Dotek důvěry

Po návratu z Gerasy Ježíš vzkřísil dceru představeného synagogy. V zástupu se jej dotkla dvanáct let nemocná žena a byla uzdravena.

Když se Ježíš vrátil z Gerasy na západ­ní břeh, očekával jej tam velký zástup lidí a všichni ho s radostí vítali. Něja­ký čas s nimi zůstal, učil je a uzdravoval a potom se odebral do domu Léviho Ma­touše, kde se zúčastnil hostiny s publi­kány. Právě tam ho vyhledal představe­ný synagogy Jairos. Židovský starší byl v zoufalé situaci. Přišel za Ježíšem, vrhl se mu k nohám a zvolal: „Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!" (Mk 5,23)

Ježíš se okamžitě odebral do jeho do­mu. Učedníci viděli již mnoho Ježíšo­vých milosrdných skutků, ale překvapi­lo je, že chce vyhovět prosbě nadutého rabína. Šli za ním spolu s dalšími lidmi, kteří byli zvědaví a plní očekávání.

Dům představeného synagogy nebyl daleko, ale na Ježíše se ze všech stran tlačil zástup lidí, takže postupoval vel­mi pomalu. Starostlivý otec při každém zdržení znervózněl. Ježíši však bylo líto lidu, a proto se tu a tam zastavil, aby po­mohl trpícímu nebo potěšil zarmou­ceného.

Ještě než dorazili k domu, prodral se k Jairovi služebník se zprávou, že jeho dcera je už mrtvá a že je zbytečné Mistra dále obtěžovat. Ježíš to zaslechl a ře­kl: „Neboj se, jen věř a bude zachráně­na." (L 8,50)

Jairos se přimkl ke Spasiteli a spo­lečně spěchali k dívce. V celém domě už se rozléhal zvuk fléten a nářek naja­tých oplakávačů. Přítomnost davu a nes­mírný hluk Ježíše rušily. Pokusil se je utišit. Řekl: „Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí." (Mk 5,38) Slova ci­zince přítomné pobouřila. Vysmáli se mu. Viděli přece, že je dítě mrtvé. Ježíš je požádal, aby odešli. Potom se spolu s rodiči dítěte a třemi učedníky, Pe­trem, Jakubem a Janem, odebral do po­koje k mrtvé dívce.

Přistoupil k lůžku, vzal dítě za ruku a tiše promluvil v jazyce, který dobře znalo: „Děvče, pravím ti, vstaň!" (Mk 5,41) Bezvládné tělo se náhle zachvělo a znovu se v něm rozproudil život. Na ústech se objevil úsměv. Oči se doširo­ka otevřely, jako by se dívka právě pro­brala ze spánku. Udiveně hleděla na všechny přítomné. Vstala, rodiče ji ob­jali a rozplakali se radostí.

SETKÁNÍ S NEMOCNOU ŽENOU

Cestou do Jairova domu se Ježíš setkal s ubohou ženou, která byla již dvanáct let nemocná. Nemoc jí velmi ztěžovala život. Všechno, co měla, vynaložila na lé­ky a návštěvy lékařů. Ti však prohlásili je­jí nemoc za nevyléčitelnou. Když se do­slechla o Ježíšově uzdravování, svitla jí nová naděje. Byla přesvědčena, že kdyby k němu mohla jen přijít, byla by uzdra­vena. Zesláblá nemocí a bolestí přišla ke břehu, kde Ježíš učil. Pokoušela se pro­drat davem, ale marně. Znovu se za ním vydala, když vyšel z domu Léviho Ma­touše, ale stále se k němu nemohla do­stat. Začínala propadat zoufalství. Na­jednou si všimla, že Ježíš prochází zástu­pem a blíží se k místu, kde stála.

Byla to jedinečná příležitost. Dostala se do blízkosti velkého Lékaře. V zástu­pu byl však takový zmatek, že s ním ne­mohla hovořit. Vždyť sotva zahlédla jeho postavu. Dostala strach, že přijde o po­slední naději na uzdravení. Protlačila se dopředu a řekla si: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!" (Mk 5,28) Když procházel kolem ní, natáhla ruku a podařilo se jí dotknout se alespoň okra­je jeho šatu. Okamžitě poznala, že byla uzdravena. Všechnu svoji víru vložila do onoho jediného dotyku a bolest i sla­bost okamžitě ustoupily. Ženě se vrátila síla a zdraví. S vděčností v srdci chtěla odejít, ale Ježíš se náhle zastavil a celý zá­stup s ním. Obrátil se, rozhlédl se kolem sebe a přerušil hluk davu otázkou: „Kdo se mne to dotkl?" (L 8,45) Lidé byli jeho dotazem překvapeni. Nerozuměli mu. Vždyť dav se na něho tlačil ze všech stran a každou chvíli do něho někdo strčil.

Petr, vždy pohotový k slovu, řekl: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: 'Kdo se mne to dotkl?'" (Mk 5,31) Ježíš odpověděl: „Někdo se mne dotkl. Já jsem poznal, že ze mne vyšla síla." (L 8,46) Spasitel rozeznal dotek víry od náhodných dotyků neopatrného da­vu. Takovou víru nemohl nechat bez po­všimnutí. Chtěl ubohou ženu potěšit slovy, která by se pro ni stala zdrojem ra­dosti a byla požehnáním pro všechny jeho následovníky do konce času.

Ježíš se díval na ženu a trval na tom, že chce vědět, kdo se ho dotkl. Když žena viděla, že se jí dotyk nepodaří uta­jit, přišla, celá se chvěla, a vrhla se mu k nohám. Se slzami vděčnosti v očích vyprávěla o svém utrpení i o tom, jak byla uzdravena. Ježíš jí s láskou řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila, jdi v po­koji." (L 8,48) Nenechal žádný prostor pro vznik pověry, že pouhým dotykem jeho oděvu se někdo může uzdravit. Ženu uzdravila víra v jeho božskou moc, a ne vnější dotyk.

UZDRAVUJÍCÍ MOC

Překvapený zástup se tísnil kolem Ježí­še, ale jeho životodárnou moc si vůbec neuvědomoval. Trpící žena, která se ho s vírou v uzdravení dotkla, však tuto moc pocítila. Podobně je tomu i v du­chovních věcech. Nezúčastněné hovo­ry o náboženství, modlitby bez vnitřní touhy po naplnění a bez živé víry ne­mají žádný význam. Formální víra v Kris­ta, která ho uznává pouze jako Spasitele světa, nikdy nemůže člověka uzdravit. Víra, která vede ke spasení, není pou­hým souhlasem rozumu s pravdou. Ten, kdo chce dosáhnout plného poznání dříve, než uvěří, nemůže obdržet Boží požehnání. Nestačí věřit zprávám o Kris­tu, musíme věřit v Krista. Pomoci nám může jedině víra v Krista jako osobní­ho Spasitele, víra, kterou si přivlastní­me jeho zásluhy. Mnozí si myslí, že víra je názor. Spasitelná víra je rozhodnutí, jímž se lidé, kteří přijímají Krista, smluv­ně spojují s Bohem. Pravá víra je život a dodává sílu. Je to naprostá důvěra, která přináší člověku vítězství.

Když Ježíš uzdravil nemocnou ženu, chtěl, aby přijaté požehnání potvrdila vyznáním. Dary, které evangelium nabí­zí, nemáme získávat pokradmu ani se z nich radovat v tajnosti. Pán nás vyzý­vá, abychom svědčili o jeho dobrotě: „Jste moji svědkové, je výrok Hospodi­nův, a já jsem Bůh!" (Iz 43,12)

Povolává nás, abychom vyznávali je­ho věrnost, a tím zjevovali světu Kris­ta. Máme svědčit o jeho milosti, kterou zvěstovali Boží poslové v dávných do­bách. Nejúčinnějším svědectvím je pak naše osobní zkušenost. Božími svědky se stáváme tehdy, když se na nás proje­vuje působení Boží moci. Každý člo­věk žije jiný život a prožívá jiné zku­šenosti než ostatní. Bůh si přeje, aby chvála, kterou mu vzdáváme, vyvěrala z našich srdcí. Osobní projev vděčnos­ti za jeho milost spolu s křesťanským životem má obrovský význam pro zá­chranu dalších lidí.

Když za Ježíšem přišlo deset malo­mocných a prosili ho o uzdravení, při­kázal jim, aby se šli ukázat knězi. Cestou je zbavil nemoci, ale jen jeden z nich se vrátil a poděkoval. Ostatní odešli a na Ježíše, který je uzdravil, úplně zapomněli. Kolik lidí se dnes chová napros­to stejně! Bůh se bez přestání stará o dobro lidstva. Stále mu žehná svými dary. Uzdravuje nemocné. Vysvobozuje nás z nebezpečí, která nevidíme. Sesílá k nám nebeské anděly, aby nás chráni­li před neštěstím, před morem, „jenž se plíží temnotami," před nákazou, „jež šíří zhoubu za poledne" (Ž 91,6). Lidská srdce však zůstávají nedotčena. Bůh vydal všechny nebeské poklady pro jejich záchranu, a lidé jsou k jeho neko­nečné lásce lhostejní. Nevděčně zaví­rají svá srdce před Boží milostí. Jsou jako „jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro". Přebývají „ve vyprahlém kraji, v poušti" (Jr 17,6).

Každý z nás by pro své vlastní dobro měl mít všechny Boží dary stále na pa­měti. To ho posílí ve víře a bude scho­pen přijmout ještě více požehnání. I nejmenší požehnání, které nám Pán udělí, je pro nás větším povzbuzením než všechny zprávy o víře a zkušenos­tech druhých.

Člověk, který spoléhá na Boží mi­lost, je jako zavlažovaná zahrada. Pro­spívá na těle i na duchu. Jeho světlo zá­ří v temnotě a zjevuje se na něm Boží sláva. Nezapomínejme tedy na Hospo­dinovu laskavost a na jeho nekonečné milosrdenství. Postavme, stejně jako Iz­raelci, kameny svědectví a napišme na ně, co vše pro nás Bůh vykonal. Připomínejme si, jak se o nás po celý život staral a vzdejme mu díky. „Jak se mám odvděčit Hospodinu, že se mne tolikrát zastal? Zvednu kalich spásy a budu vzý­vat Hospodinovo jméno. Svoje sliby Hospodinu splním před veškerým jeho lidem." (Ž 116,12-14)

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

 

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 1.3633 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál