Odmítnutí v Nazaretu

Ježíš přišel do synagogy v Nazaretu, kde mu byl podán svitek proroka Izajáše. Četl z něj mesiášské proroctví, jež vztáhl na sebe. Nazaretští však jeho mesiášství odmítli.

Radostné dny Kristovy služby v Galileji byly přece jen poznamenány jedním stínem. Obyvatelé Nazareta jej odmít­li. „Což to není syn tesaře?" (Mt 13,55), říkali.

V dětství a mládí se Ježíš spolu se svými bratry účastnil bohoslužeb v na­zaretské synagoze. Od chvíle, kdy začal veřejně působit, se s nimi již nestýkal. Bratři však o něm věděli. Když mezi ně zase přišel, překypovali zájmem a oče­káváním. Ježíš opět viděl mírné tváře, které znal od dětství. Shledal se s mat­kou, bratry a sestrami. Když v sobotu vešel do synagogy a zařadil se mezi os­tatní přítomné, všechny zraky se upře­ly na něho.

Při bohoslužbě bylo zvykem, že star­ší předčítal nějaký text z proroků a na­bádal lid, aby neochaboval v naději na příchod Mesiáše, který nastolí slavné království a zbaví národ veškerého útla­ku. Starší se snažil povzbudit své po­sluchače a podtrhoval ta slova Písma, která svědčila o blízkosti slavného Spa­sitelova příchodu. Zvlášť zdůrazňoval myšlenku, že se zjeví v čele vojsk a osvo­bodí Izrael.

Pokud byl v synagoze rabín, očeká­valo se, že přednese kázání, a někdo z Izraelců potom mohl předčítat pro­roky. Tu sobotu byl o čtení požádán Ježíš. „Povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izajáše." (L 4,16.17) Text, který četl, byl chápán jako pro­roctví o Mesiáši:
„ 'Duch Hospodinův
jest nade mnou;
proto mne pomazal,
abych přinesl chudým
radostnou zvěst;
poslal mne,
abych vyhlásil
zajatcům propuštění
a slepým navrácení zraku,
abych propustil
zdeptané na svobodu,
abych vyhlásil léto milosti
Hospodinovy!

Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a po­sadil se; a oči všech v synagoze byly na něj upřeny... Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst." (L 4,18-22)

Ježíš stál před lidem jako živý vykla­dač proroctví, které se vztahovalo na něho samého. Když vysvětloval přečte­ná slova, mluvil o Mesiáši jako o tom, kdo osvobozuje utlačované a zajaté, uzdravuje nemocné, vrací zrak slepým a zjevuje světu světlo pravdy. Způsob, jakým mluvil, a dalekosáhlý význam jeho slov zapůsobily na posluchače takovou silou, jakou nikdy předtím nepocítili. Příliv božské moci strhl všechny pře­hrady a stejně jako kdysi Mojžíš i oni spatřili Neviditelného. Pod vlivem Du­cha svatého nadšeně odpovídali „amen" a chválili Boha.

Když však Ježíš prohlásil: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě sly­šeli" (L 4,21), byli najednou nuceni pře­mýšlet o sobě i o tom, co řekl. Hovořil o nich, Izraelcích, potomcích Abraha­mových, jako o zajatcích. Oslovil je jako vězně, kteří mají být osvobozeni z mo­ci zla; jako kdyby byli ve tmě a potře­bovali světlo pravdy. Dotkl se jejich pý­chy a vzbudil v nich strach. Naznačil, že dílo, které pro ně přišel vykonat, bude úplně jiné, než si představovali. Jejich skutky by se mohly dostat do příliš jas­ného světla. Obřady sice vykonávali přes­ně podle předpisů, přesto se však jeho zkoumavého a pronikavého pohledu báli.

„Kdo vlastně je ten Ježíš?" ptali se. Muž, který si přivlastnil slávu Mesiáše, byl synem tesaře a pracoval v dílně se svým otcem Josefem. Vídali ho, jak se tr­mácí po stráních, znali jeho bratry a ses­try a věděli, jak žije a co dělá. Vyrůstal mezi nimi od dětství až do dospělosti. Celý život byl bezúhonný, přesto však nechtěli věřit, že je oním Zaslíbeným.

Mezi jeho učením o novém králov­ství a tím, co znali od starších, byl propastný rozdíl. Ježíš se ani slovem ne­zmínil o tom, že by je vysvobodil z pod­ručí Římanů. Slyšeli o jeho zázracích a doufali, že použije své moci v jejich prospěch. Ježíš však nic takového ani nenaznačil.

Začali pochybovat. Jejich srdce, kte­rá se na chvíli obměkčila, se nyní ještě více zatvrdila. Satan se rozhodl, že zaslepené oči v ten den neprohlédnou a zotročení nebudou vysvobozeni. Všemi silami se je snažil utvrdit v jejich ne­víře. Nedbali na znamení, které je pře­svědčovalo o tom, že k nim promlouvá jejich Vykupitel.

Ježíš však dokázal své božství tím, že jim odhalil jejich skryté myšlenky. „On jim odpověděl: 'Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! O čem jsme slyšeli, že se dalo v Kafarnaum, učiň i zde, kde jsi doma.' Řekl: 'Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Elijášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žád­né z nich nebyl Elijáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské. A mnoho malomocných bylo v Iz­raeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.'" (L 4, 23-27)

Na otázky svých posluchačů Ježíš od­povídal příklady ze života proroků. Zatvrzelost a nevěra lidí mařily dílo vyvo­lených Božích služebníků. Avšak ti, kdo měli citlivé srdce a pevnou víru, dosta­li prostřednictvím proroků zvlášní dů­kazy Boží moci. V době Elijáše se Izrael odvrátil od Boha. Setrvával v hříchu a odmítal varování Ducha, se kterým k němu přicházeli Hospodinovi poslo­vé. Připravoval se tak o Boží požehná­ní. Bůh pominul izraelské domy a našel svému služebníkovi útočiště v pohan­ské zemi u ženy která k vyvolenému li­du nepatřila. Tato žena získala Hospodi­novu přízeň. Žila totiž podle poznání, kterého se jí dostalo, a byla připravena přijmout další světlo, jež jí Bůh pro­střednictvím svého proroka posílal.

Ze stejného důvodu pominul Bůh v době Elíši malomocné v Izraeli. Po­hanský šlechtic Náman však žil věrně podle svého přesvědčení o tom, co je správné, a cítil, že nutně potřebuje po­moc. Byl připraven přijmout dary Boží milosti. Byl uzdraven ze svého malo­mocenství, a navíc se mu dostalo i po­znání pravého Boha.

Nezáleží na tom, kolik světla jsme přijali, ale jak je využíváme. Pohané, kte­ří žijí tak spravedlivě, jak jen jim to je­jich poznání dobrého a zlého dovolu­je, jsou na tom lépe než ti, kdo poznali světlo, hlásí se k Bohu, ale podle světla nejednají a to, co vyznávají, svým živo­tem popírají.

ODMÍTNUTÍ

Ježíš se v synagoze svými slovy dotkl samotných kořenů jejich pokrytectví a vyjádřil trpkou pravdu, že se odvrátili od Boha, a připravili se tak o přednost být jeho lidem. Ukázal jim, jaký je je­jich skutečný stav. Každé jeho slovo se jim zarývalo do svědomí jako ostrý nůž. Začali pohrdat vírou, kterou v nich před­tím vzbudil. Nechtěli připustit, že by někdo tak nízkého původu a z tak chu­dé rodiny mohl být něčím víc než obyčejným člověkem. Jejich nevěra pře­rostla v zášť. Ovládl je satan a oni se ve svém hněvu zcela otevřeně postavili proti Spasiteli. Odvrátili se od Ježíše, je­hož posláním bylo uzdravovat a obno­vovat. Projevily se u nich vlastnosti ne­přítele.

Když se Ježíš zmínil o požehnání, které Bůh udělil pohanům, ozvala se v je­ho posluchačích národní pýcha a jeho slova přehlušil hlasitý rozruch. Izrael­ský lid se pyšnil zachováváním zákona, ale když se Ježíš dotkl jejich předsud­ků, byli ochotni vraždit. Shromáždění povstali, vrhli se na Ježíše a vyhnali ho ze synagogy i z města. Zdálo se, že si všichni přejí jeho smrt. Zahnali jej až na okraj propasti a chtěli ho svrhnout dolů. Všude se ozývaly výkřiky a kletby. Někteří po něm házeli kameny. Ježíš se jim však náhle ztratil. Nebeští poslové, kteří mu stáli po boku v synagoze, jej ochránili i uprostřed rozvášněného da­vu. Skryli jej před zraky nepřátel a od­vedli do bezpečí.

Stejně zachránili nebeští andělé Lota, když jej vyvedli ze Sodomy. Ochránili i Elíšu v malém horském městečku. Když byly okolní stráně plné koní, vo­zů a ozbrojených vojsk syrského krále, viděl Elíša na svazích blízkého pahor­ku Boží vojsko - Hospodinův služeb­ník byl obklopen koňmi a ohnivými vozy. Tak provázeli andělé věrné Kristovy následovníky ve všech dobách. Všech­ny mocnosti zla se soustředí na ty, kdo chtějí zvítězit. Kristus však chce, abychom vzhlíželi k věcem neviditelným, k nebeským vojskům, která obklopují a vysvobozují každého, kdo miluje Boha. O viditelných i neviditelných ne­bezpečích, ze kterých nás Boží andělé vyvedli, se však dozvíme až ve světle věčnosti. Potom pochopíme záměry Bo­ží prozřetelnosti a poznáme, že celá ne­beská rodina se živě zajímala o rodinu pozemskou. Zjistíme, že Boží poslové každý den provázeli naše kroky.

Když Ježíš v synagoze četl proroctví, zkrátil poslední část týkající se Mesiá­šova díla. Po slovech „vyhlásit léto Hospodinovy přízně" vynechal „den pomsty našeho Boha" (Iz 61,2). Tato část pro­roctví byla stejně pravdivá jako část předchozí a Ježíš svým mlčením prav­du nepopřel. Jeho posluchači však lpě­li právě na těchto posledních slovech a dychtivě očekávali jejich naplnění. Svolávali soudy na pohany, a přitom si neuvědomovali, že sami jsou ještě hříš­nější. Právě oni nutně potřebovali mi­lost, kterou pohanům tak rádi upírali. V den, kdy byl Ježíš mezi nimi v syna­goze, měli příležitost přijmout výzvu nebes. Ten, který „si oblíbil milosrden­ství" (Mi 7,18), je chtěl zachránit před zkázou, již na sebe svými nepravostmi přivolávali.

Ježíš se jich jen tak nevzdal a ještě jednou je vyzval k pokání. Na konci svého působení v Galileji znovu navští­vil domov svého dětství. Od chvíle, kdy jej odmítli, se zpráva o jeho učení a záz­racích roznesla po celé zemi. Jeho nad­lidskou moc už nikdo nemohl popřít. Obyvatelé Nazareta věděli, že všude ko­nal dobro a uzdravoval každého, koho sužoval satan. V okolních vesnicích ne­byl jediný dům, kde by se ještě vysky­tovala nějaká nemoc. Ježíš tudy prošel a uzdravil všechny nemocné. Milosrdenství, které se projevovalo v každém činu jeho života, svědčilo o jeho bož­ském pomazání.

Když obyvatelé Nazareta naslouchali Ježíšovým slovům, působil na ně opět Boží Duch. Ani tentokrát však nechtěli připustit, že by muž, který vyrostl me­zi nimi, mohl být jiný, nebo dokonce větší než oni. Stále je znepokojovaly vzpomínky na to, jak se prohlásil za Za­slíbeného a upíral jim příslušnost k Izra­eli. Oznámil jim totiž, že si Boží přízeň zasluhují ještě méně než pohané. Ptali se sice: „Odkud to ten člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho rukama!" (Mk 6,2), ale nechtěli jej přijmout jako Kris­ta, Božího Syna. Pro jejich nevěru nemo­hl Spasitel mezi nimi vykonat mnoho zázraků. Jen několik málo lidí přijalo jeho požehnání. Ježíš, ač nerad, odešel a již nikdy se tam nevrátil.

Nevěra, kterou v sobě obyvatelé Nazareta chovali, je postupně zcela ovlád­la. Zmocnila se i velerady a celého ná­roda. Odmítnutí projevu moci Ducha svatého bylo pro kněze i lid počátkem konce. Snažili se dokázat, že když Kris­ta poprvé zavrhli, byli v právu, a nadá­le malicherně pitvali jeho slova. Jejich odmítání Ducha vyvrcholilo ukřižová­ním Ježíše na Golgatě, zničením jejich města a rozehnáním národa do všech končin země.

Kristus by byl velmi rád otevřel Izra­eli vzácné poklady pravdy. Jejich du­chovní zaslepenost mu však nedovoli­la zjevit jim pravdu o svém království. Nabízelo se jim nebeské světlo, ale oni stále lpěli na svém vyznání a na zby­tečných obřadech. Utráceli peníze za plevy a slupky, a chléb života měli na dosah ruky. Proč se neobrátili k Boží­mu slovu a pečlivě je nezkoumali, aby poznali, zda mají pravdu, nebo se mýlí? Starozákonní spisy podrobně a jasně po­pisovaly Kristovu službu. On sám stále znovu a znovu citoval proroky. Prohlá­sil: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." (L 4,21) Kdyby byli upřímně zkoumali Písmo a své názory porovnávali s Božím slovem, nebyl by Ježíš musel plakat nad jejich zatvrzelostí. Nemusel by říci: „Hle, ve svém do­mě zůstanete sami." (L 13,35) Měli mož­nost poznat důkazy jeho mesiášství a zabránit zkáze, která dolehla na jejich pyšné město. Židé se však nechali za­slepit nesmyslným fanatismem. Kristo­vo učení jim odhalovalo jejich nedo­statky a vyzývalo je k pokání. Kdyby je byli přijali, museli by změnit své chová­ní a vzdát se nadějí, k nimž se upínali.

Nikdo není doma prorokem.
O pravdivosti tohoto přísloví se
přesvědčil také Ježíš v Nazaretu.

Pro získání nebeské slávy by se museli zříci slávy pozemské. Pokud by se řídili slovy nového učitele, museli by zavrh­nout názory velkých myslitelů a učite­lů své doby.

V Kristově době lidé neměli rádi pravdu a nemají ji rádi ani dnes. Nelíbí se jim od chvíle, kdy ji satan znevážil a nabídl člověku lži, které vedou k vy­vyšování sebe sama. Nesetkáváme se snad i dnes s myšlenkami a naukami, které nemají v Božím slově žádné opod­statnění? Lidé na nich lpějí stejně neú­stupně, jako tehdy Židé lpěli na svých tradicích.

Židovské vůdce ovládala duchovní pýcha. Jejich touha po vlastní slávě se projevovala dokonce i při službě ve sva­tyni. Rádi sedávali na předních místech v synagogách. S potěšením se necháva­li zdravit na tržištích, dělalo jim dobře, když je lidé oslovovali jejich tituly. Čím více se vzdalovali pravé zbožnosti, tím žárlivěji střežili své tradice a obřady.

Sobecké předsudky jim natolik za­temnily rozum, že nedokázali pocho­pit, jak se může síla a působivost Kris­tových slov slučovat se skromností je­ho života. Neuvědomovali si, že pravá velikost nepotřebuje vnější okázalost. Ježíšova chudoba se podle nich nesho­dovala s tím, co o sobě prohlašoval - že je Mesiáš. Vyptávali se: „Je-li opravdu tím, za koho se vydává, proč je tak skromný? Obejde-li se bez zbraní, co se stane s naším národem? Jak jinak by mohla tak dlouho očekávaná moc a slá­va podřídit národy židovskému městu? Nehlásali snad proroci, že Izrael ovlád­ne celou zem? Nebo se snad tito velcí náboženští učitelé mýlili?"

Židé nezavrhovali Ježíše jen proto, že se v jeho životě neprojevovala vněj­ší sláva. Byl ztělesněním čistoty a oni byli nečistí. Žil mezi lidmi jako vzor na­prosté neposkvrněnosti. Jeho bezúhon­ný život odhaloval jejich srdce. Jeho upřímnost dávala vyniknout jejich ne­upřímnosti. Odkrývala prázdnotu je­jich okázalé zbožnosti a odhalovala nepravosti v jejich skutečné podobě. Po takovém světle netoužili.

Kdyby byl Ježíš obracel pozornost k farizeům a vychvaloval jejich zbož­nost a učenost, s radostí by jej uvítali. On však hovořil o nebeském království jako o daru milosti pro všechny lidi. S takovým náboženstvím se nemohli smířit. Svým vlastním příkladem a uče­ním bohoslužbu jen znevažovali. Ježí­šův zájem o lidi, které sami nenáviděli a zavrhovali, probouzel v jejich pyš­ných srdcích ty nejhorší vášně. Chvás­tali se, že Izrael bude pod vedením „lva z pokolení Judova" (Zj 5,5) vyvýšen nad všechny národy, ale spíše by byli snesli zklamání svých ctižádostivých nadějí než Kristovo káráni jejich hří­chů a výtku, kterou cítili v pouhé pří­tomnosti jeho čistoty.

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 1.593 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál