V chrámu

Z Kány se Ježíš vydal do Jeruzaléma. Přišel do chrámu a očistil jej od obchodníků, kteří znesvěcovali toto posvátné místo.

„Potom odešel Ježíš, jeho matka, bratři i učedníci do Kafarnaum a zůstali tam několik dní. Byly blízko židovské Veli­konoce a Ježíš se vydal na cestu do Je­ruzaléma." (J 2,12.13)

Připojil se k jedné z velkých skupin lidí, kteří putovali do hlavního města. Dosud veřejně neohlásil své poslání, a tak ani nikdo nezpozoroval, že se při­dal k zástupu. Lidé hovořili o příchodu Mesiáše, na který s velkým důrazem poukazoval ve svých kázáních Jan. Židé byli nadšeni a žili nadějí na obnovu ná­rodní velikosti. Ježíš věděl, že se jim je­jich očekávání nesplní. Vycházelo totiž ze špatného pochopení Písma. Upřímně se snažil vysvětlit jim proroctví a pro­budit v nich zájem o hlubší studium Bo­žího slova.

Židovští vůdcové říkali lidem, že se mají v Jeruzalémě učit uctívat Boha. O Velikonocích se tam shromáždily da­vy lidí ze všech částí Palestiny i ze vzdá­lených zemí. Chrámová nádvoří byla zaplněna lidmi všeho druhu. Mnozí z nich s sebou nemohli přinést oběti, které měly být předobrazem jediné ve­liké Oběti. Proto se na vnějším chrá­movém nádvoří prodávala a kupovala zvířata. Opatřovaly si je tam všechny vrstvy lidí. Veškeré cizí peníze se smě­ňovaly na peníz svatyně.

Každý Žid musel ročně platit půl še­kelu jako „výkupné za svůj život". Tyto peníze byly určeny na údržbu chrámu (Ex 30,12-16). Kromě toho přinášeli li­dé do chrámové pokladny velké částky jako dobrovolné oběti. Cizí peníze se musely vyměnit za takzvaný chrámový šekel, kterého se užívalo pro službu ve svatyni. Výměna peněz poskytovala pří­ležitost k podvodům a vydírání a nako­nec přerostla v nekalý obchod, na kte­rém se přiživovali i kněží.

Obchodníci požadovali za prodáva­ná zvířata přehnané ceny. O zisk se pak dělili s kněžími a předními muži, kteří tak bohatli na úkor lidu. Věřící byli ve­deni k přesvědčení, že bez oběti Bůh nepožehná ani jejich dětem, ani polím. Ceny obětních zvířat potom mohly být velmi vysoké. Po dlouhé cestě by se byl nikdo nevrátil domů, aniž by vyko­nal obřad, kvůli kterému přišel.

V době Velikonoc se obětovalo znač­né množství zvířat a zisky chrámových obchodníků byly mimořádně velké. Zmatek, který při prodeji vznikal, připomínal spíše hlučný dobytčí trh než svatý Boží chrám. Všude bylo slyšet hlasité smlouvání, bučení dobytka, be­čení ovcí, vrkání holubů, cinkot mincí a hádky. Zmatek byl tak veliký, že rušil i věřící při modlitbách a slova určená Nejvyššímu se ztrácela v hluku, který pronikal až do chrámu. Židé byli na svoji zbožnost neobyčejně pyšní. Velmi si vážili svého chrámu, a každého, kdo by se na něj díval s nelibostí, považo­vali za rouhače. Všechny chrámové ob­řady vykonávali s velkou přesností. Láska k penězům je však zbavila všech zábran. Už si ani neuvědomovali, jak se vzdálili původnímu smyslu služby, kte­rou ustanovil sám Bůh.

Když Hospodin sestoupil na horu Sinaj, posvětil ji svou přítomností. Moj­žíšovi přikázal, aby horu ohradil jako posvátné místo. Potom Izrael varoval: „Střežte se vystoupit na horu nebo i dot­knout se jejího okraje. Kdokoli se hory dotkne, musí zemřít; nedotkne se ho žádná ruka, bude ukamenován nebo za­střelen. Ať je to dobytče nebo člověk, nezůstane naživu." (Ex 19,12.13) Bůh je jasně poučil, že místo, na kterém se pro­jeví jeho přítomnost, je svaté. Chrám a jeho okolí měly být pro Židy také sva­tými místy. Oni však na to při honbě za ziskem zapomněli.

Kněží a vůdcové lidu měli být pro národ Božími zástupci, neměli připus­tit zneuctívání chrámového nádvoří. Mě­li být lidu příkladem poctivosti a souci­tu s druhými. Místo svých zištných zájmů měli mít na paměti poměry a potřeby věřících a ochotně pomáhat těm, kdo si obětní zvířata nemohli koupit. To však nečinili. Byli zaslepeni hrabivostí.

Na slavnost přišli také trpící, chudí a nešťastní lidé. Byli tam slepí, chromí a hluší. Některé přinášeli na nosítkách. Mnozí byli tak chudí, že si nemohli kou­pit ani tu nejskromnější oběť pro Hos­podina, a dokonce ani jídlo k utišení hladu. Postoj kněží je velmi rmoutil. Kněží byli pyšní na svoji zbožnost, prohlašo­vali se za vůdce lidu, byli však bezcitní a pro lid neměli žádné pochopení. Chu­dí, nemocní a umírající je marně prosili o pomoc. Jejich utrpení nevzbuzovalo v srdcích kněží ani trochu lítosti.

OČiŠTĚNÍ CHRÁMU

Ježíš vešel do chrámu a všechno pocho­pil. Viděl nepoctivé obchody, zoufalství chudých, kteří si mysleli, že bez prolití krve jim nebudou odpuštěny hříchy, i vnější nádvoří svého chrámu promě­něné ve sprosté tržiště. Z posvátného místa se stala obrovská směnárna.

Kristus viděl, že je třeba zasáhnout. Lidé se museli povinně účastnit mnoha obřadů, ale nikdo jim řádně nevysvětlil jejich význam. Věřící přinášeli oběti, ale nevěděli, že to jsou symboly jediné do­konalé Oběti. Uprostřed nich stál nepoznán a bez pocty ten, kterého celý jejich obřad představoval. To on jim dal obětní předpisy. Znal význam jejich symboliky a nyní viděl, jak je všechno převrácené a nepochopené. Duchovní bohoslužba se vytrácela. Kněží a vůd­cové nebyli ve spojení s Bohem. Kris­tovým úkolem bylo zavést úplně jinou bohoslužbu.

Ze schodů chrámového nádvoří Kris­tus zkoumavým pohledem přehlíží celé prostranství, které se před ním otevírá. Prorockým zrakem hledí do budoucna a vidí nejen roky, ale celá staletí a věky. Vidí, jak kněží a vládci připravují chu­dé o jejich práva a zakazují, aby jim bylo hlásáno evangelium. Vidí, jak bude hříš­níkům zatajována Boží láska a jak budou lidé obchodovat s jeho milostí. Z je­ho tváře lze vyčíst rozhořčení, vážnost a moc. Pozornost lidí se obrací k němu. Pozvedají se k němu i zraky nepocti­vých obchodníků. Nemohou od něho odtrhnout oči. Cítí, že tento muž čte je­jich nejvnitrnější myšlenky a zná jejich skryté pohnutky. Někteří si chtějí zakrýt tvář, jako by na ní měli napsané všechno zlo, kterého se kdy dopustili a které by jeho pronikavé oči mohly odhalit.

Ruch utichá. Smlouvání a dohadová­ní ustává. Všude se rozhostilo nepříjem­né ticho. Všech se zmocnila bázeň. Cítí se, jako by stáli před Božím soudem a měli se zodpovídat ze svých skutků. Hledí na Krista a vidí, jak z lidského tě­la vyzařuje božství. Majestát nebe stojí před nimi jako soudce v poslední den. Zatím ještě není obklopen slávou, která jej potom bude provázet, ale má stejnou moc číst v lidském srdci. Očima přehlí­ží dav a zkoumá každého jednotlivce. Je­ho postava jako by je všechny převyšo­vala nekonečnou důstojností, jeho tvář jako by ozařovalo božské světlo. Náhle promluvil a jeho jasný zvučný hlas, který kdysi na Sinaji vyhlásil zákon, jejž nyní kněží a přední muži přestupují, se s ozvěnou nese chrámem: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!" (J 2,16)

Pomalu sestupuje ze schodů a zvedá důtky z provazů, které našel u vchodu do posvátných prostor. Přikazuje obchodníkům, aby opustili chrámové ná­dvoří. S nebývalou horlivostí a přísnos­tí převrací stoly penězoměnců. Mince padají a hlasitě cinkají o mramorovou dlažbu. Nikdo se neodvažuje pochybo­vat o jeho moci. Nikdo si nedovolí sbí­rat své nepoctivé peníze. Ježíš nikoho neudeřil, ale obyčejné důtky v jeho ruce působí na lidi stejně hrozivě jako ohni­vý meč. Chrámoví úředníci, vypočítaví kněží, dohazovači a obchodníci s dobyt­kem utíkají pryč i se svými ovcemi a vo­ly, jen aby unikli jeho soudu.

Davu se zmocňuje panika, všichni cítí, že je zastínilo božství. Z vybledlých rtů se ozývají zděšené výkřiky. Dokon­ce i učedníci se chvějí. Naplnila je po­svátná bázeň, protože Ježíš mluvil a jed­nal úplně jinak, než byli zvyklí. Vzpo­mněli si, že je o něm psáno: „Horlivost o tvůj dům mě strávila." (Ž 69,10) Za chvíli je hlučný dav i se svým zbožím z chrámu pryč. Hříšné obchodování na nádvořích ustalo a zmatek vystřídalo hluboké a posvátné ticho. Boží přítom­nost, která kdysi posvětila horu, posvě­tila nyní i chrám vybudovaný k Boží poctě.

VÝZNAM JEŽÍŠOVA ČINU

Vyčištěním chrámu Ježíš vyhlásil své mesiášské poslání a zahájil svoji činnost. Chrám postavený jako příbytek pro Bo­ží přítomnost, měl být názorným pří­kladem pro Izrael i pro celý svět. Bůh si od věčnosti přál, aby každá stvořená bytost, od zářícího svatého serafína až po člověka, byla chrámem Stvořitelova přebývání. Člověk však zhřešil a lidstvo přestalo být Božím chrámem. Lidské srdce znečištěné a otupené hříchem už nezjevovalo Boží slávu. Vtělením Boží­ho Syna se však nebesky záměr napl­nil. Bůh přebývá v lidstvu a jeho spás­nou milostí se lidské srdce opět stává jeho chrámem. Bůh chtěl, aby byl je­ruzalémský chrám trvalým svědectvím o vznešenosti poslání, jež nabízí každé­mu člověku. Židé však nepochopili vý­znam stavby, na kterou byli pyšní. Ne­žili tak, aby v nich mohl přebývat Boží Duch. Nádvoří jeruzalémského chrá­mu, plná vřavy nepoctivého obchodo­vání, byla věrným obrazem srdce znesvěceného smyslnosti a nečistými myš­lenkami. Očištěním chrámu od kupců a prodavačů dal Ježíš jasně najevo, že jeho posláním je očistit srdce poskvr­něná hříchem - světskými touhami, so­beckými žádostmi a zlozvyky, které je ničí. „I vstoupí nenadále do svého chrá­mu Pán, kterého hledáte, posel smlou­vy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů. Kdo však sne­se den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže? Bude jak oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno. Tavič used­ne a pročistí stříbro, pročistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro." (Mal 3,1-3)

„Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Bo­ží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy." (1 K 3,16.17) Nikdo se nemůže sám zbavit zla, které se zmocnilo jeho srdce. Chrám duše do­káže očistit jen Kristus. Do srdce člo­věka však nevstupuje bez pozvání, jako tehdy vstoupil do jeruzalémského chrá­mu. Říká: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu." (Zj 3,20) Nepřijde však jen na jeden den, neboť praví: „Bu­du přebývat a procházet se mezi nimi... a oni budou mým lidem." (2 K 6,16) „Rozšlape naše nepravosti. Do moř­ských hlubin vhodíš všechny jejich hří­chy." (Mi 7,19) Jeho přítomnost očistí a posvětí duši, aby mohla být svatým chrámem Hospodina a „duchovním pří­bytkem Božím" (Ef 2,22).

Vyděšení kněží a přední muži utekli z chrámového nádvoří před pronika­vým zrakem, který četl v jejich srdcích. Cestou potkávali ty, kteří šli do chrámu a zapřísahali je, aby se vrátili. Vyprá­věli jim, co právě viděli a slyšeli. Kris­tus se díval za prchajícími a bylo mu jich líto, protože se báli a vůbec nechá­pali smysl pravé bohoslužby. V této si­tuaci viděl předobraz rozptýlení celého židovského národa pro jeho bezbož­nost a zatvrzelost.

Proč vlastně kněží z chrámu utíkali? Proč nezůstali na svém místě? Muž, kte­rý je vyhnal, byl synem tesaře, chudým Galilejcem, který neměl ve světě žádné postavení ani moc. Proč se mu nevzepřeli? Proč tam nechali své nepoctivé peníze a utekli před někým, kdo byl na první pohled tak bezvýznamný?

Kristus mluvil se svrchovaností krá­le, v jeho zjevu i v tónu jeho hlasu by­la síla, které nebylo možno odolat. Když je vyháněl, uvědomili si to, co je ještě nikdy nenapadlo - že jsou pokrytci a zloději. Když v Kristově lidském těle zazářilo božství, viděli nejen rozhořče­ní v jeho tváři, ale pochopili i význam jeho slov. Měli pocit, že stojí před trů­nem věčného Soudce, který nad nimi vyřkl rozsudek pro časnost i věčnost. Nějakou dobu si mysleli, že Kristus je prorok, a mnozí věřili, že je Mesiáš. Duch svatý jim připomněl prorocké výroky, které se na něho vztahovaly. Nechají se přesvědčit?

Nechtěli činit pokání. Věděli, že Kris­tus cítí s chudými. Pochopili, že se svým vydíráním provinili proti lidu. Kristus odhalil jejich smýšlení, a proto ho nenáviděli. Veřejně je napomenul a urazil je­jich pýchu. Mezi lidem měl stále větší vliv. To v nich vzbuzovalo závist. Roz­hodli se, že se ho zeptají, jakou mocí je vyhnal a kdo mu ji dal.

UPROSTŘED CHUDÝCH A TRPÍCÍCH

Pohrouženi do svých myšlenek a s ne­návistí v srdci se pomalu vrátili do chrá­mu. Co se tam však stalo, zatímco byli pryč! Když utekli, zůstali v chrámu chu­dí. Ti nyní hleděli na Ježíše, z jehož tváře vyzařovala láska a pochopení. Se slzami v očích řekl chvějícím se lidem kolem něho: „Nebojte se, já vás vysvobodím a vy mě budete oslavovat. Proto jsem přišel na svět."

Lidé se tlačili ke Kristu a úpěnlivě prosili: „Pane, požehnej mi." Slyšel kaž­dého. S nekonečným soucitem se sklá­něl k trpícím. Na všechny se dostalo. Všichni byli uzdraveni ze svých nemo­cí. Němým se otevřela ústa a vzdávali mu chválu, slepí hleděli do tváře svého Zachránce. Srdce ztrápených bylo po­těšeno.

Když kněží a chrámoví služebníci vi­děli toto veliké dílo a slyšeli hlasy shro­mážděných, pochopili. Lidé vyprávěli o bolestech, které prožili, o svých zkla­máních, o dnech plných utrpení a bezesných nocích. Když už se zdálo, že vy­hasla poslední naděje, Kristus je uzdra­vil. Jeden z nich řekl: „Břemeno bylo nad mé síly, ale našel jsem pomocníka. Je jím Kristus, Syn Boží, a já mu chci sloužit." Rodiče říkali dětem: „On vás zachránil. Vzdejte mu chválu." Hlasy dě­tí, mladých lidí, rodičů, přátel a ostat­ních shromážděných vyjadřovaly vděč­nost a chválu. Jejich srdce byla naplně­na nadějí, radostí a pokojem. Byli uzdra­veni na duši i na těle. Vraceli se domů a všude vyprávěli o Ježíšově nevýslov­né lásce.

Při Kristově ukřižování se nepřipoji­li k davu a nekřičeli: „Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!" Cítili s Ježíšem, protože i on cítil s nimi a dal jim poznat svoji obdivu­hodnou moc. Věděli, že je jejich Spasi­telem, neboť uzdravil jejich tělo i duši. Pozorně poslouchali kázání apoštolů. Boží slovo pronikalo do jejich srdcí a oni pochopili. Stali se nástroji Božího spa­sení a milosrdenství.

Dav, který prchl z chrámového ná­dvoří, se pomalu začínal vracet.

Lidé se už částečně vzpamatovali z paniky, která se jich zmocnila, ale byla na nich vidět nesmělost a opatrnost. Udiveně hleděli na Ježíšovy skutky a uvě­řili, že se na něm naplnila mesiášská pro­roctví. Hřích znesvěcení chrámu zůstá­val především na knězích. Jejich vinou se nádvoří proměnilo v tržiště. Ve srov­nání s nimi byl lid bez viny. Ježíšova bož­ská moc na lid velmi zapůsobila, ale vliv kněží a předních mužů byl silnější. Kris­tovo poslání pro ně bylo něčím úplně novým a začali pochybovat, zda má prá­vo zasahovat do toho, co představení chrámu povolili. Byli dotčeni, protože se přerušily obchody, a potlačovali v so­bě působení Ducha svatého.

Především kněží a představení lidu měli v Ježíši vidět Pomazaného Božího. Právě oni měli v rukou posvátné spisy, v nichž bylo popsáno jeho poslání, a věděli, že při očištění chrámu se pro­jevila moc vyšší než lidská. Ježíše sice nenáviděli, ale nemohli se zbavit pře­svědčení, že je prorokem, kterého Bůh poslal, aby vrátil chrámu jeho svatost. Báli se, a proto se ho uctivě zeptali: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?" (J 2,18)

JEŽÍŠOVO ZNAMENÍ

Ježíš už jim ukázal znamení. Pronikl do jejich srdcí a vykonal před nimi skutky, které měl konat Mesiáš. Tehdy jim dal přesvědčivý důkaz o své povaze. Když však žádali znamení, odpověděl jim po­dobenstvím. Ukázal jim, že ví o jejich zá­šti a vidí, kam až je zavede. Řekl: „Zboř­te tento chrám, a ve třech dnech jej po­stavím." (J 2,19)

V těchto slovech se skrýval dvojí smy­sl. Ježíš mluvil nejen o zničení židov­ského chrámu a bohoslužby, ale i o své vlastní smrti - o zničení chrámu svého těla. Na to už se Židé připravovali. Když se kněží a přední muži vrátili do chrámu, měli v úmyslu Ježíše zabít, a zbavit se tak nepohodlného výtržníka. Když jim jejich záměr přednesl, nerozuměli mu. Vztáhli jeho slova jen na jeruzalém­ský chrám a rozhořčeně zvolali: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?" (J 2,20) Měli pocit, že Ježíšova odpověď jim dá­vá plné oprávnění k nevíře a potvrzuje správnost jejich odmítavého postoje k němu.

Ježíš si nemyslel, že nevěřící Židé pochopí smysl jeho slov. Zatím neměl v úmyslu jej odhalovat ani svým učední­kům. Věděl, že jej nepřátelé překroutí a zneužijí proti němu. Až ho budou sou­dit, přednesou jeho slova jako obvinění a na Golgotě mu je s výsměchem vme­tou do tváře. Kdyby je však nyní vy­světlil, dozvěděli by se učedníci o utrpe­ní, které ho čeká, a velmi by je to za­rmoutilo. Na takovou ránu zatím ještě nebyli připraveni. Navíc by vysvětlení příliš brzy odhalilo Židům výsledek je­jich zaujatosti a nevěry. Vydali se ces­tou, po které půjdou stále dál, dokud ho nepovedou jako beránka na porážku.

Slova, která Kristus pronesl, byla ur­čena těm, kdo v něho uvěří. Věděl, že si je budou připomínat. O Velikonocích je měly slyšet tisíce lidí a zvěstovat je dál do všech částí světa. Až vstane z mrt­vých, jejich pravý smysl se objasní. Pro mnohé se pak stanou rozhodujícím dů­kazem jeho božství.

Pro duchovní slepotu často ani Ježí­šovi učedníci nerozuměli jeho slovům. Objasňovaly jim je až následující udá­losti. V době, kdy už Ježíš nebyl mezi nimi, je jeho slova posilovala.

Výrok o jeruzalémském chrámu: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím," měl hlubší význam, než byli posluchači schopni postřehnout. Jen v Kristu měl chrám své opodstat­nění. Chrámové bohoslužby byly před­obrazem oběti Božího Syna. Kněžská služba měla představovat jeho prostřednickou službu.

Celý systém obětní bo­hoslužby byl symbolem Spasitelovy smrti za vykoupení lidstva. Všechny ty­to oběti ztratí význam ve chvíli, kdy se ona velká událost, kterou po věky zná­zorňovaly, stane skutečností. Celý obřadní systém symbolizoval Krista a bez něho tedy neměl žádný vý­znam. Když se Židé s konečnou platnos­tí rozhodli, že Krista zavrhnou a vydají na smrt, zavrhli s ním i vše, co dávalo smysl chrámu a chrámovým bohosluž­bám.

Chrám přestal být svatý, byl odsou­zen k zániku. V ten den ztratilo oběto­vání a s ním spojené obřady smysl. Ne­vyjadřovaly víru ve Spasitele, byly ja­ko Kainova oběť. Odsouzením Krista k smrti vlastně Židé zbořili svůj chrám. Když byl Kristus ukřižován, roztrhla se chrámová opona odshora dolů na zna­mení, že byla přinesena poslední veliká Oběť a obětní systém navždy pře­stal platit.

Řekl:„Zbořte chrám, a ve třech
dnech jej postavím." V těchto
slovech se skrýval dvojí smysl

„Ve třech dnech jej postavím." Zdá­lo se, že Spasitelovou smrtí temné moc­nosti dosáhly svého a slavily úspěch. Ježíš však vyšel z pronajatého Josefova hrobu jako vítěz. „Tak odzbrojil a veřej­ně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství." (Ko 2,15) Svou smrtí a svým vzkříšením se stal služebníkem „pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin, a nikoli člověk" (Žd 8,2). Ži­dovskou svatyni a později i židovský chrám postavili lidé jako symbol nebes­ké svatyně, kterou však žádný člověk nestavěl. „Hle přijde muž jménem Výho­nek; ... on zbuduje chrám Hospodinův a bude obdařen velebností. Bude sedět na svém trůnu a vládnout a bude na svém trůnu knězem." (Za 6,12.13)

Obětní služba, která ukazovala na Krista, zanikla. Pozornost lidí se však obrátila k pravé Oběti za hříchy světa. Pozemské kněžství skončilo a my vzhlížíme k Ježíši, prostředníku nové smlouvy, a k „jeho krvi, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova" (Žd 12,24). Pro nás „ještě nebyla otevřena cesta do nejsvětější svatyně, pokud stá­la přední část stánku... Ale když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší sku­tečné dobro, neprošel stánkem zhoto­veným rukama..., nýbrž stánkem vět­ším a dokonalejším... Jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení." (Žd 9,8-12)

„Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně." (Žd 7,25) Kněžská služba se sice přenesla z po­zemské svatyně do nebeské a ani sva­tostánek, ani svého velekněze nemů­žeme vidět na vlastní oči, pro Ježíšovy učedníky to však neznamená žádnou ztrátu.

Spasitelova nepřítomnost neměla ni­jak narušit ani oslabit jejich vzájemné spojení. Ježíš koná službu v nebeské svatyni a zároveň prostřednictvím své­ho Ducha slouží pozemské církvi. Lid­ské oko ho sice nevidí, ale slib, kterým se loučil, se plní: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." (Mt 28,20) Služebníkům, které si povolává, uděluje moc a církev stále posiluje svou přítomností.

„Protože máme mocného velekně­ze... Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekně­ze, který není schopen mít soucit s na­šimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedo­pustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosr­denství a nalezli milost a pomoc v pra­vý čas." (Žd 4,14-16)

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 2.4129 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál