabízí něco, na co nemá nárok a čeho bude sám brzy zbaven.

VÍTĚZSTVÍ

Satan vyslovil pochybnost o tom, že Ježíš je Božím Synem. V okamžitém odmítnutí se mu však dostalo nezvratného důkazu. V trpícím člověku zazářilo božství. Satan už se mu nemohl vzepřít. Zahanbený a plný zloby musel od Spasitele světa odejít. Kristovo vítězství bylo stejně nezvratné jako Adamův pád.

I my můžeme odolat pokušení a přimět satana, aby od nás odstoupil. Ježíš zvítězil tím, že se podřídil Bohu a spolehl se na něj. Prostřednictvím apoštola nám říká: „Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám." (Jk 4,7) Sami se z pokušitelovy moci osvobodit nemůžeme. Ovládl lidstvo a každý, kdo by se mu chtěl postavit ve vlastní síle, se stane obětí jeho svodů. Avšak „pevná věž je Hospodinovo jméno, k němu se uteče spravedlivý jak do hradu" (Př 18,10). Satan se třese a utíká i před tím nejslabším člověkem, který hledá útočiště v onom mocném jménu.

Když nepřítel odešel, Ježíš zcela vyčerpaný a smrtelně bledý padl na zem. Nebeští andělé celý zápas sledovali. Dívali se, jak jejich milovaný vůdce nevýslovně trpí pro naši záchranu. Obstál ve zkoušce mnohem těžší, než jsou ty jež doléhají na nás. Ležel na zemi a zdálo se, že umírá.

Andělé k němu přistoupili a pečovali o něho. Dali mu najíst a snažili se ho utěšit a povzbudit. Předali mu poselství, jež ho ujistilo o Otcově lásce, a oznámili mu, že celá nebesa oslavují jeho vítězství. Ježíš znovu získal sílu k životu a jeho srdce plné lásky k člověku se otevřelo. Opět se odhodlal pokračovat v započatém díle a dokončit je, porazit nepřítele a vykoupit padlé lidstvo.

Cenu svého spasení si nedokážeme představit, dokud spolu s ostatními vykoupenými a s Vykupitelem nestaneme před Božím trůnem. Teprve až spatříme slávu a nádheru věčného domova, uvědomíme si, co všechno pro nás Ježíš opustil. Nejenže odešel z nebeského sídla, ale riskoval kvůli nám pád a věčnou porážku. Potom mu položíme k nohám své koruny a zazpíváme: „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení." (Zj 5,12)

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 2.1712 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál