Zázračná uzdravení

V průběhu svého působení Ježíš uzdravil mnoho lidí. Jeho zázračné činy přinášely především hodně radosti, avšak u některých lidí probouzely spíše žárlivost a nenávist.

Malomocenství bylo na Východě nej­obávanější nemocí. Jeho nevyléčitelnost, nakažlivost a strašlivé stopy, jimiž poznamenávalo své oběti, děsily i ty nejstatečnější. Židé v něm viděli trest za hřích, a proto je nazývali „ranou" ne­bo „Božím prstem". Malomocenství by­lo smrtelnou nemocí, pronikalo do ce­lého těla a nedalo se vyléčit. Bylo sym­bolem hříchu. Podle obřadního zákona byl malomocný prohlášen za nečistého a potom vykázán z vesnice či města, ja­ko kdyby už byl mrtvý. Všechno, čeho se dotkl, bylo nečisté. Svým dechem zne­čišťoval vzduch. Každý, u něhož vznik­lo podezření, že je malomocný, se musel ukázat kněžím. Ti jej prohlédli a roz­hodli. Pokud jej označili za malomoc­ného, byl odtržen od rodiny a vyloučen z izraelského společenství. Mohl se stý­kat jen s těmi, kdo byli stejně postižení jako on. Předpisy zákona byly neúprosné. Vztahovaly se i na krále a vladaře. Panovník postižený touto hroznou ne­mocí se musel vzdát trůnu a odejít ze společnosti.

Malomocný musel snášet svůj těžký úděl daleko od přátel a příbuzných. Musel upozorňovat na své neštěstí, roz­trhnout své roucho a každého hlasitým voláním varovat, aby se mu vyhnul. Ža­lostné výkřiky: „Nečistý! Nečistý!" kte­ré se ozývaly z osamělého vyhnanství, naháněly strach a hrůzu.

V oblasti, kde Kristus působil, trpělo touto nemocí mnoho lidí. Když se k nim donesly zprávy o jeho činech, svitla jim naděje. Od dob proroka Elíši však ještě žádný malomocný uzdraven nebyl. Neodvažovali se očekávat od Ježíše ně­co, co dosud pro nikoho nevykonal. Byl mezi nimi jeden muž, v jehož srdci začala klíčit víra. Nevěděl však, jak se má k Ježíši dostat. Jak se mohl ukázat tomuto Lékaři, když se nesměl stýkat ani se svými bližními? Přemýšlel, zda by ho Kristus vůbec uzdravil. Sklonil by se k člověku, kterého podle názoru všech ostatních stihl Boží soud? Nezatratil by jej stejně jako farizeové, a do­konce i lékaři, a nepřikázal by mu, aby se vzdálil od lidí? Myslel na všechno, co o Ježíši slyšel. Nikoho, kdo jej požádal o pomoc, prý dosud neodmítl. Ubohý muž se rozhodl Spasitele vyhledat. Do města nesměl, a tak doufal, že se s ním setká na nějaké vedlejší stezce v ho­rách, nebo až bude Ježíš učit někde za městem. Bylo to velmi obtížné, ale ji­nou naději neměl.

Malomocný je veden ke Spasiteli. Je­žíš učí u jezera lid, který se tam kolem něho shromáždil. Postižený muž stojí opodál. Zaslechl několik Spasitelových slov a vidí, jak vzkládá ruce na nemoc­ného. Sleduje, jak chromí, slepí, ochr­nutí a různými smrtelnými nemocemi postižení lidé vstávají a chválí Boha za své uzdravení. Víra v jeho srdci sílí. Stá­le více se přibližuje ke shromážděné­mu zástupu. Zapomíná na zákazy, na bezpečnost lidí i na hrůzu, kterou jim svým zjevem nahání. Vidí jen naději na uzdravení.

Je na něho ošklivý pohled. Nemoc ho zohavila a jeho rozkládající se tělo vzbu­zuje odpor. Lidé před ním s hrůzou ustu­pují. Tlačí se jeden přes druhého a snaží se utéci, jen aby s ním nepřišli do styku. Někteří se ho snaží zastavit, aby se ne­dostal k Ježíši, ale marně. Malomocný ne­vidí ani neslyší. Nevšímá si jich. Vidí jen Božího Syna. Slyší jen hlas, který dává umírajícímu život. Konečně se dostává k Ježíši, vrhá se mu k nohám a volá: „Pa­ne, chceš-li, můžeš mě očistit."

VYLÉČENÍ MALOMOCNÉHO

Ježíš na něho vzkládá ruce a říká: „Chci, buď čist." (Mt 8,2.3)

S malomocným se ihned stala změ­na. Tělo se uzdravilo, nervům se vrátila citlivost, svalům síla. Rozpraskaná šupi­natá pokožka, typický příznak malo­mocenství, zmizela a místo ní se obje­vila jemná hladká pleť.

Ježíš uzdravenému přikázal, aby ni­komu neříkal, co se mu přihodilo, ale aby se šel okamžitě ukázat do chrámu a přinesl obětní dar. Taková oběť nemo­hla být přijata, dokud kněží obětujícího neprohlédli a neuznali za zcela zdravé­ho. Kněží tuto povinnost vykonávali jen neradi, ale vyhnout se jí nemohli.

Písmo ukazuje, jak naléhavě Kristus muže žádal, aby o uzdravení pomlčel a šel rovnou do chrámu. „Ježíš mu po­hrozil, poslal jej ihned pryč a nařídil mu: 'Ne abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očiš­tění, co Mojžíš přikázal - jim na svě­dectví.'" (Mk 1,43.44) Kdyby byli kně­ží věděli, jak byl malomocný uzdraven, mohli by z nenávisti ke Kristu vydat nepravdivé prohlášení. Ježíš chtěl, aby se uzdravený ukázal v chrámu dříve, než se k nim zprávy o zázraku dosta­nou. Jedině tak mohli vydat nezaujaté rozhodnutí a dovolit uzdravenému ma­lomocnému, aby se zase vrátil k rodině a přátelům.

Když Ježíš muži přikázal, aby o uzdra­vení mlčel, měl k tomu ještě další dů­vody. Spasitel věděl, že se nepřátelé snaží překazit jeho dílo a odvrátit od něho lid. Uvědomoval si, že po rozšíře­ní zprávy o uzdravení malomocného by se k němu hrnuly davy dalších lidí postižených touto hroznou nemocí a strach z nákazy by vyvolal veliký roz­ruch. Mnozí malomocní by dar zdraví nevyužili ke svému požehnání ani k po­žehnání druhých. Kdyby kolem sebe shromažďoval zástupy malomocných, dával by záminku k obvinění, že poru­šuje předpisy obřadního zákona. A to by mohlo ohrozit hlásání evangelia.

Následující události ukázaly, že Ježíšo­va výzva k mlčení byla správná. Uzdra­vení malomocného vidělo mnoho lidí a všichni byli zvědaví na rozhodnutí kněží. Když se uzdravený vrátil ke svým přátelům, nastal velký rozruch. Muž ne­dbal na Ježíšovo varování a nesnažil se utajit, jak byl uzdraven. Zcela zamlčet se uzdravení samozřejmě nedalo, ale muž o něm hovořil, kudy chodil. Myslel si, že Ježíš mu přikázal mlčet jen ze skrom­nosti, a všude vyprávěl o moci velkého Lékaře. Neuvědomoval si, že tak přispívá k ještě větší odhodlanosti kněží a star­ších Ježíše zničit. Cítil, že zdraví je vzác­ný dar. Radoval se, že má zase sílu a že se mohl vrátit ke své rodině i mezi ostatní lidi. Připadalo mu, že není možné ne­chválit Lékaře, který ho uzdravil. Rozši­řování jeho zkušenosti však brzdilo Spa­sitelovo dílo. Lidé se k němu začali hr­nout v takovém množství, že musel své působení na čas přerušit.

Každý Kristův čin měl dalekosáhlý význam. Mnohem větší než se na první pohled zdálo. Tak tomu bylo i v přípa­dě malomocného. Ježíš sloužil všem li­dem, kteří k němu přišli, ale chtěl po­žehnat i těm, kdo ještě nepřišli. Získá­val publikány, pohany, Samařany, ale přál si oslovit i kněze a učitele, kteří byli v zajetí předsudků a tradic. Nevy­nechal jedinou příležitost, stále se sna­žil na ně zapůsobit. Ke kněžím poslal uzdraveného malomocného, aby jim vydal svědectví a vyvrátil jejich před­sudky.

Farizeové tvrdili, že Kristovo učení je v rozporu se zákonem, který Bůh vy­hlásil prostřednictvím Mojžíše. Ale Je­žíšův příkaz, aby očištěný malomocný přinesl oběť podle zákona, toto obvině­ní popíral. Pro každého, kdo byl ochot­ný se nechat přesvědčit, to byl dosta­tečný důkaz.

Představitelé Jeruzaléma vyslali zvě­dy, aby našli nějakou záminku ke Kris­tově popravě. Kristus jim však před­kládal důkazy o své lásce k lidem, úctě k zákonu a o své moci vysvobozovat z hříchu a smrti. O předních mužích Jeruzaléma vydal svědectví: „Za dobro mě zavalují zlobou, za mou lásku nená­vistí." (Ž 109,5) Kristus, který kdysi na hoře vydal přikázání „milujte své ne­přátele", podle něho také sám žil. Neodplácel „zlým za zlé ani urážkou za urážku", ale naopak žehnal (Mt 5,44; 1 Pt 3,9).

Kněží, kteří malomocného vyloučili ze společnosti, potvrdili jeho uzdravení. Jejich prohlášení bylo zveřejněno a zaznamenáno a stalo se trvalým svědec­tvím o Kristu. Když se uzdravený vrátil do společenství Izraele s kněžským po­tvrzením, že na sobě nemá žádné znám­ky nemoci, byl sám živým svědectvím o svém Zachránci. S radostí přinesl oběť a velebil Ježíšovo jméno. Kněží tak do­stali přesvědčující důkaz o božské mo­ci Spasitele. Naskytla se jim příležitost poznat pravdu a přijmout požehnání světla. Zavrhnou-li ji, už se jim nikdy znovu nenabídne. Mnozí světlo skuteč­ně odmítli, ale nesvítilo zbytečně. Někte­ří lidé byli přece jen osloveni, přestože to na nich zpočátku nebylo poznat. Za Spasitelova života se zdálo, že jeho po­selství vyvolává u kněží a učitelů jen ne­patrně příznivou odezvu, ale po jeho nanebevstoupení „také mnoho kněží přijalo víru" (Sk 6,7).

SYMBOLICKÝ VÝZNAM UZDRAVENÍ

Kristovo očištění malomocného od straš­né nemoci nám přibližuje, jak Spasitel očišťoval lidi od hříchu. Muž, který při­šel za Ježíšem, byl „plný malomocen­ství". Smrtelný jed nemoci se rozšířil po celém jeho těle. Učedníci se snažili zabránit Mistrovi v tom, aby na něho vložil ruku, protože ten, kdo se dotkl malomocného, byl také nečistý. Ježíš se však položením ruky na nemocné­ho neznečistil. Jeho dotek měl životo­dárnou moc. Očistil muže od strašné choroby. Malomocenství hříchu je stejné - hluboce zakořeněné, smrtelné a lidskými silami nevyléčitelné. „Hlava je celá chorá a celé srdce zemdlené. Od hlavy až k patě nic zdravého není. Sa­má modřina a jizva i čerstvá rána." (Iz 1,5.6) Ježíš žil mezi lidmi a zůstal bez poskvrny. Jeho přítomnost má pro hříš­níka léčivou moc. Každý, kdo mu pad­ne k nohám a ve víře řekne: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit," uslyší od­pověď: „Chci, buď čist." (Mt 8,2.3)

Někdy Ježíš na prosbu o uzdrave­ní neodpověděl okamžitě. V případě malomocného však zasáhl hned. Když prosíme o pozemská požehnání, naše modlitby nebývají vždy vzápětí vysly­šeny, někdy nám Bůh dá dokonce něco jiného, než jsme chtěli. S prosbou o vy­svobození z hříchu je tomu však jinak. Bůh nás chce očistit od hříchu, chce, abychom byli jeho dětmi, a chce nám pomoci žít svatým životem. Kristus „sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku po­dle vůle našeho Boha a Otce" (Ga 1,4). „Máme v něho pevnou důvěru, že nás slyší, kdykoliv o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí. A víme-li, že nás slyší, kdykoliv o něco žádáme, pak také víme, že to, co máme, jsme dostali od něho." (1 J 5,14.15) „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti." (1J 1,9)

OCHRNUTÝ

Tuto skutečnost Ježíš potvrdil i uzdra­vením ochrnutého v Kafarnaum. Vyko­nal zázrak proto, aby ukázal, že má moc odpouštět hříchy. Uzdravení ochrnuté­ho osvětluje ještě další důležité pravdy. Je v něm naděje a povzbuzení. Z jedná­ní lstivých farizeů pro nás vyplývá i va­rovné poučení.

Ochrnutý muž stejně jako malomoc­ný ztratil poslední naději na uzdravení. Jeho nemoc byla důsledkem hříšného života a jeho utrpení umocňovaly vý­čitky svědomí. Dávno předtím se obrá­til na farizeje a lékaře a doufal, že ho osvobodí od duševních útrap i tělesné bolesti. Ti jej však bezcitně prohlásili za nevyléčitelného a propustili ho s tím, že propadl Božímu hněvu. Farizeové viděli v utrpení projev Boží nelibosti, a proto se nemocných a chudých strani­li. Sami se považovali za svaté. Mnohdy však byli sami hříšnější než trpící, kte­ré odsuzovali.

Ochrnutý muž už byl zcela bezmoc­ný, nikde neviděl naději a propadal zou­falství. Potom se doslechl o Ježíšových zázracích. Dozvěděl se, že Kristus uzdra­vil i tak hříšné a bezmocné lidi, jako byl on, a že očistil dokonce i malomocné. Přátelé, kteří mu o všem vyprávěli, jej povzbuzovali a přesvědčovali, že i on by mohl být uzdraven, kdyby jej k Ježíši při­nesli. Ale když si muž uvědomil příčinu své nemoci, jeho naděje pohasla. Bál se, že tak čistý a bezúhonný Lékař by ho ve své přítomnosti nestrpěl.

Umírající muž už ani tak netoužil po tělesném uzdravení jako po osvoboze­ní od břemene hříchu. Kdyby se mohl setkat s Ježíšem a získat jistotu odpuš­tění a smíření s nebem, byl by spoko­jený, ať už by měl z Boží vůle žít nebo zemřít. Zvolal: „Kdybych se tak k ně­mu mohl dostat!" Mnoho času už mu nezbývalo. Na nemocném těle se ob­jevovaly známky rozkladu. Prosil přá­tele, aby ho i s lůžkem odnesli k Ježíši. Ochotně mu vyhověli. Ale zástup, který se shromáždil kolem Spasitele uvnitř domu i v jeho okolí, byl tak veliký, že nebylo možné se k němu přiblížit ani tak, aby slyšeli jeho hlas.

Ježíš učil v Petrově domě. Učedníci si ze zvyku sedli k němu a „kolem se­děli farizeové a učitelé Zákona, kteří se sešli ze všech galilejských a judských vesnic i z Jeruzaléma" (L 5,17). Přišli na výzvědy a hledali, z čeho by mohli Ježí­še obvinit. Kromě nich se tam shro­máždil různorodý dav nadšených ob­divovatelů, zvědavců i nevěřících lidí. Byly tam zastoupeny různé národnosti a všechny společenské vrstvy. S Ježí­šem byla „moc Páně, aby uzdravoval" (L 5,17). Duch života se vznášel nad shromážděním, ale farizeové a učitelé zákona nerozpoznali jeho přítomnost. Necítili žádnou potřebu, nepotřebo­vali uzdravení. Ježíš „hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou" (L 1,53).

Přátelé ochrnutého se stále znovu a znovu pokoušeli protlačit davem, ale marně. Nemocný se v nevýslovné úz­kosti rozhlížel kolem sebe. Mohl se snad vzdát naděje, když dlouho očekávaná pomoc byla tak blízko? Přátelé ho na jeho žádost vynesli na střechu domu, odkryli ji a spustili nemocného k Ježí­šovým nohám. Spasitel přerušil kázání. Pohlédl na jeho tvář a v očích, které se k němu upíraly, vyčetl prosbu. Rozuměl mu, vždyť k sobě tohoto zmateného a pochybujícího muže sám přivolal. Ješ­tě když ochrnutý ležel ve svém domě, Spasitel působil na jeho svědomí. Když litoval svých hříchů a uvěřil, že Ježíš má moc ho uzdravit, když jeho srdce zatoužilo po Kristu, Spasitel mu svou životodárnou milostí požehnal. Ježíš sle­doval, jak první záblesk víry přerostl v opravdové přesvědčení, že on jediný může hříšníkovi pomoci. Viděl, že s kaž­dým pokusem dostat se do jeho blíz­kosti, víra postiženého sílila.

Spasitelova slova: „Tvé hříchy jsou ti odpuštěny" zněla nemocnému jako hudba (L 5,20). Jeho zoufalství se roz­plynulo, z tváře mu začal vyzařovat po­koj, který po odpuštění hříchů zavládl v celé jeho duši. Tělo už ho nebolí a ce­lá jeho bytost se mění. Bezmocný ochr­nutý muž je uzdraven! Provinilému hříš­níkovi bylo odpuštěno!

Vírou přijal Ježíšova slova jako dar nového života. Nežádal už nic jiného, jen tiše a spokojeně ležel. Byl tak šťast­ný, že ani nemohl mluvit. Z jeho tváře vyzařovalo nebeské světlo a lidé, kteří vše viděli, užasli.

Rabíni s napětím čekali, jak se Ježíš zachová. Vzpomínali, jak je nemocný muž žádal o pomoc, a oni jej odmítli, nedávali mu žádnou naději a neměli s ním soucit. Navíc ještě prohlásili, že jeho utrpení je Božím trestem za hříš­ný život. To se jim nyní vybavilo v mys­li, když měli nemocného před sebou. Viděli, s jakým zájmem lidé vše sledují, a začali se bát, že ztratí svůj vliv.

Neřekli si mezi sebou ani slovo, ale vyměnili si pohledy, které jasně říkaly, že tak už to dál nepůjde, že s tím musí skoncovat. Ježíš prohlásil, že jsou ochr­nutému odpuštěny hříchy. Farizeové pokládali tato slova za rouhání a došli k závěru, že je mohou považovat za hřích hodný trestu smrti. V duchu si ří­kali: „Rouhá se! Kdo jiný může odpou­štět hříchy než Bůh?" (Mk 2,7)

Ježíš se na ně upřeně zadíval. Farize­ové sklopili hlavy a ustoupili. Řekl jim: „Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější ří­ci ochrnutému: Odpouštějí se ti hříchy, anebo říci: Vstaň, vezmi své lože a choď? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy - řekne ochrnutému: 'Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!'" (Mk 2,9-11)

Ochrnutý, kterého přinesli na nosít­kách, se bez nejmenších potíží rychle postavil na nohy. V žilách mu proudila krev plná života. Do všech částí jeho těla náhle vstoupila síla. Mrtvolně ble­dá tvář získala zdravou barvu. „On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Bo­ha: 'Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.'" (Mk 2,12)

Kristova láska je vskutku obdivu­hodná - sklání se k hříšným a trpícím lidem a uzdravuje je. Bůh se trápí bo­lestmi nemocného lidstva a utišuje je. Lidem se zjevila zázračná moc. Mohou snad ještě pochybovat o poselství spá­sy? Mohou přehlížet milosrdenství soucitného Vykupitele?

Ochrnutý, kterého přinesli
na nosítkách, se bez nejmenších
potíží rychle postavil na nohy.
V žilách mu proudila krev plná
života. Do všech částí jeho těla
náhle vstoupila síla.

Rozpadávající se tělo nemocného mohla uzdravit jen stvořitelská moc. Hlas, který oživil člověka vytvořeného z prachu země, dal život i umírajícímu tělu ochrnutého. Moc, která dala život tělu, obnovila i srdce. Co Bůh při stvo­ření „řekl, to se stalo, jak přikázal, tak vše stojí" (Ž 33,9). Tentýž Bůh dal život člověku, který byl mrtvý pro své viny a hříchy. Uzdravení těla bylo důkazem moci, jež obnovila srdce. Kristus přiká­zal ochrnutému vstát a jít, aby všichni viděli, „že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy" (Mk 2,10).

Kristus uzdravil duši i tělo ochrnu­tého. Po duchovním uzdravení přišlo uzdravení tělesné. Na to nesmíme zapo­mínat. I v dnešní době jsou tisíce tělesně nemocných lidí, kteří stejně jako ochr­nutý muž touží po slovech: „Odpouště­jí se ti hříchy." (Mk 2,9) Příčinou jejich strádání je břemeno hříchu, vnitřního neklidu a neuspokojené touhy. Nikde jin­de než u nebeského Lékaře duše pomoc nenajdou. Pokoj, který posiluje mysl a uzdravuje tělo, dává jedině on.

Ježíš přišel, „aby zmařil činy ďáblo­vy" (1J 3,8). „V něm byl život." (J 1,4) Řekl: „Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti." (J 10,10) Ježíš „je Duchem oživujícím" (1 K 15,45) a má stále stejnou životodárnou moc, jako když na zemi uzdravoval nemocné a od­pouštěl viny hříšníkům. „On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje." (Ž 103,3)

Uzdravení ochrnutého na lidi silně zapůsobilo. Bylo to jako by se otevřelo nebe a zjevila se sláva lepšího světa. Když uzdravený procházel zástupem, chválil Boha na každém kroku a nesl své lůžko, jako by to bylo pírko. Lidé ustupovali a uvolňovali mu cestu, s úža­sem a bázní na něho hleděli a šeptali si mezi sebou: „Něco takového jsme ješ­tě nikdy neviděli." (Mk 2,12)

Farizeové byli ohromeni. Cítili, že jsou poraženi, a nebyli schopni slova. Pochopili, že se jim nepodaří nakazit dav svou žárlivostí. Obdivuhodné uzdra­vení člověka, kterého oni sami pone­chali napospas Božímu hněvu, pohnu­lo lidmi tak silně, že na rabíny v té chví­li zapomněli. Židovští učitelé viděli, že Kristus má moc, kterou oni připisují je­dině Bohu, a přesto se na rozdíl od nich nechová povýšeně, ale laskavě a dů­stojně. Byli zmateni a vyvedeni z míry. Poznali přítomnost vyšší moci, ale ne­uznali ji. Čím zřetelnější byl důkaz, že Ježíš má moc odpouštět na zemi hří­chy, tím zatvrzeleji setrvávali ve své nevěře. Odešli z Petrova domu, kde byli svědky toho, jak Ježíš svým slovem uzdravil ochrnutého, a vymýšleli nové plány, jak Božího Syna umlčet.

Kristova moc uzdravovala i ty nej­zhoubnější a nejtěžší tělesné nemoci. Avšak ti, kdo zavírali oči před světlem, propadali stále se zhoršujícím nemocem duše. Malomocenství a ochrnutí nebyly tak strašné jako slepý fanatis­mus a nevěra. Když se uzdravený muž vrátil ke své rodině a sám si nesl lůžko, na kterém ho před chvílí vynášeli z domu, všichni se velmi radovali. Seběhli se k němu, plakali radostí a téměř nemohli věřit vlastním očím. Stál před nimi v plném zdraví a síle. Paže, které dříve bezvlád­ně visely podél těla, se pohybovaly tak, jak chtěl. Svraštělá a bledá pleť byla svěží a měla zdravou barvu. Kráčel pev­ným a přirozeným krokem. Z tváře mu vyzařovala radost a naděje; známky hří­chu a utrpení vystřídal výraz čistoty a pokoje. Celý dům s radostí chválil Hos­podina. Bůh byl oslaven ve svém Synu, který vrátil naději zoufalému a sílu ze­sláblému. Uzdravený muž i jeho rodina byli ochotni položit za Ježíše i život. V jejich víře nebyl ani stín pochybnos­ti, bezmezně důvěřovali Ježíši, který přinesl světlo do temnoty jejich domo­va, a cele se mu oddali.

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 2.1481 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál