Uvěznění a smrt Jana Křtitele

Jan Křtitel byl uvězněn. Na slavnosti králových narozenin si Salome jako odměnu za svůj tanec vyžádala jeho hlavu. Jan byl sťat.

Jan Křtitel jako první ohlašoval příchod Kristova království a jako první pro ně trpěl. Byl zbaven volnosti, kterou měl na poušti, a odtržen od zástupů, jež dy­chtily po jeho slovech. Byl uvězněn v ža­lářní kobce pevnosti Heroda Antipy. Velice často působil v oblasti na východ od Jordánu a toto území spadalo pod Herodovu správu. Sám Herodes po­slouchal jeho kázání. Žil velmi neváza­ně a při Janových výzvách k pokání se třásl. „Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý..., když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal." (Mk 6,20) Jan s ním jednal zcela otevřeně. Odsuzoval jeho hříšný vztah s Herodiadou, ženou jeho bratra. Herodes se nějakou dobu po­koušel vymanit z otroctví své vášně, ale Herodias vynaložila všechno úsilí na to, aby jej k sobě připoutala ještě silněji. Janovi se pomstila - přiměla Heroda k tomu, aby ho uvěznil.

Janův život byl naplněn prací. Ne­činnost a stísněnost vězeňského života na něho těžce doléhaly. Týdny ubíhaly a nic se neměnilo. Jana začínaly přepa­dat pochybnosti a malomyslnost. Učed­níci na něho nezapomněli. Mohli jej ve vězení navštěvovat. Přinášeli mu zprá­vy o Ježíšových činech a o tom, jak se kolem něho shromažďují zástupy lidí. Nechápali však, proč se nový učitel, je-­li Mesiášem, nezasadí o Janovo propuš­tění. Jak může dovolit, aby byl jeho věr­ný posel vězněn a snad i připraven o život?

Jejich otázky na Jana zapůsobily a vy­volaly v něm pochybnosti, které by ho nikdy předtím nebyly napadly. Satan se radoval, když slyšel učedníky a viděl, jak jejich slova Božího posla zraňují. Li­dé se často považují za přítele někoho pozoruhodného, chtějí mu dokázat svoji věrnost, a přitom mu škodí jako největší nepřátelé. Místo aby jej posil­nili ve víře, často ho svými slovy ubíje­jí a zmalomyslňují.

Jan Křtitel stejně jako Spasitelovi učedníci nepochopil podstatu Kristo­va království. Čekal, že Kristus usedne na Davidův trůn, ale čas plynul a Kris­tus si žádný nárok na královskou moc nečinil. Jana to velmi znepokojovalo. Byl zmaten. Hlásal lidu, že se musí splnit Izajášovo proroctví, že je třeba připra­vit cestu pro Pána. Hory a pahorky se musí snížit, křivé cesty vyrovnat a hrbolaté uhladit. Myslel si, že vrcholy lid­ské pýchy a moci budou strženy. Pouka­zoval na Mesiáše, který s vějičkou v ruce důkladně vyčistí své humno, shromáž­dí pšenici do své stodoly a plevy spálí v neuhasitelném ohni. Stejně jako Elijáš, v jehož duchu a moci přišel k Izra­eli, očekával, že Pán se zjeví jako Bůh, který odpovídá ohněm.

Jan neohroženě plnil své poslání. Odsuzoval nepravosti urozených i po­nížených. Dovolil si zcela otevřeně vy­tknout hřích i králi Herodovi. Nebál se o svůj život, svěřenému poslání byl ochoten obětovat vše. Ve vězení oče­kával Lva z pokolení Judy, který pokoří pýchu utlačovatele a vysvobodí ubo­hého a každého, kdo k němu volá o po­moc. Ale Ježíš jako by byl spokojený s tím, že se k němu přidávají další učed­níci, jako by mu stačilo, že uzdravuje a učí lid. Římské jho doléhalo na Izrael stále tíživěji, král Herodes nevázaně hý­řil se zvrhlou kurtizánou, křik ubohých a trpících vystupoval až k nebi, a Ježíš sedával u stolu s publikány.

JAN VE VĚZENÍ

Pro proroka z pouště to vše bylo ne­pochopitelným tajemstvím. Přicházely chvíle, kdy mu démonské našeptávání působilo nesmírná muka a kdy se ho zmocňovala nesnesitelná úzkost. Je mož­né, že se dlouho očekávaný Vysvobodi­tel ještě neobjevil? Jaký význam potom mělo poselství, které mu bylo svěřeno a které sám zvěstoval? Jan byl výsled­kem svého poslání hořce zklamán. Mys­lel si, že Boží poselství bude mít tentýž účinek jako čtení zákona za Jóšijáše a Ezdráše (2 Pa 34; Neh 8,9), že lid bu­de z celé duše činit pokání a navrátí se k Hospodinu. Úspěchu svěřeného po­slání obětoval celý svůj život. Bylo to snad zbytečné?

Jana mrzelo, že z lásky k němu mají jeho učedníci nedůvěru k Ježíši. Bylo všechno úsilí, jež pro ně vynaložil, mar­né? Zpronevěřil se snad svému poslá­ní, že už nemůže dále pracovat? Pokud zaslíbený Vysvoboditel přišel a zjistil, že Jan věrně plnil svůj úkol, nesvrhne snad nyní utlačovatele a nevysvobodí svého posla?

Křtitel se však své víry v Krista ne­vzdával. Vzpomínka na hlas z nebe, na holubici, na Ježíšovu ničím neposkvr­něnou čistotu a na moc Ducha svaté­ho, která na něho samotného v Ježíšo­vě přítomnosti spočinula, i prorocké předpovědi - to vše svědčilo o tom, že Ježíš z Nazareta je oním Zaslíbeným.

O svých pochybnostech a úzkos­tech Jan s přáteli nehovořil. Rozhodl se zeptat se samotného Ježíše. Poslal mu vzkaz po dvou ze svých učedníků. Dou­fal, že rozhovor se Spasitelem je utvrdí ve víře a že přesvědčí i své bratry. Navíc toužil po tom, aby Kristus poslal něja­kou zprávu jemu samému.

Učedníci přišli k Ježíši s otázkou: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme če­kat jiného?" (L 7,19)

Ještě nedávno ukazoval Křtitel na Je­žíše a prohlašoval: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa." (J 1,29) „Ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi." (J 1,27) A najednou se ptá: „Jsi ten, který má přijít?" Pro Ježíše to bylo hořké zklamání. Jestliže Jan, Kristův věrný předchůdce, nepochopil jeho po­slání, co může očekávat od sobeckých davů?

Spasitel neodpověděl učedníkům hned. Zatímco vedle něho stáli a divili se jeho mlčení, přicházeli k němu ne­mocní a trpící lidé, aby je uzdravil. Zá­stupem si razili cestu slepí a nemocní ze všech společenských vrstev. Někte­ří přicházeli sami, jiné přinášeli jejich přátelé. Všichni se usilovně drali k Ježí­ši. Hlas velikého Lékaře pronikal do hluchých uší. Slovem a dotekem ruky otevíral oči slepým, aby viděli denní světlo, krásu přírody, přátele i svého Vy­svoboditele. Zaháněl nemoci a horeč­ku. Jeho hlas slyšeli i umírající a vstá­vali ve zdraví a síle. Posedlí ďábelským duchem jej poslouchali, jejich šílen­ství ustupovalo a oni chválili Ježíše. Je­žíš uzdravoval a zároveň lidi i učil. Chu­dí venkované a dělníci, kterým se rabíni vyhýbali jako nečistým, se kolem něho shromažďovali a on jim svědčil o věč­ném životě.

Tak uplynul celý den. Janovi učední­ci všechno viděli a slyšeli. Konečně si je Ježíš zavolal. Přikázal jim, aby Janovi řekli všechno, čeho byli svědky, a do­dal: „Blaze tomu, kdo se nade mnou ne­uráží." (L 7,23) Jeho božství bylo zřejmé z toho, jak se přizpůsoboval potřebám trpících lidí. Jeho sláva se projevila v lás­ce k nám hříšníkům.

Učedníci vyřídili Janovi Ježíšův vzkaz. Víc nebylo třeba. Jan si vzpomněl na proroctví o Mesiáši: „Hospodin mě po­mazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rá­ny zkroušených srdcem, vyhlásit zajat­cům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně." (Iz 61,1.2) Kristovy skutky prozrazovaly nejen to, že je Mesiáš, ale i způsob, ja­kým nastolí své království. Janovi byla zjevena stejná pravda jako Elijášovi na poušti, když viděl „před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospo­din v tom zemětřesení nebyl. Po země­třesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl." Po ohni Bůh promluvil k prorokovi „hlasem tichým, jemným" (1 Kr 19,11.12). Tak měl Ježíš uskuteč­ňovat své dílo - ne řinčením zbraní a bořením trůnů a království, ale půso­bením na lidská srdce životem plným milosrdenství a obětavé lásky.

Sebezapírání, které projevoval ve svém životě Jan Křtitel, bylo zásadou Mesiášova království. Jan dobře věděl, jak cizí to vše bylo představám a nadě­jím izraelských vůdců. To, co pro něho bylo přesvědčivým důkazem Kristova božství, pro ně nic neznamenalo. Če­kali jiného Mesiáše, než byl zaslíben. Jan tušil, že Spasitelovo poslání v nich probudí jen nenávist a odsouzení. Jako Kristův předchůdce upíjel z kalicha, který bude muset Spasitel vypít až do dna.

JEŽÍŠ SE PŘIZNAL K JANU KŘTITELI

Ježíšova slova: „Blaze tomu, kdo se na­de mnou neuráží," byla pro Jana Křti­tele jemným napomenutím. Nebyla zbytečná. Jan lépe pochopil podstatu Kristova poslání. Cele se odevzdal Bo­hu na život i na smrt. Chtěl co nejlépe sloužit dílu, které miloval.

Když poslové odešli, promluvil Ježíš k lidu o Janovi. Spasiteli bylo věrného svědka, který byl nyní umlčen v Hero­dově žaláři, upřímně líto. Nechtěl, aby si lidé mysleli, že Bůh na Jana zapomněl nebo že Jan v soužení ztratil víru. Řekl: „Na co jste se vyšli na poušť podívat? Na rákos, kterým kývá vítr?" (L 7,24)

Vysoké rákosí, které rostlo kolem Jor­dánu a s každým závanem větru se ohý­balo, představovalo rabíny, kteří rádi kri­tizovali a odsuzovali Křtitelovo poslání. Zmítali se sem a tam podle toho, jak se měnilo veřejné mínění. Nechtěli se po­kořit a přijmout Janovo působivé po­selství. Ze strachu před lidem se však neodvážili otevřeně bránit jeho dílu. Boží posel nebyl zbabělý. Zástupy, kte­ré se shromáždily kolem Krista, byly pří­mými svědky Janovy činnosti. Slyšely, jak neohroženě Jan napadal hřích. Napros­to otevřeně se obracel k pokryteckým farizeům i ke kněžským saduceům, ke králi Herodovi i k jeho dvoru, ke kní­žatům, vojákům, k publikánům i vesni­čanům. Nechvěl se jako třtina zmítaná závany lidské chvály a předsudků. Ve vě­zení byl věrný Bohu a horlil pro spra­vedlnost úplně stejně, jako když zvěs­toval Boží poselství na poušti. Ve své věrnosti byl pevný jako skála.

Ježíš pokračoval: „Nebo co jste vyšli zhlédnout? Člověka oblečeného do dra­hých šatů? Ti, kdo mají skvělý šat a žijí v přepychu, jsou v královských palá­cích." (L 7,25) Posláním Jana Křtitele bylo upozorňovat na hříchy a nepra­vosti své doby. Jeho prostý oděv a život plný odříkání byly v souladu s jeho po­selstvím. Drahé šaty a světský přepych nepatří k údělu Božích služebníků. Náleží lidem, kteří bydlí „v královských palácích", vládcům tohoto světa, patří k jejich moci a bohatství. Ježíš chtěl obrátit pozornost posluchačů k rozdí­lu mezi oděvem Jana Křtitele a rouchy kněží a zákoníků. Ti nosili drahé boha­tě zdobené šaty. Libovali si v okázalos­ti. Chtěli oslnit lid a získat si větší úctu. Na obdivu lidí jim záleželo více než na čistotě srdce, která se líbí Bohu. Doka­zovali tak, že se nepodřizují Bohu, ale království tohoto světa.

„Nebo co jste vyšli zhlédnout?" řekl Ježíš. „Proroka? Ano, pravím vám, a víc než proroka. To je ten, o němž je psá­no: 'Hle, já posílám posla před tvou tvá­ří, aby ti připravil cestu.'"

„Pravím vám, mezi těmi, kdo se na­rodili z ženy, nikdo není větší než Jan." (L 7,26-28) Před narozením Jana oznámil anděl Zachariášovi: „Bude veliký před Pánem." (L 1,15) Co vlastně znamená velikost v očích nebe? Něco úplně ji­ného, než si představuje svět. Nespočí­vá v bohatství, postavení, urozeném pů­vodu či v rozumovém nadání. Pokud by si úctu zasluhovala inteligence sama o sobě, bez vztahu k vyšším hodnotám, pak bychom se mohli klanět satanovi, jemuž se v rozumových schopnostech žádný člověk nevyrovná. Čím větší dar, tím větší kletbou se však stává pro to­ho, kdo jej užívá jen pro svůj vlastní prospěch. Bůh si cení mravních hod­not. Ze všeho nejvíce si váží lásky a čis­toty. V Božích očích byl Jan Křtitel ve­likým člověkem. Přede všemi - před posly velerady, před lidem i před vlast­ními učedníky - se vzdal veškerých poct a obracel jejich pozornost k Ježíši jako k zaslíbenému Mesiáši. Jeho nesobecká radost ze služby Kristu je tím nej­ušlechtilejším rysem, jaký se kdy v člo­věku projevil.

Po jeho smrti vydali lidé, kteří ho sly­šeli hovořit o Ježíši, toto svědectví: „Jan sice neučinil žádné znamení, ale vše, co o něm řekl, je pravda." (J 10,41) Jan nesvolával oheň z nebe a nekřísil mrtvé jako Elijáš, neměl ani Mojžíšovu zázrač­nou hůl, kterou by v Božím jménu po­užíval. Jeho posláním bylo ohlašovat Spasitelův příchod a vyzývat lidi, aby se na tuto událost připravili. Svůj úkol plnil tak svědomitě, že když si lidé vzpo­mněli, co je o Ježíši učil, mohli říci: „Vše, co o něm řekl, je pravda." Takové svě­dectví o Kristu by měl vydávat každý jeho učedník.

Jan jako Mesiášův posel byl „víc než prorok". Proroci viděli Kristův příchod jen zdálky, Jan jej však spatřil na vlastní oči. Slyšel hlas z nebe, který potvrdil Je­žíšovo mesiášství. Představoval jej Izra­eli jako Poslaného od Boha. Přesto Ježíš řekl: „I ten nejmenší v království Božím jest větší nežli on." (L 7,28)

Prorok Jan spojoval dvě epochy. Ja­ko Boží posel poukazoval na vztah záko­na a proroků ke křesťanství. Byl men­ším světlem, po němž mělo přijít světlo větší. Jan byl osvícen Duchem svatým, aby mohl přinášet světlo svému lidu. Žádné jiné světlo však neosvítilo a nikdy neosvítí padlé lidstvo tak jako světlo, jež zářilo z Ježíšova učení a života. V sym­bolické oběti lidé viděli předobraz Kris­ta a jeho poslání jen zastřeně. Ani Jan zcela nechápal, jak lze prostřednictvím Krista získat věčný život.

Nebýt radosti, kterou Jan nacházel ve svém poslání, byl by jeho život plný zármutku a bolesti. Jeho hlas bylo jen zřídkakdy slyšet jinde než v poušti. Je­ho údělem byla osamělost. Nebylo mu dopřáno vidět výsledky své práce. Neměl možnost být s Kristem a pozoro­vat projevy Boží moci, jež provázela ono větší světlo. Neviděl, jak se slepým vra­cí zrak, jak se nemocní uzdravují a mrt­ví vstávají k životu. Neviděl světlo, kte­ré vyzařovalo z každého Kristova slova a svou slávou osvětlovalo prorocká za­slíbení. I ten nejmenší učedník, který viděl Kristovy mocné činy a slyšel jeho slova, na tom byl v tomto smyslu lépe než Jan Křtitel. Proto je psáno, že byl větší než on.

Obrovské zástupy lidí, které poslou­chaly Janova kázání, rozšířily zprávy o něm po celé zemi. Všichni s hlubokým zájmem čekali, jak skončí jeho uvěz­nění. Jeho čistý život a veliká oblíbe­nost dávaly lidem naději, že se mu nic zlého nestane.

JANOVA SMRT

Herodes věřil, že Jan je Božím proro­kem, a byl odhodlán ho osvobodit. Ze strachu před Herodiadou však svůj zá­měr odkládal.

Herodias věděla, že přímou cestou Herodův souhlas s popravou Jana nikdy nezíská, a proto se rozhodla pro lest. V den králových narozenin se měla ko­nat oslava za přítomnosti státních úředníků a dvořanů. Na takových hostinách bylo vždy hodně jídla a pití. Herodes te­dy nebude ve střehu a bude snazší ho ovlivnit a získat na svou stranu.

Slavný den nadešel. Král hodoval a pil se svými dvořany a Herodias poslala svoji dceru do hodovní síně, aby poba­vila hosty tancem. Dospívající Salome svou svůdnou krásou zcela uchvátila smysly stolovníků. Dvorní dámy se ta­kových slavností obvykle neúčastnily a pro Heroda bylo velkou ctí, že dcera izraelských kněží a knížat tančí pro po­těšení jeho hostů.

Král byl omámený vínem. Ovládla ho vášeň a zcela mu zatemnila rozum. Viděl jen hodovní síň, rozjařené hosty, bohatě prostřený stůl, jiskřivé víno, osl­ňující světla a mladou tanečnici. V této slabé chvíli podlehl a chtěl se předvést, chtěl udělat něco, co by jej v očích hostů vyvýšilo. Slíbil, že dá Herodiadině dceři vše, co si bude přát, i kdyby to měla být polovina království.

Salome spěchala za svou matkou a ptala se, oč má požádat. Okamžitě dostala odpověď - o hlavu Jana Křtitele. Salome nevěděla o pomstychtivosti své matky a zdráhala se něco takového vyslovit, ale Herodiadina odhodlanost na­konec zvítězila. Dívka se vrátila do ho­dovní síně se strašnou žádostí: „Chci, abys mi dal ihned na míse hlavu Jana Křtitele." (Mk 6,25)

Herodes byl vyděšen a ohromen. Bouřlivé veselí utichlo. Všude zavládlo zlověstné ticho. Při pomyšlení, že by měl připravit Jana o život, se král zhro­zil. Dal však své slovo a nechtěl, aby si hosté mysleli, že je nespolehlivý a ukvapený. Vyslovil svůj slib na jejich po­čest, a kdyby byl jen jeden z nich vy­jádřil nesouhlas s jeho splněním, rád by byl proroka ušetřil. Dal jim příleži­tost, aby se za vězně přimluvili. Mnozí přišli z velké dálky, aby si poslechli Jano­vo kázání. Znali ho jako Božího služebníka a věděli, že je spravedlivý. Dívčina žádost je sice vyděsila, ale byli příliš otupělí na to, aby zasáhli. Za záchranu ži­vota nebeského posla se nikdo z nich nepřimluvil. Hosté byli vysoce posta­vení lidé a měli velikou zodpovědnost. Přesto propadli hodování a pití nato­lik, že jejich smysly byly zcela zatem­něny. V uších jim zněla smyslná hudba a hlava se jim točila z víru tance. Jejich svědomí však spalo. Svým mlčením vy­nesli rozsudek smrti nad Božím proro­kem, aby ukojili pomstychtivost jedné zhýralé ženy.

Herodes marně čekal, že ho někdo zprostí vyřčeného slibu. Nakonec pře­ce jen váhavě vyslovil rozkaz k popra­vě proroka. Krátce poté přinesli Jano­vu hlavu před krále a jeho hosty. Ústa, která svědomitě nabádala Heroda, aby se odvrátil od hříchu, byla navždy uml­čena. Hlas, který vyzýval lid k pokání, se již nikdy neozve. Hýření jedné noci stálo život jednoho z největších proro­ků světa.

Nestřídmost těch, kdo by měli stře­žit spravedlnost, již často zavinila smrt nevinných lidí. Člověk, který přikládá k ústům omamný nápoj, na sebe bere zodpovědnost za všechno bezpráví, kte­rého se může pod vlivem jeho opojné moci dopustit. Otupení smyslů mu brá­ní ve zdravém úsudku a v rozlišování dobra a zla. Umožňuje satanovi, aby je­ho prostřednictvím trápil a ničil nevin­né. „Víno je posměvač, opojný nápoj je křikloun; kdo se v něm kochá, ten mou­drý není." (Př 20,1) Tak dochází k to­mu, že „právo je úplně potlačeno..., a kořistí stane se ten, kdo se varuje zlé­ho" (Iz 59,14.15). Lidé, kteří mají moc rozhodovat o osudu svých bližních a přitom podléhají nestřídmosti, by měli být považováni za zločince. Všich­ni, kdo uvádějí v platnost zákony, by je měli také zachovávat. Měli by se umět ovládat a mít své tělesné, duševní i mrav­ní síly zcela pod kontrolou, aby mohli plně rozvinout své rozumové schop­nosti a měli vytříbený smysl pro spra­vedlnost.

Když Herodiadě přinesli hlavu Jana Křtitele, přijala ji s ďábelským uspoko­jením. Radovala se ze své pomsty a li­bovala si, že už nikdo nebude znepo­kojovat Herodovo svědomí. Tento hřích jí však žádné štěstí nepřinesl. Její jmé­no se stalo nechvalně známým a všich­ni jím opovrhovali. Heroda potom trá­pily výčitky svědomí víc než varovný hlas proroka. Vliv Janova poselství ne­byl nikdy umlčen. Šíří se z generace na generaci stále dál a bude se šířit až do konce času.

Herodes musel na svůj hřích stále myslet. Ustavičně se snažil utišit výčitky špatného svědomí. Jeho důvěra v Jana neochabla. Když si vzpomněl na jeho život plný odříkání, na jeho naléhavé výzvy a rozumné rady a když si uvědo­mil, jak přišel o život, nikde nenacházel pokoj. Při výkonu státnických povin­ností a před lidmi, kteří mu vzdávali pocty se tvářil důstojně a usmíval se, jeho nitro však svíral strach a obavy z prokletí.

Na Heroda silně zapůsobila Janova slova o tom, že před Bohem nelze nic skrýt. Věřil, že Bůh je všudypřítomný a že tedy byl i svědkem zábavy v ho­dovní síni a slyšel rozkaz k popravě Ja­na Křtitele, viděl jásot Herodiady i urážky, jimiž zahrnula hlavu muže, který ji napomínal. Prorokova slova, která He­rodes dříve slýchal, nyní promlouvala k jeho svědomí srozumitelněji než ká­zání na poušti.

Když se Herodes doslechl o Kristo­vých činech, byl velmi znepokojen. Do­mníval se, že Bůh vzkřísil Jana z mrt­vých a vyslal jej s ještě větší mocí soudit hřích. Neustále se bál, že se Jan bude chtít za svou smrt pomstít a že na ně­ho i na celý jeho dům dopadne soud. Sklízel ovoce svého hříšného života přes­ně podle Hospodinova slova: „Hospo­din ti... dá chvějící se srdce, pohaslé oči a zoufalou duši. Tvůj život bude vi­set na vlásku, v noci i ve dne se budeš chvět strachem a nebudeš jist svým ži­votem. Ráno budeš říkat: 'Kéž by byl večer!' a večer budeš říkat: 'Kéž by by­lo ráno!' pro strach svého srdce, kte­rým se budeš chvět, a pro podívanou, na kterou se budeš muset dívat." (Dt 28,65-67) Pro hříšníka jsou žalobcem jeho vlastní myšlenky a není nic horší­ho než výčitky provinilého svědomí, které člověka trápí dnem i nocí a nedopřávají mu pokoje.

JEHO ÚDĚL

Úděl Jana Křtitele je pro mnoho lidí velkým tajemstvím. Ptají se, proč musel strádat ve vězení a nakonec zemřít. Lid­ský rozum není schopen toto tajemství pochopit, ale uvědomíme-li si, že Jan měl účast na Kristových utrpeních, nemů­že tato skutečnost naší důvěrou v Boha nikdy otřást. Všichni Kristovi následo­vníci budou mít na hlavě korunu obě­ti. Budou trpět nepochopením ze strany sobeckých lidí a stanou se terčem nejprudších satanových útoků. Vždyť sa­tan zřídil své království právě proto, aby potlačil obětavost, a kdykoli se někde projeví, bojuje proti ní ze všech sil.

Janův život se v dětství, mládí i v do­spělosti vyznačoval neobyčejnou stá­lostí a mravní silou. Když na poušti za­zněl jeho hlas: „Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!" (Mt 3,3), začal mít satan strach o své království. Pod­stata hříchu byla odhalena takovým způ­sobem, že se lidé zalekli. Satanova vláda se otřásla a mnozí se vymanili z jeho moci. Nepřítel se všemožně snažil pod­lomit Křtitelovu bezvýhradnou odda­nost Bohu, ale marně. Nepodařilo se mu zvítězit ani nad Ježíšem. Když jej po­koušel na poušti, byl zcela poražen a zů­stal mu jen bezmezný hněv. Rozhodl se tedy ublížit Kristu tím, že zničí Jana. Ne­podařilo se mu svést Božího Syna k hří­chu, tak jej alespoň trápil.

Ježíš nezasáhl a svého služebníka ne­vysvobodil. Věděl, že Jan v této zkoušce obstojí. Spasitel by jej byl rád navštívil ve vězení a svou přítomností rozptýlil žalářní temnotu. Nemohl se však sám vydat do rukou nepřátel, a ohrozit své poslání. Jan se měl stát mučedníkem, aby mohl být příkladem pro tisíce dal­ších lidí, kteří přijdou po něm a budou muset jít z vězení na smrt. Až budou Je­žíšovi následovníci, zdánlivě opuštění Bohem i lidmi, trpět v osamělých vě­zeňských celách, umírat mečem nebo na mučidlech či na hranicích, bude je posilovat vědomí, že podobnou zkouš­kou prošel i Jan Křtitel, o jehož věr­nosti vydal svědectví sám Kristus.

Pán Bůh dopustil, aby satan zkrátil pozemský život Božího posla, ale na ži­vot, který „je skryt spolu s Kristem v Bo­hu" (Ko 3,3), nepřítel sáhnout nemůže. Satan se radoval, že ranil Krista, ale zví­tězit nad Janem se mu nepodařilo. Smrt navždy zbavila Jana Křtitele pokušení. Satan v tomto boji ukázal svoji pravou tvář - před celým vesmírem odhalil své nepřátelství vůči Bohu i člověku.

Jan sice nebyl zázračně vysvobozen, ale nezůstal sám. Vždy měl kolem sebe nebeské anděly, kteří mu připomínali proroctví o Kristu a vzácná zaslíbení Písma. Byli pro Jana stejnou oporou, ja­kou jsou pro Boží lid v každé době. Ja­novi i všem, kdo přijdou po něm, patří ujištění: „A hle, já jsem s vámi po všec­ky dny až do skonání tohoto věku." (Mt 28,20)

Bůh vždycky vede své děti tak, jak by si samy přály, kdyby od počátku vi­děly konec a chápaly velikost záměru, který jako Boží spolupracovníci usku­tečňují. Enoch byl vzat do nebe a Elijáš vystoupil vzhůru v ohnivém voze. Ani jeden z nich však nebyl větší či váže­nější než Jan Křtitel, který opuštěn za­hynul ve vězení. „Neboť vám je z mi­losti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět." (Fp 1,29) Ze všech darů, které může nebe lidem svěřit, je účast na Kristových utrpeních tím nejvzne­šenějším posláním a největší poctou.

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 2.3779 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál