Povolání dalších učedníků

Během působení v Galileji si Ježíš vybral další učedníky. Vyzval je, aby vše opustili a následovali jej.

Nad Galilejským jezerem svítalo. Učed­níci byli po neúspěšném nočním lovu unaveni a seděli v rybářských člunech na jezeře. Ježíš si přišel k vodě odpoči­nout. Doufal, že časně ráno tam najde chvíli klidu. Každý den za ním totiž cho­dily velké zástupy. Brzy se kolem něho opět začali shromažďovat lidé. Jejich počet rychle rostl a tlačili se na něho ze všech stran. Učedníci mezitím při­pluli ke břehu. Ježíš se chtěl vyhnout velikému návalu, nastoupil proto do Pe­trova člunu a přikázal mu, aby odrazil loď od břehu. Tak jej bylo lépe vidět i slyšet a mohl učit všechny, kdo tam přišli.

Andělé s obdivem pozorovali, jak je­jich slavný velitel sedí v rybářském člu­nu pohupujícím se na zvlněném jezeře a zvěstuje obrovskému zástupu na bře­hu radostné poselství o spasení. Patřily mu všechny pocty nebes. On se však sklonil k prostým lidem a pod širým nebem jim hlásal veliké pravdy o svém království. Lepší místo by pro své pů­sobení asi nenašel. Jezero, hory, širá po­le a slunce zaplavující krajinu svou zá­ří mu sloužily jako příklady, na kterých vysvětloval své poselství a které lidem usnadňovaly zapamatovat si jeho uče­ní. Kristova podobenství nikdy nevy­zněla naprázdno. Všechno, co řekl, vždy někoho zasáhlo jako slovo věčného ži­vota.

Zástup na břehu se stále rozrůstal. Starci opírající se o hole, udatní muži z horských vesnic, rybáři, kteří se prá­vě vrátili z lovu na jezeře, obchodníci, rabíni, bohatí, vzdělaní, staří i mladí při­váděli své nemocné a trpící a tísnili se, jen aby mohli slyšet slova božského Učitele. Na tyto události se těšili proro­ci. Napsali:

„Země Zabulón a Neftalím,
směrem k moři, za Jordánem,
Galilea pohanů -
lid bydlící v temnotách
uvidí veliké světlo;
světlo vzejde těm,
kdo seděli v krajině stínu smrti."
                        (Mt 4,15.16)

Kromě zástupu na březích Genezaretského jezera mluvil Ježíš při svém kázání i k jiným posluchačům. Myslel na budoucnost a viděl své věrné ve vě­zeních, v soudních síních, v pokušení, opuštěné a ztrápené. Viděl jejich rados­ti i boje a problémy. Slova, která pronesl k shromážděnému davu, patřila i dal­ším jeho následovníkům. Měla pro ně být poselstvím naděje v utrpení, útě­chou v zármutku a nebeským světlem ve tmě. Hlas, který zněl z rybářského člunu na Galilejském jezeře, měl pro­střednictvím Ducha svatého přinášet pokoj lidem až do konce času.

Když Ježíš dokončil své kázání, ob­rátil se k Petrovi a řekl mu, aby se vy­dal dále na jezero a spustil sítě. Petr byl však sklíčený. Celou noc nic nechytil. Dlouhé hodiny přemýšlel o osudu Jana Křtitele, který se trápil opuštěný ve vě­zení. Myslel na to, co čeká Ježíše a je­ho následovníky, na neúspěch v Judeji a nepřátelství kněží a rabínů. Dokonce ani v práci se mu nedařilo. Díval se na prázdné sítě a budoucnost se mu zdá­la být temná a beznadějná. Řekl: „Mis­tře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." (L 5,5)

V čistých vodách jezera se dalo lovit do sítí jedině v noci. Poté, co se učed­níci celou noc bezvýsledně namáhali, se jim zdálo zbytečné vrhat sítě ve dne, ale Ježíš přikázal a oni z lásky k němu poslechli. Šimon a jeho bratr spustili síť. Když ji chtěli vytáhnout, začala se trhat pod tíhou obrovského množství ryb. Museli přivolat na pomoc Jakuba a Ja­na. Když úlovek společně vytáhli, byly oba čluny tak plné, že jim hrozilo po­topení.

Petr však nemyslel ani na čluny, ani na náklad. V nevídaném zázraku viděl projev Boží moci. Pochopil, že Ježíš vládne nad celou přírodou. V Boží pří­tomnosti cítil svoji vlastní hříšnost. Sty­děl se za svoji nedůvěru. Láska k Mistrovi, vděčnost za jeho milost a především vědomí vlastní hříšnosti v přítomnosti nekonečné čistoty jej přemohly. Za­tímco se ostatní starali o úlovek, Petr padl k Spasitelovým nohám a volal: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný." (L 5,8)

Také proroka Daniela přiměla Boží svatost k tomu, že padl před Božího an­děla jako mrtvý a řekl: „Velebnost mé tváře se změnila a byla zcela porušena; nezachoval jsem si sílu." (Da 10,8) Izajáš při pohledu na Boží slávu prohlásil: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů." (Iz 6,5) Lid­ská podstata se vší slabostí a hříšností stála tváří v tvář dokonalosti božství a člověk si uvědomoval svoji napros­tou nedostatečnost a zvrácenost. Tento pocit ovládl každého, kdo směl pohléd­nout na Boží velikost a slávu.

POVOLÁNÍ PETRA

Petr zvolal: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný," ale při­tom se držel Ježíšových nohou a cítil, že jej od něho nemůže nic odloučit. Spasitel odpověděl: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi." (L 5,8.10) Když Izajáš spatřil Boží svatost a uvědomil si svoji hříšnost, svěřil mu Bůh nebeské poselství. Když Petr uznal, že se nemů­že spoléhat sám na sebe, ale jedině na Boží moc, povolal ho Kristus do svého díla.

Až dosud se nikdo z učedníků plně nevěnoval službě Kristovu dílu. Byli svědky mnoha zázraků a naslouchali jeho učení, ale neopustili ještě svá pů­vodní zaměstnání. Uvěznění Jana Křti­tele pro ně bylo hořkým zklamáním. Pokud bylo výsledkem Janova poslání, pak měl jejich Mistr, proti němuž se spojili všichni náboženští vůdcové, jen chmurné vyhlídky do budoucna. Za těchto okolností byl pro ně krátkodo­bý návrat k rybaření úlevou. Nyní je však Ježíš vyzval, aby zanechali svého způsobu života a připojili se k němu. Petr vyzvání přijal. Na břehu oslovil Je­žíš další tři učedníky: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí." (Mt 4,19) Ihned všeho nechali a šli za ním.

Dříve než Ježíš požádal učedníky, aby opustili své sítě a rybářské čluny, ujistil je, že Bůh se o ně postará. Využití Petrova člunu pro dílo evangelia bylo bohatě za­placeno. Pán, který je „štědrý ke všem, kdo ho vzývají," řekl: „Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřese­ná, vrchovatá" (Ř 10,12; L 6,38). Takovou měrou odměnil Kristus službu učedníka a podle „nesmírného bohatství milosti" (Ef 2,7; 3,20) odmění každou oběť, kte­rou člověk přinese jeho dílu.

Onu smutnou noc byli učedníci na jezeře bez Krista a dolehly na ně po­chybnosti a únava z bezvýsledné náma­hy. Jeho přítomnost v nich však znovu probudila víru a přinesla jim radost a ús­pěch. My jsme na tom stejně - bez Kris­ta je naše úsilí marné, snadno podlé­háme zoufalství a reptáme. Ale když je nám nablízku a pracujeme pod jeho ve­dením, těšíme se z důkazů jeho moci. Satan se snaží člověka zmalomyslnit, Kristus v něm probouzí víru a naději.

Zázrak na jezeře měl pro učedníky dalekosáhlý význam a je poučením i pro nás. Kristus, jehož slovo dokáže shromáždit ryby z jezera, má moc pů­sobit na lidská srdce a získávat je svou láskou tak, aby se z jeho služebníků mohli stát „rybáři lidí".

PROSTÍ, NEVZDĚLANÍ LIDÉ

Galilejští rybáři byli prostí nevzdělaní lidé. Kristus, Světlo světa, je povolal do svého díla a bylo v jeho moci je na ně důkladně připravit. Spasitel nepohrdal vzděláním. Vždyť vzdělání, které se řídí láskou k Bohu a které je zasvěceno je­ho službě, je požehnáním. Ježíš však pominul učence své doby, protože by­li natolik sebejistí, že neměli pochope­ní pro trpící a nemohli tedy s Mužem z Nazareta spolupracovat. Propadli fa­natismu a bylo pod jejich důstojnost nechat se poučovat od Krista. Ježíš hle­dá spolupracovníky, kteří jsou ochotní zprostředkovávat ostatním lidem jeho milost. Každý, kdo chce pro něho pra­covat, se musí především naučit pře­stat spoléhat sám na sebe. Jen tak bude schopen přijmout Kristovu povahu. To se však nenaučí ani v nejlepších ško­lách. Je to ovoce moudrosti, které může získat pouze od nebeského Učitele.

Ježíš si vybral nevzdělané rybáře, protože nebyli zatíženi tradicemi a myl­nými zvyky své doby. Byli přirozeně schopní a přitom skromní a učenliví. Byli to muži, které mohl vychovat pro své dílo. Mnozí lidé v běžném životě trpělivě vykonávají svoji každodenní práci a ani netuší, že kdyby využili svých skrytých schopností, mohli by se zařadit mezi nejvýznamnější osob­nosti světa. Je třeba, aby v nich nevyužité schopnosti probudila zkušená ru­ka. Právě tyto lidi Ježíš povolával ke spolupráci a nabízel jim svoji společ­nost. Ani nejslavnější lidé světa neměli takového učitele. Když učedníci vyšli ze Spasitelovy školy, byli z nich vzděla­ní a informovaní muži. Podobali se mu myšlením i povahou a ostatní na nich poznali, že byli s Ježíšem.

Rozšiřování vědomostí není ve výcho­vě a vzdělávání to nejdůležitější. Mno­hem podstatnější je předávání životo­dárné síly, která pramení ze vzájemného společenství člověka s člověkem. Život vzniká vždy zase jen ze života. Učedníci měli jedinečnou příležitost být po tři ro­ky denně v bezprostřední blízkosti bož­ského života, z něhož pramení všechno požehnání, kterého se světu dostává. Ze­jména milovaný učedník Jan se více než ostatní podřizoval moci Ježíšova obdivu­hodného života. Řekl: „Ten život byl zje­ven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven." „Z jeho plnos­ti jsme byli obdarováni my všichni mi­lostí za milostí." (1J 1,2; J 1,16)

Ježíšovi učedníci neměli žádné před­poklady k získání slávy. Bylo zcela zřej­mé, že za zdárné výsledky svého úsilí vděčili jen Bohu. Jejich životy, změny jejich povahových vlastností a neoby­čejné dílo, které Bůh jejich prostřed­nictvím uskutečnil, svědčí o tom, co chce Pán vykonat pro všechny vníma­vé a poslušné lidi.

Nejvíce dobra vykoná ten, kdo nade vše miluje Krista. Nemyslí na sebe, ne­chává se vést Duchem svatým, žije život cele zasvěcený Bohu a jeho pro­spěšnost je potom nekonečná. Pokud budou lidé bez reptání a pochybování vytrvale zachovávat nezbytná pravidla, Bůh je bude učit hodinu co hodinu, den co den. Chce jim projevit svoji milost. Nebudou-li mu klást překážky, vylije je­jich prostřednictvím na zem obrovské proudy vody spasení. Kdybychom po­vzbuzovali prosté lidi v tom, co mohou vykonat, a nebránili jim v jejich horli­vosti, bylo by sto Kristových služební­ků tam, kde je dnes jeden jediný.

Bůh přijímá lidi takové, jací jsou, a po­kud se mu podřizují, připravuje je pro svoji službu. Duch svatý probouzí schop­nosti v každém, kdo jej přijímá. Člověk bezvýhradně oddaný Bohu se pod vede­ním Ducha svatého harmonicky rozvíjí a získává sílu k pochopení i zachovává­ní Božích požadavků. Slabá a nestálá po­vaha se mění v silnou a pevnou. Trvalá oddanost vytváří mezi Ježíšem a jeho učedníkem tak těsný vztah, že se křes­ťan začne Kristu svou povahou i myšle­ním podobat. Ve spojení s Ježíšem získá­vá jasnější vidění a širší rozhled. Je bys­třejší a rozvážnější. Slunce spravedlnosti povzbuzuje každého, kdo chce sloužit Kristu, a dává mu sílu, aby mohl nést hoj­né ovoce k Boží slávě.

Lidé s nejvyšším vzděláním ve vě­dách či umění se mnohému naučili od obyčejných křesťanů, které svět pova­žuje za nevzdělané. Tito nenápadní učedníci však získali vzdělání v té nej­vyšší ze všech škol. Seděli u nohou mu­že, který hovořil tak, jak „nikdo nikdy... nemluvil" (J 7,46).

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 2.0115 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál