Nikodém

Ježíšovy činy v jeruzalémském chrámu zapůsobily na Nikodéma, jednoho z předních učenců izraelského národa tak silně, že jej vyhledal, aby si s ním mohl osobně promluvit.

Nikodém zaujímal v židovském národě vysoké postavení. Byl velmi vzdělaný a mimořádně schopný. Byl váženým členem židovské rady. Ježíšovo učení jej velmi zaujalo. Přestože byl bohatým, uče­ným a uznávaným člověkem, onen pros­tý muž z Nazareta jej neobyčejně při­tahoval. Spasitelovo poselství na něho hluboce zapůsobilo. Zatoužil ještě lépe poznat jeho obdivuhodné pravdy.

Kristovo rázné vyčištění chrámu vy­volalo u kněží a předních mužů nená­vist. Báli se moci neznámého člověka. Takovou opovážlivost nehodlali od oby­čejného Galilejce trpět. Byli odhodláni jeho dílo zastavit. Ne všichni s tím však souhlasili. Někteří měli strach postavit se proti muži, ve kterém se tak očivid­ně projevil Boží Duch. Připomínali si proroky, kteří přišli o život proto, že ká­rali izraelské vůdce. Věděli, že Židé se do­stali do otroctví pohanského národa pro tvrdošíjnost, se kterou odmítali Boží na­pomenutí. Obávali se, že kněží a vůdco­vé lidu jdou se svými intrikami proti Ježíši ve šlépějích otců a přivedou ná­rod do dalšího neštěstí. Tak uvažoval i Ni­kodém. Když se ve veleradě projednávalo, jak zakročit proti Ježíši, Nikodém nabádal k opatrnosti a zdrženlivosti. Zdůrazňoval, že kdyby byl Ježíš skuteč­ně obdařen Boží mocí, bylo by velmi ne­bezpečné odmítat jeho varování. Kněží se neodvažovali Nikodémovu radu za­vrhnout a nějakou dobu proti Spasiteli nic nepodnikali.

Od chvíle, kdy Nikodém poprvé sly­šel Ježíše, pozorně studoval proroctví o Mesiáši. Čím více zkoumal, tím více se utvrzoval v přesvědčení, že Ježíš je ten, který měl přijít. Stejně jako mnohé Izraelce i Nikodéma velmi trápilo znesvěcování chrámu. Byl při tom, když Je­žíš vyhnal kupce a prodavače, viděl ob­divuhodný projev Boží moci. Všiml si, jak Spasitel přijímá chudé a uzdravuje nemocné, viděl jejich radostné pohledy a slyšel jejich slova díků a chvály. Nemo­hl pochybovat o tom, že Ježíše Naza­retského poslal Bůh.

Velmi si přál s Ježíšem promluvit, ale nechtěl ho vyhledat veřejně. Pro vůdce židovského národa by bylo příliš ponižující projevit zájem o téměř neznámé­ho učitele. Kdyby se o jeho návštěvě dozvěděla velerada, sklidil by posměch  a opovržení. Své rozhodnutí tajně vy­hledat Ježíše obhajoval tím, že veřej­ným setkáním by mohl dát příklad ostat­ním. Dal si zjistit, kde Spasitel odpočívá, a když město usnulo, vydal se za ním na Olivetskou horu.

NOČNÍ ROZHOVOR

V přítomnosti Krista pociťoval Niko­dém zvláštní bázeň. Snažil se ji zakrýt a navenek působit klidně a důstojně. Řekl: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty není-li Bůh s ním." (J 3,2)

Vyzdvižením Kristových neobyčej­ných učitelských schopností a jeho ob­divuhodné moci konat zázraky si chtěl Nikodém připravit půdu pro rozhovor. Jeho slova měla vyjádřit i vzbudit dů­věru, ve skutečnosti se v nich však odrá­žela jeho nevěra. Neuznával Ježíše jako Mesiáše, viděl v něm jen učitele posla­ného od Boha.

Ježíš na Nikodémovo oslovení ne­odpověděl. Místo toho se zahleděl do jeho očí a četl v jeho nitru. Ve své neko­nečné moudrosti před sebou viděl člo­věka, který hledá pravdu. Věděl, proč za ním přišel, a chtěl ho utvrdit v přesvěd­čení, které v něm začínalo klíčit. Proto přešel přímo k věci. Vážně a zároveň las­kavě řekl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spat­řit království Boží." (J 3,3)

Nikodém přišel za Pánem a myslel si, že s ním bude diskutovat. Ježíš mu však hned odhalil základní pravdy. Ře­kl mu: „Nepotřebuješ ani tak teoretic­ké znalosti jako duchovní znovuzrození. Uspokojení tvé zvědavosti není tak důležité. To, co opravdu potřebuješ, je nové srdce. Dříve než budeš schopen pochopit hodnotu nebeských věcí, mu­síš přijmout nový život od Boha. Pokud u tebe nenastane tato změna a neuvi­díš všechno v novém světle, nemá pro tebe význam hovořit se mnou o mé mo­ci a poslání."

Nikodém slyšel kázání Jana Křtitele o pokání a křtu a věděl, že Jan odkazo­val lidi k tomu, kdo bude křtít Duchem svatým. Nikodém sám cítil, že duchov­ní život Židů je prázdný a že do znač­né míry propadli slepému fanatismu a světské ctižádosti. Doufal, že s přícho­dem Mesiáše se vše změní k lepšímu. Přesto jej však Křtitelovo vyzývavé po­selství nepřivedlo k poznání vlastní hříš­nosti. Byl přísným farizejem a pyšnil se svými dobrými skutky. Lidé si ho vážili pro štědrost a velkorysost, s jakou pod­poroval chrámovou službu, a on si byl jist Boží přízní. Pomyšlení na to, že by mohlo existovat tak čisté království, že by je člověk jako on nemohl spatřit, jej vyděsilo.

Znovuzrození, o němž Ježíš mluvil, nebylo pro Nikodéma neznámým po­jmem. Pohané, kteří přijali židovské náboženství, byli často přirovnáváni k novorozencům. Muselo mu tedy být jasné, že Kristova slova nemá chápat doslovně. Jako rozený Izraelec považo­val svůj podíl v Božím království za na­prosto samozřejmý. Necítil potřebu se nějak měnit. Spasitelova slova jej pře­kvapila. Popudila ho především proto, že se týkala přímo jeho osoby. Střetla se v něm farizejská pýcha s upřímnou tou­hou poznat pravdu. Udivilo ho, jak s ním Kristus mluvil, i to, že vůbec nebral ohled na jeho postavení v Izraeli.

Zcela vyveden z rovnováhy odpově­děl Kristu ironickou otázkou: „Jak se může člověk narodit, když je už starý?" (J 3,4) Stejně jako mnozí další lidé, je­jichž svědomí zasáhne Boží pravda, je i Nikodém důkazem toho, že člověk ve své přirozenosti nepřijímá věci Božího Ducha. Duchovní věci u něho nenalé­zají ohlas, protože je třeba chápat je duchovně.

Spasitel se s ním nepřel. S důstoj­ným klidem vážně zvedl ruku a s ještě větší jistotou potvrdil pravdu: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do krá­lovství Božího." (J 3,5) Nikodém vě­děl, že Kristus má na mysli křest vodou a obnovu srdce Božím Duchem. Byl pře­svědčen, že stojí vedle toho, jehož pří­chod předpověděl Jan Křtitel.

Ježíš pokračoval: „Co se narodilo z tě­la, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch." (J 3,6) Srdce je samo o sobě zlé. A „kdo dokáže, aby čisté vzešlo z ne­čistého? Vůbec nikdo." (Jb 14,4) Žádný člověk nedokáže uzdravit hříšnou du­ši. „Soustředění na sebe je Bohu nepřá­telské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu." (Ř 8,7) „Ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraž­dy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky." (Mt 15,19) Nejprve je třeba vyčistit pramen srdce, teprve potom z něho může vytékat čistá voda. Člověk, který se snaží dostat do nebe svými vlastními skutky, zachováváním zákona, usiluje o nemožné. Zákonictví či formální zbožnost nikoho nezachrá­ní. Život křesťana není úpravou či vylepšením starého života, je to úplná změ­na charakteru. Člověk umírá sám sobě a hříchu a zároveň povstává k novému životu. Takovou změnu může přinést jen mocné působení Ducha svatého.

PŮSOBENÍ DUCHA

Nikodém byl stále ještě zmaten. Ježíš tedy použil pro vysvětlení svých slov tento příklad: „Vítr vane, kam chce, je­ho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichá­zí a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha." (J 3,8)

Vítr poznáme podle šumění větví, listů a květů, vidět ho však nemůžeme. Nikdo neví, kde se vzal a kam se ztrácí. Stejně působí i Duch svatý na lidské srdce. O jeho působení se nedá říci nic víc než o pohybech větru. Člověk není vždy schopen přesně určit čas, místo a okolnosti, za kterých byl obrácen, to však ještě neznamená, že obrácení neprožil. Nenápadně jako vítr Kristus stále působí na lidské srdce. Pomalu a snad i nepozorovaně ovlivňuje člověka síla, která jej přivádí ke Kristu. Může se to dít při rozjímání o Spasiteli, při četbě Písma nebo při poslechu kázání. Najed­nou se člověk na naléhavou výzvu Du­cha s radostí odevzdá Ježíši. Mnozí lidé tomu říkají náhlé obrácení, ale je to vý­sledek dlouhodobého úsilí Božího Du­cha, jeho pozvolné a trpělivé práce.

Vítr je sice sám o sobě neviditelný, ale můžeme vidět a cítit důsledky jeho činnosti. Tak se i působení Ducha projevuje v činech člověka, který pocítil jeho spásnou moc. Když se Boží Duch zmocní srdce, změní celý život. Člověk se zbavuje hříšných myšlenek, zříká se zlých skutků; na místo hněvu, závisti a hádek nastupuje láska, pokora a po­koj. Smutek se mění v radost a ve tváři se zrcadlí nebeské světlo. Nikdo nevidí ruku, která nadlehčuje břemeno živo­ta, ani světlo, které sestupuje z nebes­kých dvorů. Odevzdá-li se člověk s ví­rou Bohu, Bůh mu požehná. Síla, kte­rou lidské oko nevidí, přetváří člověka v novou bytost k Božímu obrazu.

Lidská mysl není schopna pochopit dílo vykoupení. Jeho tajemství přesahu­je možnosti lidského chápání. Avšak člo­věk, který přechází ze smrti do života, si uvědomuje, že jde o božskou skuteč­nost. Počátek vykoupení můžeme po­znat z vlastní zkušenosti už zde na zemi. Jeho výsledky sahají až do věčnosti.

Několik paprsků pravdy z Ježíšovy řeči přece jen proniklo do Nikodémo­vy mysli. Tichý, ale mocný vliv Ducha svatého zapůsobil na jeho srdce. Spasi­telova slova však ani přesto plně nepo­chopil. Potřeba znovuzrození ho neza­ujala tolik jako způsob, jakým jej lze dosáhnout. Udiveně se ptal: „Jak se to může stát?" (J3,9)

Ježíš mu položil otázku: „Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš?" (J 3,10) Člověk, kterému byla svěřena náboženská vý­chova lidu, by přece měl tak důležité pravdy znát. Je to pro nás poučení. Niko­dém se totiž neměl pozastavovat nad jas­nou pravdou, ale měl se pokorně zamys­let sám nad sebou, nad svou duchovní nevzdělaností. Kristus mu všechno sdělil s takovou důstojností a láskou, že se po­nížený Nikodém nemohl urazit.

Když však Ježíš vysvětlil, že přišel zřídit na zemi duchovní, a ne pozemské království, velmi Nikodéma zarmoutil. Proto dodal: „Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?" (J 3,12) Jestliže Nikodém nebyl scho­pen přijmout Kristovo učení o působe­ní milosti na lidské srdce, jak by potom mohl pochopit podstatu nebeského království plného slávy? Když nechá­pal Kristovo pozemské dílo, nemohl po­rozumět ani jeho dílu v nebi.

POTŘEBA ZMĚNY

Židé, které Ježíš vyhnal z chrámu, tvr­dili, že jsou potomky Abrahama. Přitom však utekli před Spasitelem, protože nemohli snést Boží slávu, jež z něho vyzařovala. Dokázali, že na sebe nene­chali zapůsobit Boží milost, a nejsou tedy způsobilí pro posvátnou službu v chrámu. Ze všech sil se snažili vypa­dat svatě, na čistotu srdce však zapomí­nali. Přísně se drželi litery zákona, ale neustále odporovali jeho duchu. Nut­ně potřebovali změnu, o které Ježíš mluvil s Nikodémem, totiž mravní zno­vuzrození, očištění od hříchu, nové po­znání a novou svatost.

Zaslepenost, jež Izraeli znemožňo­vala pochopit nutnost duchovní obno­vy, se nedala ničím omluvit. Izajáš pod vlivem Ducha svatého napsal: „Jako ne­čistí jsme byli všichni, všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat." (Iz 64,5) David se modlil: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevné­ho ducha." (Ž 51,12) Prostřednictvím Ezechiela Bůh zaslíbil: „A dám vám no­vé srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními." (Ez 36,26.27)

Nikodém tyto výroky znal, ale teprve nyní začínal chápat jejich význam. Vi­děl, že ani to nejpřísnější zachovávání zákona ve vnějších projevech nemůže člověku zajistit vstup do nebeského království. Z lidského pohledu žil spra­vedlivě a počestně, v přítomnosti Kris­ta však cítil, že nemá čisté srdce a jeho život není ani zdaleka svatý.

MĚDĚNÝ HAD

Kristus Nikodéma přitahoval. Když mu objasnil znovuzrození, Nikodém zatou­žil je prožít. Jak by toho ale mohl dosáhnout? Ježíš mu na nevyslovenou otázku odpověděl: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho vě­ří, měl život věčný." (J 3,14.15)

To už Nikodém znal. Symbol vyvýše­ného hada mu pomohl pochopit Spasi­telovo poslání. Když Izraelci umírali na uštknutí jedovatých hadů, přikázal Hospodin Mojžíšovi, aby vyrobil mědě­ného hada a vyvýšil ho uprostřed shromážděného lidu. Potom bylo všem ozná­meno, že kdo se na hada podívá, bude žít. Lidé dobře věděli, že had sám o so­bě jim pomoci nemůže. Byl symbolem Krista. Stejně jako mělo Izraelce zachrá­nit vyvýšení měděného těla jedovaté­ho hada, měl být i Kristus „v těle, jako má hříšný člověk," jejich Vykupitelem (Ř 8,3). Mnozí Izraelci si mysleli, že obětní služba má v sobě moc očistit je od hříchu. Bůh jim chtěl ukázat, že ob­řady samy o sobě nemají o nic větší cenu než měděný had. Měly jen obracet jejich pozornost ke Spasiteli. Izraelci nemohli pro uzdravení svých ran ani pro odpuštění svých hříchů udělat nic jiného než projevit víru v Boží dar. Mě­li se podívat, a potom mohli žít.

Možná, že někteří Izraelci uštknutí hadem zaváhali a hned se nepodívali. Možná, že se ptali, jakou moc může mít měděný symbol. Možná se doža­dovali nějakého rozumného vysvětle­ní. Žádného se však nedočkali. Museli přijmout Boží slovo tak, jak jim je Moj­žíš předkládal. Nepodívat se znamena­lo zahynout.

Ve sporech a nekonečných diskuzích člověk světlo nenajde. Chceme-li žít, musíme se podívat. Nikodém přijal Ježíšovo poučení a vzal si je k srdci. Za­čal zkoumat Písmo jinak - ne proto, aby o něm mohl učeně hovořit, ale proto, aby mohl duchovně žít. Nechal se vést Duchem svatým a začal chápat nebes­ké království.

I dnes jsou tisíce lidí, kteří se potřebu­jí poučit z příkladu vyvýšeného hada stejně jako Nikodém. Doufají, že zachováváním Božího zákona si získají Boží přízeň. Když slyší, že se mají podívat na Ježíše a věřit, že jedině jeho milost je může zachránit, ptají se: „Jak se to mů­že stát?"

Tak jako Nikodém musíme být i my ochotni začít nový život. Kromě Krista totiž „není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni" (Sk 4,12). Vírou přijímáme Boží milost, ale víra není naším Spasi­telem. Sama o sobě nic neznamená, je jen rukou, jíž se chytáme Krista, když si přivlastňujeme jeho zásluhy - jediný lék proti hříchu. Bez pomoci Božího Ducha nejsme schopni ani činit pokání. Pís­mo o Kristu říká: „Toho Bůh vyvýšil ja­ko vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů." (Sk 5,31) Pokání i odpuštění přichází od Krista.

Jak tedy můžeme být spaseni? „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti," tak byl vyvýšen Syn člověka a každý, kdo byl podveden a uštknut hadem, na něho může hledět a žít. „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa." (J 1,29) Svět­lo kříže zjevuje Boží lásku. Ta nás přita­huje k Bohu. Pokud se jí nevzpíráme, do­vede nás ke kříži a my s lítostí v srdci vyznáme hříchy, které ukřižovaly našeho Spasitele. Boží Duch v nás pak skrze víru probudí nový život. Své touhy a myšlen­ky budeme podřizovat Kristově vůli. Do­staneme nové srdce a novou mysl po­dle Ježíšova obrazu, neboť on v nás pro­bouzí ochotu cele se mu podřídit. Pak budeme mít Boží zákon zapsaný ve své mysli a ve svém srdci a spolu s Kristem budeme moci říct: „Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru." (Ž 40,9)

V rozhovoru s Nikodémem Ježíš od­halil plán spasení i své poslání ve světě. Nikdy jindy už tak podrobně nepopsal to, co se musí stát se srdcem každého, kdo chce být dědicem nebeského krá­lovství. Hned na počátku svého půso­bení zjevil tuto pravdu velice vnímavé­mu člověku, členovi velerady a učiteli lidu. Vůdcové Izraele však jeho světlo nepřijali. Nikodém skryl pravdu ve svém srdci, takže celé tři roky nenesla téměř žádné ovoce.

Ale Ježíš dobře znal půdu, do které zasel semeno pravdy. Slova, která řekl v noci na osamělé hoře jednomu muži, nebyla zbytečná.

Nějakou dobu se Nikodém ke Kristu veřejně nehlásil, sledoval však jeho ži­vot a přemýšlel o jeho učení. Ve velera­dě opakovaně mařil záměry kněží, kteří Kristu usilovali o život.

Když byl Kristus nakonec přibit na kříž, vzpomněl si Nikodém na slova z Olivetské hory: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný." (J 3,14.15) Světlo ono­ho tajného rozhovoru ozářilo kříž na Golgotě a Nikodém poznal v Ježíši Vy­kupitele světa.

Po Kristově nanebevstoupení, když byli učedníci pronásledováni a roze­hnáni, Nikodém neohroženě vystoupil do popředí. Využíval svého bohatství na podporu mladé církve, o níž si Židé po Kristově smrti mysleli, že zanikne. V době největšího nebezpečí byl tento kdysi tak opatrný a pochybující muž pevný jako skála. Povzbuzoval učední­ky ve víře a svými penězi přispíval na šíření evangelia. Lidé, kteří si ho dříve vážili, jej pronásledovali a vysmívali se mu. Nakonec zchudl, ale jeho víra, kte­rá se zrodila při nočním setkání s Ježí­šem, neochabla.

Nikodém vyprávěl Janovi obsah roz­hovoru s Ježíšem a Jan jej pro poučení milionů dalších lidí zaznamenal. Prav­dy, které zazněly v onu noc, kdy se židov­ský vůdce přišel ptát obyčejného gali­lejského učitele na cestu života, jsou dnes stejně důležité, jako byly tehdy.

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 2.1419 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál