Bouře

K zázrakům, které Ježíš vykonal, patří také utišení veliké bouře na Galilejském jezeře a uzdravení dvou posedlých mužů

Skončil jeden den Ježíšova rušného ži­vota. Na břehu Galilejského jezera vy­právěl lidem svá první podobenství. Na příkladech, se kterými se v životě běžně setkávali, jim vysvětlil podstatu svého království i způsob jeho nastole­ní. Své dílo přirovnal k práci rozsévače a růst svého království k růstu hoř­čičného zrna a k působení kvasu v těs­tu. Konečné oddělení spravedlivých od bezbožných vylíčil v podobenstvích o plevelu a pšenici a o rybářské síti. Ne­dozírný význam svého učení naznačil vyprávěním o ukrytém pokladu a dra­hocenné perle. V podobenství o hos­podáři ukázal učedníkům, jak si mají počínat jako jeho zástupci.

Ježíš celý den učil a uzdravoval a zá­stupy se kolem něho tísnily dlouho do večera. Den co den jim sloužil, sotva se přitom stihl najíst a odpočinout si. Zlo­myslné výtky farizeů a neustálé překru­cování jeho slov mu práci ještě více ztěžovaly. Na sklonku dne byl už tak unavený a vyčerpaný, že se rozhodl vy­hledat nějaké osamělé místo na druhém břehu jezera a oddechnout si.

Východní břeh Galilejského jezera nebyl neobydlený, tu a tam se rozprostírala menší města a vesnice. Ve srov­nání se západním břehem to však byl pustý kraj. Žilo tam daleko více poha­nů než Židů a styk s Galilejí byl velmi omezený. Ježíšovi se tam nabízelo ústra­ní, jaké hledal. Vybídl učedníky, aby šli s ním.

Když Spasitel opustil zástup, vzali jej učedníci na loď a rychle odrazili od břehu. Neodpluli však sami. Na břehu kotvily další rybářské čluny. Ty se rych­le zaplnily lidmi, kteří přišli za Ježíšem a chtěli ho ještě vidět a slyšet.

Konečně se Spasiteli ulevilo, nikdo se na něho netlačil. Vyčerpaný a vyhla­dovělý si lehl na záď lodi a brzy usnul. Byl tichý a příjemný večer a jezero by­lo klidné. Náhle se však obloha zatáhla a z horských roklin na východním bře­hu se zvedl silný vítr. Na jezeře se strhla prudká bouře.

Slunce zapadlo a na rozbouřené je­zero se snesla noční tma. Hučící vítr zvedal rozběsněné vlny a bičoval jimi do lodi. Hrozilo, že se potopí. Rybáři, kteří se plavili s Ježíšem, byli silní a zku­šení. Strávili na jezeře téměř celý život a plavbu na rozbouřených vlnách již mnohokrát úspěšně zvládli. Tentokrát však jejich zkušenosti a síly nestačily. Byli naprosto bezmocní. Když viděli, jak voda v lodi stoupá, opustily je všech­ny naděje.

V boji o záchranu úplně zapomněli, že je s nimi na lodi Ježíš. Až když vidě­li, že jejich úsilí je marné a že je nečeká nic jiného než smrt, vzpomněli si, na čí příkaz vypluli. Ježíš byl jejich jedinou nadějí. Ve svém zoufalství a bezmoci volali: „Mistře! Mistře!" Byla taková tma, že ho ani neviděli.

UTIŠENÍ BOUŘE

Burácející voda však jejich volání pře­hlušila a Ježíš jim neodpověděl. Zmoc­nil se jich strach a pochybnosti. Je mož­né, že na ně Ježíš zapomněl? Přemáhal nemoci, démony, a dokonce i smrt, a ny­ní nemůže pomoci svým učedníkům? Je mu snad jedno, že jsou v takovém ne­bezpečí?

Znovu zavolali, ale odpovědi se ne­dočkali. Slyšeli jen hukot zuřivého vět­ru. Člun už se začínal potápět. Bylo jim jasné, že hladové vlny je každou chvíli pohltí.

Najednou se zablesklo a oni uviděli Ježíše, jak leží na zádi a nerušené spí. Užasli a zoufale zvolali: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?" (Mk 4,38) Jak mů­že klidně spát, když jim hrozí takové nebezpečí a bojují o život?

Ježíše jejich volání probudilo. Zahléd­li ho ve světle blesku. Z jeho tváře vy­zařoval nebeský klid, v jeho pohledu se zračila nesobecká láska a pochopení. Učedníci se k němu obrátili a z celé své duše volali: „Pane, zachraň nás, ne­bo zahyneme!" (Mt 8,25)

Taková prosba ještě nikdy nezazněla marně. Když se učedníci znovu chopi­li vesel, aby se naposledy pokusili o zá­chranu, Ježíš vstal. Kolem zuří bouře, vlny prudce narážejí do lodi. Ježíš sto­jí uprostřed svých učedníků a blesky osvěcují jeho tvář. Zvedá ruku, která už tolikrát lidem pomohla, a přikazuje rozbouřenému moři: „Zmlkni, utiš se!" (Mk 4,39)

Bouře utichá. Vlny opadávají, mraky mizí a na obloze se objevují hvězdy. Člun pluje po klidné vodě. Ježíš se ob­rací k učedníkům a zarmouceně se ptá: „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?" (Mk 4,40)

Učedníci se nezmohli ani na slovo. Dokonce ani Petr se neodvážil vyjád­řit, jakou bázeň cítil. Lodě, které Ježíše provázely, byly ve stejném nebezpečí jako učedníci. Lidé na nich byli vyděše­ní a zoufalí. Ježíšův příkaz všechno uti­šil. Zuřivá bouře přihnala čluny k so­bě, takže všichni viděli zázrak na vlast­ní oči. Když se voda zklidnila, strach se rozplynul. Lidé si mezi sebou šeptali: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?" (Mk 4,41)

Když se Ježíš probudil a viděl bouři, zůstal naprosto klidný. V jeho slovech ani v jeho pohledu nebyl náznak stra­chu, protože žádný nepociťoval. Jeho klid však nevyplýval z vědomí, že má v rukou všechnu moc. Neodpočíval ja­ko „Pán nebe, země i moře". Této moci se vzdal. Vždyť řekl: „Sám od sebe ne­mohu dělat nic." (J 5,30) Spoléhal se na moc svého Otce. Ježíš byl pevně za­kotven ve víře v Boží lásku a cele se ode­vzdal do Otcovy péče. Moc slov, která utišila bouři, byla mocí Boží.

Stejně jako se Ježíš vírou spoléhal na svého Otce, máme i my plně důvě­řovat svému Spasiteli. Kdyby byli učed­níci pevně věřili v Krista, mohli zůstat v klidu. Strach, kterému v nebezpečí propadli, odhalil jejich nevíru. V boji o záchranu na Ježíše úplně zapomněli. On jim však mohl pomoci jen tehdy, když se v zoufalství přestali spoléhat na vlastní síly a obrátili se k Němu.

Tuto zkušenost často prožíváme i my. Když na nás útočí bouře pokušení, šle­hají kolem nás blesky a valí se na nás vlny, pouštíme se do boje s bouří sami. Zapomínáme, že je tu někdo, kdo nám může pomoci. Spoléháme na vlastní sí­ly, dokud tváří v tvář smrti neztratíme poslední naději. Teprve potom si vzpo­meneme na Ježíše. Poprosíme-li jej o zá­chranu, vždy nás vyslyší. S lítostí v srd­ci sice kára naši nedůvěru a přehnané sebevědomí, ale nikdy nám neodmít­ne potřebnou pomoc. Máme-li Spasite­le ve svém srdci, nemusíme se bát na zemi ani na moři. Živá víra ve Vykupite­le zklidní vody našeho života a vysvo­bodí nás z nebezpečí tak, jak je to pro nás nejlepší.

V zázračném utišení bouře se skrývá ještě další duchovní ponaučení. Životní zkušenost každého člověka potvrzuje pravdivost Písma: „Svévolní budou jak vzedmuté moře, které se nemůže uklid­nit... Nemají pokoj svévolníci, praví můj Bůh." (Iz 57,20.21) Hřích nás připravil o pokoj. Dokud nezvítězíme nad svým „já", nenajdeme klid. Síla vášní, které ovládají naše srdce, se nedá přemoci lid­skou silou. V tomto případě jsme stejně bezmocní jako učedníci v zuřivé bouři. Avšak Ježíš, který utišil vlny Galilejského jezera, má slovo pokoje pro každého člověka. Nezáleží na tom, jak je bouře silná. Lidé, kteří se obrátí ke Kristu se slovy „Pane, zachraň nás," budou za­chráněni. Jeho milost smiřuje člověka s Bohem a utišuje bouři lidských vášní. Jeho láska přináší člověku pokoj. „Utišil tu bouři, ztichlo vlnobití. Zaradovali se, když se uklidnilo, on je pak dovedl do přístavu, jak si přáli." (Ž 107,29.30) „Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pá­na Ježíše Krista." (Ř 5,1) „Spravedlnost vytvoří pokoj, spravedlnost zajistí klid a bezpečí navěky." (Iz 32,17)

UZDRAVENÍ POSEDLÝCH

Časně zrána dorazil Spasitel se svým do­provodem ke břehu. Vycházející slunce se rozlévalo po krajině i po jezeře jako požehnání pokoje. Ještě než vystoupili z lodi, uvítal je výjev děsivější než noč­ní bouře. Z úkrytu mezi hroby proti nim vyrazili dva posedlí muži, jako by je chtěli roztrhat na kusy. Visely na nich ještě zbytky řetězů, které přetrhli při útěku z vězení. Na těle měli krvácející rány od ostrých kamenů. Zpod dlou­hých rozcuchaných vlasů zíraly vytřeš­těné oči. Zdálo se, že démoni, kteří je ovládli, v nich potlačili všechno lidské. Vypadali spíš jako divoká zvířata než jako lidé.

Učedníci i všichni ostatní se vyděsi­li a dali se na útěk. Za chvíli si však uvě­domili, že Ježíš s nimi není. Otočili se a dívali se po něm. Stál stále tam, kde ho zanechali. Kristus, který utišil bouři a již dříve se vítězně utkal se satanem, před démony neutekl. Když se k němu posedlí muži blížili, skřípali zuby a z úst jim vytékala pěna, zvedl ruku, kterou utišil vlny na jezeře, a muži nemohli jít dál. Zuřili, ale nemohli nic dělat, muse­li zůstat stát.

Ježíš mocně přikázal nečistým du­chům, aby z nich vyšli. Jeho slova pro­nikla zatemnělou myslí nešťastných mu­žů. Matně si uvědomili, že vedle nich stojí někdo, kdo je může zbavit muči­vých démonů. Padli ke Spasitelovým no­hám a chtěli se mu poklonit. Když však otevřeli ústa, aby jej poprosili o slito­vání, promluvili z nich démoni a křiče­li: „Co je ti po mně, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Žádám tě, abys mne netrá­pil." (L 8,28)

Ježíš se zeptal: „Jaké je tvé jméno?" Odpověď zněla: „'Legie', protože do ně­ho vešlo mnoho zlých duchů." (L 8,30) Využili postižených mužů jako prostřed­níků a prosili Ježíše, aby je neposílal pryč ze země. Na nedalekém svahu se páslo velké stádo prasat. Démoni žáda­li, aby do nich směli vejít, a Ježíš svolil. Stádo se okamžitě splašilo. Řítilo se po příkrém horském srázu dolů a nemoh­lo se zastavit. Vrhlo se do jezera a uto­pilo se.

Posedlí se úplně změnili. Do jejich mysli proniklo světlo a vrátil se jim ro­zum. Satanem znetvořená podoba zmi­zela a na tvářích obou mužů byl vidět klid. Zkrvavené ruce se zklidnily a uzdra­vení radostně chválili Boha za své vy­svobození.

Pasáci ze svahu viděli, co se stalo, a běželi to oznámit svým pánům i všem ostatním lidem. S hrůzou a úžasem se obyvatelé okolních měst a vesnic sešli kolem Ježíše. Oba posedlí muži byli postrachem celého kraje. Všichni, kdo procházeli kolem místa, kde se zdržo­vali, byli v nebezpečí. Posedlí muži s ďá­belskou zuřivostí napadali každého. Nyní byli oblečení a chovali se rozumně. Seděli u Ježíšových nohou, poslouchali, co říká, a chválili jeho jméno, protože je uzdravil. Lidé, kteří to vše viděli, se však neradovali. Ztráta prasat pro ně zname­nala víc než vysvobození těchto mužů ze satanova zajetí.

Škoda, která majitelům sviní vznikla, jim vlastně měla pomoci. Zabývali se jen světskými záležitostmi a duchovní věci je vůbec nezajímaly. Ježíš je chtěl vytrhnout z jejich sobecké lhostejnos­ti, aby mohli přijmout jeho milost. Lí­tost a rozhořčení nad pozemskou ztrá­tou jim však zaslepily oči, takže Spa­sitelovu milost nepoznali.

Lidé byli pověrčiví a projev nadpři­rozené moci v nich vyvolal strach. Mys­leli si, že kdyby u nich cizinec zůstal, mohlo by je postihnout další neštěstí. Báli se o svůj majetek a chtěli se Ježíše zbavit. Ti, kdo se s ním přeplavili na druhý břeh jezera, vyprávěli o všem, co se v noci stalo, o nebezpečné bouři i o tom, jak se vítr i voda utišily. Jejich slova však nenalezla žádnou odezvu. Li­dé se s hrůzou hrnuli ke Spasiteli a žá­dali ho, aby od nich odešel. Ježíš jim vy­hověl, vstoupil na loď a okamžitě vyplul na protější břeh.

Obyvatelé Gerasy měli před sebou živý důkaz Kristovy moci a lásky. Viděli muže, kterým Ježíš vrátil rozum. Tolik se však báli o svůj majetek, že Spasitel, který před jejich zraky přemohl kníže­te temnot, pro ně byl nevítaným hos­tem. Dar nebes od nich tedy odešel. My nemáme možnost odvrátit se od Krista v těle jako obyvatelé Gerasy. Mnozí li­dé se však odmítají podřídit jeho slovu, protože být poslušný znamená i obě­tovat některý ze svých světských záj­mů. Z obavy před hmotnou ztrátou odmítají jeho milost a odhánějí od se­be jeho Ducha.

VYSLÁNÍ UZDRAVENÝCH

Uzdravení posedlí však k němu měli úplně jiný vztah. Chtěli být blízko svého vysvoboditele. V jeho přítomnosti se cítili bezpečni před démony, kteří je trýz­nili a připravili o lidskou důstojnost. Když se Ježíš chystal vstoupit do lodi, dr­želi se těsně u něho, poklekli před ním a prosili ho, aby směli být s ním a moh­li mu stále naslouchat. Ježíš jim však přikázal, aby šli domů a vyprávěli, jak veliké věci pro ně Bůh vykonal.

Jejich posláním bylo jít do svých po­hanských domovů a zvěstovat požeh­nání, které od Ježíše přijali. Těžko se se Spasitelem loučili. Mezi pohanskými kra­jany je jistě čekaly veliké nesnáze. Dlou­ho byli vyřazeni z jejich společnosti a zdálo se, že pro dílo, které jim Ježíš ur­čil, nemají žádné předpoklady. Jakmile však Spasitel vyslovil, co od nich žádá, ochotně poslechli. Vyprávěli o Ježíši ne­jen ve svých domovech a v sousedství, ale chodili po celém Desetiměsti a všude svědčili o jeho záchranné moci a líčili, jak je zbavil démonů. Díky svému pů­sobení mohli přijmout ještě větší po­žehnání, než kdyby byli jen pro svůj vlastní užitek zůstali s Ježíšem. Šířením dobré zprávy o spasení se člověk při­bližuje ke Spasiteli.

Dva uzdravení posedlí byli prvními misionáři, které Ježíš vyslal zvěstovat evangelium do Desetiměstí. Jen chvíli měli možnost seznámit se s Kristovým učením. Nikdy neslyšeli žádné jeho ká­zání. Nemohli učit lidi tak jako učední­ci, kteří byli s Kristem každý den. Sami však byli živým důkazem toho, že Ježíš je Mesiáš. Mohli svědčit o tom, co po­znali, co sami viděli a slyšeli, o tom jak sami na sobě pocítili jeho moc. To může činit každý, koho se dotkla Boží milost. Ježíšův milovaný učedník Jan napsal: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života... Co jsme vidě­li a slyšeli, zvěstujeme vám." (1J 1,1-3) Jako Kristovi svědkové máme mluvit o tom, co jsme poznali, co jsme viděli, slyšeli a o čem jsme se přesvědčili. Po­kud krok za krokem následujeme Kris­ta, budeme mít co říci o cestě, kterou nás vede. Můžeme svědčit o pravdivos­ti jeho zaslíbení. Můžeme lidem vyprá­vět o Kristově milosti, kterou jsme ve svém životě poznali. Právě takové svě­dectví svět potřebuje pro svou záchra­nu a k takovému svědectví nás Pán po­volává.

Lidé z Gerasy Krista nepřijali. On je však ani přesto neponechal v temnotě, kterou si sami zvolili. Když ho prosili, aby od nich odešel, nevěděli nic o jeho učení. Neuvědomovali si, co odmítají. Proto k nim znovu poslal světlo prostřednictvím lidí, kterým byli ochotni naslouchat.

VLÁDA ZLA A JEŽÍŠOVA MOC

Zničením stáda vepřů chtěl satan od­vrátit lidi od Spasitele a zabránit šíře­ní evangelia v Desetiměstí. Tato událost však celým krajem velmi silně pohnula a obrátila pozornost k Ježíši. Spasitel si­ce odešel, ale lidé, které uzdravil, tam zů­stali jako živý důkaz jeho moci. Muži, kteří byli nástrojem knížete temnot, se stali posly Božího Syna a přinášeli svým krajanům světlo. Všichni, kdo slyšeli onu obdivuhodnou zvěst, se velmi divili. Evangelium mělo v celém kraji otevře­né dveře. Když se Ježíš do Desetiměstí vrátil, lidé se k němu seběhli a tři dny poslouchali jeho zvěst o spasení. Přišli k němu nejen obyvatelé jednoho města, ale i tisíce lidí z okolí. Spasitel má moc i nad démony a zlo obrací v dobro.

Setkání s posedlými v Gerase bylo pro učedníky poučením. Svědčilo o tom, jak hluboko chce satan stáhnout celé lidstvo, a ukazovalo také na poslání Kris­ta jako vysvoboditele. Ubozí muži byli pod úplnou vládou démonů, bydleli v hrobech a stali se otroky svých ne­spoutaných vášní a zvrhlých žádostí. Jejich příklad ukazuje, kam až by se lid­stvo pod vládou satana dostalo. Satan působí na člověka bez přestání. Snaží se upoutat jeho smysly, ovládnout je­ho myšlení, svádí ho k násilí a zločinu. Oslabuje tělo, zatemňuje rozum a ničí duši. Vždy, když člověk odmítá Spasi­telovo pozvání, podrobuje se satanovi. V dnešní době se tak chová mnoho lidí ať už doma, v zaměstnání nebo dokon­ce i v církvi. Proto je na světě tolik ná­silí a zločinů. Mravní temnota zahaluje lidská obydlí jako příkrov smrti. Satan vymýšlí stále důmyslnější pokušení a svádí lidi k čím dál většímu zlu, do­kud je úplně neponíží a nezničí. Jedinou obranou proti jeho moci je život s Ježí­šem. Satan byl lidem i andělům odha­len jako nepřítel a vrah člověka, Kristus naopak jako přítel lidí a jejich vysvo­boditel. Spasitel rozvíjí v lidech vše, co je zušlechťuje a pozvedá. K Boží slávě vzdělává člověka tělesně, duševně i du­chovně. „Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a roz­vahy." (2 Tm 1,7) Povolal nás, abychom „měli účast na slávě" - povaze - „naše­ho Pána Ježíše Krista" (2 Te 2,14). Po­volal nás, abychom „přijali podobu je­ho Syna" (R 8,29).

Kristova moc mění i dnes lidi, kteří se stali satanovými nástroji, v posly sprave­dlnosti. Boží Syn je vysílá, aby zvěstova­li, „jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval" (Mk 5,19).

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 1.2581 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál