Zastavení v Samařsku

Když se Ježíš vracel z Jeruzaléma do Galileje, procházel Samařském. Rozhovor s neznámou ženou u sycharské studny patřil k mimořádným setkáním jeho života.

Cestou do Galileje procházel Ježíš Sa­mařskem. V poledne došel do šekemského údolí. Na jeho okraji byla Jáko­bova studna. Učedníci šli koupit něco k jídlu a Ježíš, unavený cestou, si sedl a odpočíval.

Židé a Samařané byli úhlavními ne­přáteli a jedni druhým se zdaleka vy­hýbali. Obchodování se Samařany rabí­ni v nejnutnějších případech připouš­těli, ale společenský styk s nimi byl zcela zapovězen. Žid by si byl od Samařana nikdy nic nevypůjčil, nepřijal by od něho žádnou službu a nevzal by si od něho ani krajíc chleba nebo trochu vody.

Kristovi učedníci se při nákupu cho­vali přesně podle zvyků svého národa. V ničem nezašli dál, než bylo dovole­no. Požádat Samařana o nějakou službu nebo mu nějak pomoci by je bylo ani nenapadlo.

Ježíš seděl u studny zesláblý hladem a žízní. Od rána urazil velký kus cesty a teď na něho pražilo polední slunce. Při pomyšlení, že má čerstvou stude­nou vodu na dosah ruky, na něho žízeň doléhala ještě silněji. Nemohl však nic dělat, protože neměl ani lano, ani věd­ro a studna byla hluboká. Přijal úděl člověka, a proto čekal, až někdo přijde a vodu mu nabere.

Za chvíli dorazila ke studni jedna Samařanka, a jako by Ježíše vůbec nevidě­la, nabrala si vodu do džbánu. Potom se otočila a chtěla odejít. Vtom ji Ježíš po­žádal, aby mu dala napít. Takovou pros­bu na Východě nikdo neodmítne. Vodu tam nazývají „Božím darem". Dát napít žíznivému poutníkovi bylo v kraji sva­tou povinností a Arabové žijící v poušti by neváhali odbočit ze své cesty jen proto, aby ji mohli splnit. Nenávist mezi Židy a Samařany ženě nedovolila nabíd­nout Ježíšovi vodu. Ježíš se však snažil najít klíč k jejímu srdci. S ohleduplností sobě vlastní jí nenabídl žádnou laska­vost, ale naopak o ni sám požádal. Na­bídnutou pomoc by žena mohla odmít­nout, projev důvěry však budí zase dů­věru.

Nebeský král přišel k této zavržené ženě a požádal ji o službu. Kristus, který stvořil oceán, otevřel prameny a koryta řek, který má v moci všechny vodní hlu­biny, seděl unavený u Jákobovy studny a čekal, až mu cizinka laskavě podá tro­chu vody.

Žena si všimla, že Ježíš je Žid. Byla tak překvapená, že zapomněla, oč ji požá­dal, a chtěla vědět, proč to udělal.

„Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?" (J 4,9)

Ježíš odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou." (J 4,10) Divíš se, že žádám o tak nepatrnou laskavost, jako je doušek vody ze studny u našich nohou. Kdybys byla požádala ty mě, byl bych ti dal napít vody věčného života.

Žena Ježíšova slova nepochopila, ale cítila, že jsou velmi závažná. Přestala si ho dobírat a zvážněla. Myslela si, že Je­žíš mluví o studni, kterou mají před se­bou, a řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil." (J 4,11.12) Viděla před sebou jen žíznivého, unaveného a za­prášeného poutníka. V duchu ho srov­návala se ctihodným patriarchou Jáko­bem. Byla samozřejmě přesvědčená o tom, že studni, kterou jim dali otco­vé, se žádná jiná nevyrovná. Vzpomína­la na své předky a přemýšlela o budoucnosti. Těšila se na příchod Mesiáše, a na­děje otců, Mesiáš, byl vedle ní. Ona jej však nepoznala. I dnes stojí mnoho žíz­nivých lidí přímo u studny života, a při­tom ji hledají někde jinde! „'Nezabý­vej se myšlenkou: kdo vystoupí na ne­be?' - aby Krista přivedl dolů - 'ani ne­říkej: kdo sestoupí do propasti?' - aby Krista vyvedl z říše mrtvých... 'Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci'... Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen." (Ř 10,6-9)

Na otázku, která se týkala jeho oso­by, Ježíš hned neodpověděl, ale vážně a důstojně řekl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, ne­bude žíznit na věky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvě­rajícím k životu věčnému." (J 4,13.14) Každý, kdo chce uhasit žízeň u prame­nů tohoto světa, bude pít a potom zase žíznit.

Všude jsou lidé, kteří nenalézají us­pokojení. Touží po něčem, co by uha­silo žízeň jejich duše. Tuto touhu může splnit jen Jediný. Svět potřebuje to nej­vzácnější - to, po čem touží všechny pronárody (Ag 2,7) - Krista. Boží mi­lost, kterou může člověku darovat jen on, je jako živá voda, jež očišťuje, ob­čerstvuje a posiluje.

Ježíš neřekl, že člověku stačí jen je­den doušek vody života. Ten, kdo po­zná Ježíšovu lásku, bude po ní toužit stále a nebude už hledat nic jiného. Bohatství, světské pocty a radovánky už ho nebudou zajímat. Z jeho srdce se bude stále ozývat: „Jen tebe víc!" Pán člověku ukáže, co potřebuje nejvíc, a rád ukojí jeho hlad a žízeň. Uspokojení těch­to potřeb není totiž v lidské moci. Stud­ny se vyprázdní, jezera vyschnou, náš Vykupitel však zůstává trvalým a nevy­čerpatelným zdrojem. Můžeme k ně­mu chodit a pít stále znovu a znovu, je­ho voda je stále čerstvá. Člověk, ve kte­rém přebývá Kristus, má v sobě zdroj požehnání - „pramen, vyvěrající k životu věčnému" (J 4,14). Může z něho čerpat sílu a milost, jež uspokojí všech­ny jeho potřeby.

Když Ježíš mluvil o živé vodě, žena na něho překvapeně a se zaujetím hle­děla. Vzbudil v ní zájem a ona začala toužit po daru, o němž hovořil. Pocho­pila, že se nejedná o vodu z Jákobovy studny. Po ní totiž vždy znovu dostala žízeň. Řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu." (J 4,15)

OŽEHAVÉ TÉMA

Ježíš náhle obrátil řeč jinam. Dříve než může žena přijmout dar, který jí chce dát, musí si uvědomit svůj hřích a poznat svého Spasitele. Ježíš jí tedy řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem." (J 4,16) Ona mu odpověděla: „Nemám muže." Doufala, že se tak vyhne dalším otázkám na toto téma. Ale Spasitel po­kračoval: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu." (J 4,17.18)

Žena se zachvěla. Tajemná ruka ob­racela stránky jejího života a odkrývala věci, o kterých si myslela, že zůstanou navždy skryty. Kdo je ten muž, který zná tajemství jejího života? Začala pře­mýšlet o věčnosti a o posledním soudu, kde bude všechno skryté odhaleno. Pod vlivem těchto úvah se v ní pohnulo svě­domí.

Nic nemohla zapřít. Jakákoli zmínka o tomto tématu však pro ni byla velmi nepříjemná, a proto se jí snažila vyhnout. S velkou úctou řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok." (J 4,19) Nechtěla se dočkat odsouzení, a proto obrátila řeč k nábo­ženským sporům. Pokud je ten muž prorok, jistě jí vysvětlí otázky, o kte­rých se Židé již tak dlouho přou.

Ježíš ji trpělivě dovolil, aby zavedla hovor jinam. Čekal přitom na vhodnou příležitost, aby jí mohl znovu ukázat pravdu. Žena řekla: „Naši předkové uctí­vali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!" (J 4,20) Před nimi se ty­čila hora Gerizím. Z chrámu, který na ní stával, zbyl jen oltář, všechno ostatní bylo zničeno. Židé a Samařané se dlou­ho přeli o tom, na kterém místě by se měly konat bohoslužby. Někteří před­kové Samařanů kdysi patřili k Izraeli, ale Pán Bůh pro jejich hříchy dopus­til, aby je ovládl modlářský národ. Po mnoho generací žili společně s modlo­služebníky a postupně přejímali do své víry i jejich náboženské zvyklosti. Mod­ly měli sice jen proto, aby jim připomí­naly živého Boha a Vládce vesmíru, ale lidi to přece jen svádělo k jejich uctí­vání.

Když Židé za Ezdráše znovu budo­vali jeruzalémský chrám, chtěli jim Sa­mařané se stavbou pomoci. Byli však odmítnuti a mezi oběma národy vzniklo veliké nepřátelství.

Samařané si ze vzdoru postavili svůj vlastní chrám na hoře Gerizím. Tam ko­nali bohoslužby podle mojžíšovského rituálu, i když se zcela nevzdali svých modlářských zvyků. Stihlo je však něko­lik pohrom. Jejich chrám zničili nepřá­telé a zdálo se, že jsou prokletí. Přesto však stále lpěli na svých tradicích a ob­řadech. Neuznávali jeruzalémský chrám jako dům Boží ani nepřipouštěli, že by židovské náboženství bylo lepší než je­jich.

Ježíš ženě odpověděl: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalé­mě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctívá­me, co známe, neboť spása je ze Židů." (J 4,21.22) Ježíš ukázal, že nemá vůči Samařanům žádné židovské předsud­ky. Chtěl, aby se i Samařanka zbavila svých předsudků vůči Židům. Poukázal na to, že víra Samařanů byla poskvrně­na modlářstvím, a vysvětlil jí, že pravdy o vykoupení byly svěřeny Židům a že právě z nich povstane Mesiáš. Ve sva­tých Písmech bylo jasně napsáno, jaký je Bůh a na jakých zásadách je založe­na jeho vláda. Ježíš se zařadil mezi Ži­dy, neboť jim se dal Bůh poznat.

Chtěl, aby se žena povznesla nad for­my, obřady a další sporné otázky. Řekl: „Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kte­ří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě." (J 4,23.24)

Řekl jí vlastně totéž, co před tím Ni­kodémovi: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží." (J 3,3) Společenství s Bohem nespočívá v hle­dání svaté hory či chrámu. Nábožen­ství se nemá omezovat na vnější formy a obřady. Náboženství, které pochází od Boha, je jediným náboženstvím, kte­ré k Bohu vede.

Chceme-li Bohu správně sloužit, mu­síme se narodit z Božího Ducha. Potom dostaneme čisté srdce a novou mysl a budeme schopni Boha dále poznávat a milovat. Budeme ochotni poslouchat všechna jeho přikázání. To je pravá bohoslužba, ovoce působení Ducha svaté­ho. Boží Duch vede člověka k upřímné modlitbě a právě takovou modlitbu Bůh přijímá. Vždy, když člověk touží po Bohu, znamená to, že na něho působí Duch svatý, a Bůh se mu dává poznat. Takové věřící totiž vyhledává. Chce je přijmout za své děti.

JEŽÍŠ ODHALUJE SVÉ POSLÁNÍ

Ježíšova slova na ženu silně zapůsobi­la. Od svých kněží ani od Židů nikdy nic podobného neslyšela. Když jí Ježíš připomněl její dosavadní život, uvědo­mila si, že jí něco důležitého chybí. Cí­tila, že její duše žízní, a věděla, že voda ze studny v Sychar nemůže její žízeň uhasit. Nic v ní nikdy předtím nevzbu­dilo vyšší touhu. Ježíš jí ukázal, že zná všechna tajemství jejího života, a pře­sto cítila, že ji má rád, že jí rozumí a je jejím přítelem. Ježíšova přítomnost ji sice usvědčovala z hříchu, ale Ježíš sám ji ani jediným slovem neodsoudil. Řekl jí o své milosti, která může očistit její duši. Začínala si dělat představu o jeho povaze. Napadlo ji: Nemohl by to být tak dlouho očekávaný Mesiáš? Řekla mu: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všecko." Ježíš odpověděl: „Já jsem to - ten, kte­rý k tobě mluví." (J 4,25.26)

Když žena slyšela ta slova, zrodila se v jejím srdci víra. Přijala podivuhodnou zvěst z úst nebeského Učitele.

Začala být vnímavější. Byla ochotna uvěřit i tomu největšímu zjevení, pro­tože se zajímala o Písma. Duch svatý ji připravoval na to, aby byla schopna přijmout více světla. Zkoumala starozá­konní zaslíbení: „Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka, jako jsem já. Jeho budete po­slouchat." (Dt 18,15) Snažila se toto pro­roctví pochopit. V její mysli už zářilo světlo. V jejím srdci proudila voda ži­vota, duchovní dar, který Kristus dává každému, kdo po něm touží. Působil v ní Duch svatý.

Skutečnost, kterou Kristus tak jasně odhalil samařské ženě, nemohl předlo­žit pokryteckým Židům. Ve styku s ni­mi byl mnohem opatrnější. To, co bylo upřeno Židům a co měli později učed­níci uchovat v tajnosti, sdělil Kristus oby­čejné Samařance. Věděl, že si své pozná­ní nenechá pro sebe a bude je zvěstovat ostatním, aby i oni mohli mít podíl na jeho milosti.

Když se učedníci vrátili z nákupu a vi­děli Mistra mluvit se Samařankou, byli překvapeni. Nevypil ani doušek čer­stvé vody, po níž tak toužil, a nevzal si ani kousek jídla, které učedníci přines­li. Ničím se nenechal vyrušit. Když že­na odešla, začali na něho učedníci na­léhat, aby se najedl. On však tiše seděl a rozjímal. Z jeho tváře vyzařovalo svět­lo a učedníci se báli přerušit jeho spo­jení s nebem. Věděli však, jak je vyčer­paný a unavený, a považovali za svou po­vinnost připomenout mu, co jeho tělo potřebuje. Ježíš nepřehlédl jejich las­kavou péči a řekl: „Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte." (J 4,32)

Učedníci se divili, kdo mu mohl při­nést něco k jídlu. Na vysvětlenou jim řekl: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo." (J 4,34) Ježíš měl velkou radost z toho, že jeho slova probudila v samař­ské ženě svědomí. Viděl, jak pije vodu života, a to utišilo jeho hlad i žízeň. Vě­domí, že plní poslání, pro které sestou­pil z nebes, ho posilovalo v práci a po­vznášelo jej nad běžné lidské potřeby. Služba člověku, který hladoví a žízní po pravdě, mu byla milejší než jídlo a pití. Nacházel v ní útěchu a povzbuzení. Skut­ky milosrdenství byly jeho životem.

Náš Vykupitel touží po přijetí, po lás­ce a pochopení lidí, které svou krví vy­koupil. Přeje si, aby k němu přišli, a on jim mohl dát život. Stejně jako matka čeká na úsměv dítěte jako na důkaz po­kroku jeho duševního vývoje, očekává i Kristus projevy vděčnosti a lásky, jež jsou důkazem toho, že člověk začal žít duchovním životem.

ZÁJEM SAMAŘANŮ

Kristus ženu svými slovy nesmírně po­těšil. Byla uchvácena podivuhodným zjevením. Odložila džbán a vrátila se do města, aby zvěstovala poselství ostat­ním. Ježíš věděl, proč odešla. Zapome­nutý džbán byl neklamným důkazem toho, že na ni jeho slova mocně zapů­sobila. Z celé duše toužila po vodě ži­vota. Úplně zapomněla na to, proč ke studni přišla, i na to, že chtěla podat Spa­siteli vodu, aby uhasil svoji žízeň. Plna radosti spěchala k ostatním. Chtěla se s nimi podělit o světlo, které právě při­jala.

„Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala," řekla li­dem ve městě. „Není to snad Mesiáš?" (J 4,29) Její slova na ně zapůsobila. Její tvář dostala nový výraz a vypadala úplně jinak. Chtěli Ježíše vidět. „Vyšli tedy z města a šli k němu." (J 4,30)

Ježíš stále ještě seděl u studny a roz­hlížel se po obilných polích kolem sebe. Zlaté slunce prozařovalo jejich jemnou zeleň. Ježíš na ně ukázal a pak promlu­vil k učedníkům v podobenství: „Neří­káte snad: Ještě čtyři měsíce a budou žně? Hle, pravím vám, pozvedněte zra­ky a pohleďte na pole, že již zbělela ke žni." (J4,35) Než domluvil, viděl, že ke studni přicházejí lidé. Do žní zbývaly ještě čtyři měsíce, ale před nimi byla úroda zralá ke sklizni.

Řekl: „Již přijímá odměnu ten, kdo žne, a shromažďuje úrodu k věčnému životu, aby se společně radovali rozsé­vač i žnec. Přitom je pravdivé rčení, že jeden rozsévá a druhý žne." (J4,36.37) Kristus tím poukázal na svaté poslání, kterým jsou Bohu zavázáni všichni, kdo přijali evangelium. Mají být jeho živý­mi nástroji. Bůh od nich vyžaduje osob­ní službu. Ať už zaséváme, nebo sklízí­me, pracujeme pro Pána. Jeden rozsévá a druhý žne, oba potom dostávají svoji mzdu a společně se z ní radují.

Ježíš řekl učedníkům: „Já jsem vás poslal, abyste žali tam, kde jste nepra­covali. Jiní pracovali a vy v jejich práci pokračujete." (J 4,38) Spasitel viděl do­předu a měl na mysli velikou sklizeň o letnicích. Chtěl, aby si učedníci uvě­domili, že svým dílem jen navazují na práci jiných, a nepovažovali úspěch za vlastní zásluhu.

Kristus již od Adamova pádu pově­řoval vyvolené služebníky, aby zasévali semeno pravdy do lidských srdcí. Neviditelná a všemocná síla na ně nenápad­ně, ale mocně působila a připravovala sklizeň. Bůh svou milostí zavlažoval a vy­živoval semeno pravdy. Kristus byl při­praven zalít je svou vlastní krví. Jeho učedníci měli velikou přednost - byli Božími spolupracovníky. Pokračovali v díle Krista i všech svatých mužů mi­nulosti. Vylitím Ducha svatého o letni­cích se v jeden den měly obrátit tisíce lidí. Byl to výsledek Kristova úsilí, skli­zeň jeho setby.

Při rozhovoru se ženou u studny za­sel Ježíš semeno, které přineslo oka­mžitou úrodu. Samařané k němu přišli, naslouchali mu a uvěřili v něho. Shro­máždili se kolem něho, vyptávali se na mnoho věcí, kterým nerozuměli, a dychtivě přijímali jeho vysvětlení. Začína­lo jim svítat. Byli jako lidé, kteří v úpl­né tmě objeví paprsek světla a drží se ho, dokud se nevyjasní. Krátká rozmlu­va jim však nestačila. Chtěli se dozvědět víc a také si přáli, aby si toho podivuhodného učitele poslechli i jejich přá­telé. Pozvali Ježíše do svého města a pro­sili ho, aby u nich zůstal. Ježíš se zdržel v Samaří dva dny a uvěřilo v něho mno­ho dalších lidí.

Farizeové opovrhovali Ježíšovou prostotou. Přehlíželi jeho zázraky a žá­dali, aby jim dokázal, že je Synem Bo­žím. Samařané po něm žádné znamení nechtěli. Ježíš mezi nimi nevykonal ani jediný zázrak kromě toho, že ženě u studny zjevil tajemství jejího života. Přesto jej mnozí přijali. Celí rozradost­nění řekli ženě: „Teď už věříme ne pro­to, cos nám ty o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa." (J4,42)

Samařané věřili, že Mesiáš přijde ne­jen jako Vykupitel Židů, ale celého svě­ta. Duch svatý ho prostřednictvím Moj­žíše představil jako proroka, kterého poslal Bůh. Jákob prohlásil, že se k Me­siáši shromáždí národy. Abraham před­pověděl, že v něm budou požehnány všechny národy země. Na těchto výro­cích Písma svatého zakládali Samařané svoji víru v Mesiáše. Skutečnost, že Židé špatně vykládali pozdější proroky a prvnímu Kristovu příchodu připiso­vali slávu jeho druhého příchodu, způ­sobila, že Samařané uznávali jen knihy Mojžíšovy a ostatní posvátné spisy pře­hlíželi. Když však Spasitel nesprávné výklady vyvrátil, mnozí přijali pozdější proroctví i Kristova slova o Božím krá­lovství.

JEŽÍŠ BOŘÍ HRANICE

Ježíš začal bořit zeď mezi Židy a poha­ny a kázal spasení celému světu. Byl si­ce Žid, ale nedbal farizejských zvyků svého národa a otevřeně se stýkal se Samařany. Navzdory židovským předsud­kům přijímal pohostinství opovrhovaného lidu. Spal pod jejich střechami, sedal u jejich stolů a jedl jídlo, které připravily jejich ruce. Učil v jejich uli­cích a choval se k nim nanejvýš laska­vě a zdvořile.

Vnější nádvoří jeruzalémského chrá­mu bylo od ostatních prostor posvátné budovy odděleno nízkou zdí. Na ní by­lo v různých jazycích napsáno, že její hranice smějí překročit jen Židé. Kdy­by se byl nějaký pohan odvážil vstoupit do vnitřního prostoru, byl by takové znesvěcení chrámu zaplatil životem. Je­žíš, který dával chrámu a chrámovým obřadům smysl, však zval pohany k so­bě, měl pro ně pochopení a ve své bož­ské milosti jim přinášel spasení, které Židé odmítli.

Ježíšův pobyt v Samařsku měl být požehnáním i pro učedníky, kteří se ještě neoprostili od židovského fanatis­mu. Mysleli si, že jako správní Židé se musejí k Samařanům chovat nepřátelsky. Ježíšovo počínání nedokázali po­chopit. Nemohli však jeho příklad od­mítnout, byli jeho věrnými následovní­ky. Během oněch dvou dnů v Samařsku navenek překonávali své předsudky vnitřně se jich však nezbavili. Jen těžko uznávali, že jejich pohrdání a nenávist se musí změnit v pochopení a lásku. Te­prve po Kristově nanebevstoupení za­čali vidět jeho učení v novém světle. Po vylití Ducha svatého si připomínali Spa­sitelův pohled, jeho slova, úctu a lásku, s jakou se choval k opovrhovaným ci­zincům. Když Petr kázal v Samařsku, snažil se o totéž. Když byl Jan povolán do Efezu a Smyrny, vzpomněl si na zku­šenost ze Šekemu a byl svému Učiteli nesmírně vděčný. Ježíš totiž věděl, jaké těžkosti je potkají, a svým příkladem jim ukázal, jak je mají překonávat.

Spasitel dnes přistupuje k lidem stej­ně jako tehdy, když u studny podával samařské ženě vodu života. Někteří křesťané snad opovrhují lidmi na okraji spo­lečnosti a vyhýbají se jim. Kristus však miluje každého, nehledí na jeho původ, národnost či postavení, jeho láskou k člověku nemůže nic otřást. Každé­mu, i tomu největšímu hříšníkovi, říká: „Kdybys mne požádal, dal bych ti vodu života."

Pozvání evangelia není možné ome­zovat a zvěstovat jen několika vybra­ným lidem, o nichž si myslíme, že když je přijmou, začnou nám prokazovat čest. Poselství se má dostat ke všem li­dem. Každému, kdo je ochoten při­jmout pravdu, ji Kristus rád předloží. Představí mu Otce, jenž dovede číst v lidském srdci, i bohoslužbu, která se mu líbí. K takovým lidem nemluví v podobenstvích. Stejně jako ženě u studny jim říká: „Já jsem to - ten, který k tobě mluví." (J4,26)

Ježíš odpočíval u Jákobovy studny při návratu z Judeje, kde jeho služba přinesla jen málo ovoce. Odmítli jej tam kněží i rabíni a ani ti, kdo se k němu hlásili jako učedníci, nepochopili jeho božskou povahu. Byl zesláblý a unave­ný, přesto však neopomenul příležitost promluvit s cizí ženou, která patřila k nepřátelskému národu a očividně ži­la v hříchu. Spasitel nečekal, až se shro­máždí davy lidí. Často začal učit jen ně­kolik jednotlivců, kteří se kolem něho sešli. Postupně se k nim přidávali další kolemjdoucí, až se vytvořil celý zástup, a všichni s údivem a posvátnou úctou poslouchali Boží slovo z úst nebeské­ho Učitele.

Kristovi služebníci by si neměli mys­let, že k několika málo lidem nemo­hou promluvit s takovou vážností jako k velkému shromáždění. Možná, že je­jich poselství bude chtít slyšet jen je­den člověk. Kdo však může vědět, jak dalekosáhlý bude jeho vliv? Dokonce i učedníkům se zdálo, že rozhovorem se Samařankou Spasitel maří svůj čas. Ježíš s ní však mluvil upřímněji a výmluvněji než s králi, rádci či veleknězi. Slova, která jí tehdy u studny řekl, po­tom opakovaně zněla v nejzapadlej­ších koutech země.

Jakmile Samařanka poznala Spasi­tele, přivedla k němu další. Projevila se jako lepší misionář než Ježíšovi učed­níci. Ti v Samařsku neviděli vhodné po­le pro misijní práci. Mysleli jen na veliké dílo, které vykonají někdy v budouc­nosti. Neviděli, že přímo před nimi leží úroda zralá ke sklizni. Žena, kterou pohrdali, přivedla ke Spasiteli celé město. Okamžitě se vydala za svými krajany a nesla jim světlo.

Samařská žena je příkladem působění skutečné víry v Krista. Každý opravdový učedník se rodí do Božího království jako misionář. Člověk, který pije z vody života, se stává zdrojem života. Kdo dostává, rozdává. Kristova milost v lidském srdci je jako pramen v poušti. Rozlévá se, každého občerstvuje a v těch, kdo hynou, probouzí touhu napít se vody života.

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 2.6609 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál