Vyslání učedníků

Ježíš poslal své učedníky do okolních měst a vesnic, aby hlásali jeho poselství.

Apoštolově patřili do Ježíšovy rodiny a doprovázeli ho na jeho cestách po Galileji. Snášeli s ním všechny útrapy a těžkosti, které život přinášel. Putovali s Božím Synem, poslouchali jeho ká­zání a rozmlouvali s ním. Ježíš je každý den učil, jak mají pracovat pro povzne­sení lidstva, a oni jeho rady přijímali. Když sloužil velkým zástupům, které se kolem něho shromažďovaly, byli učed­níci s ním a ochotně mu pomáhali. Řa­dili příchozí, přiváděli k němu trpící a starali se o to, aby se všichni cítili dob­ře. Věnovali se posluchačům, které Ježí­šova slova zaujala, vysvětlovali jim Pís­mo a všemožně se snažili pomoci jejich duchovnímu rozvoji. Zvěstovali lidem to, co se sami naučili od Ježíše, a každý den získávali cenné zkušenosti. Museli se však také naučit pracovat samostat­ně. Stále ještě potřebovali Ježíšovy ra­dy, trpělivost a lásku. Proto je vyslal jako své zástupce v době, kdy s nimi osob­ně byl a mohl je upozorňovat na jejich omyly, radit jim a usměrňovat je.

Učedníci byli často zmateni učením kněží a farizeů. Když byl Ježíš s nimi, předkládali mu všechny své těžkosti. On jim pak vysvětloval Písmo a srovnával je s tradicí. Posiloval jejich důvě­ru v Boží slovo a do značné míry je zba­voval strachu z rabínů a osvobozoval je od závislosti na tradici. Příklad Spasite­lova života měl pro výchovu a vzdělání učedníků mnohem větší význam než pouhé věroučné pokyny. Když už potom nebyl mezi nimi, připomínali si každý jeho pohled, každé jeho slovo i tón je­ho hlasu. Ve sporech s nepřáteli evan­gelia často opakovali jeho výroky a ra­dovali se z toho, jak na lidi působí.

Ježíš si k sobě zavolal svých dvanáct učedníků a po dvou je posílal do měst a vesnic. Nikdo z nich neměl jít sám, šel vždy bratr s bratrem, přítel s přítelem. Mohli si pomáhat, doplňovat se, vzá­jemně se povzbuzovat, radit se a spo­lečně se modlit. Silnější mohl podporo­vat slabšího. Podobně potom Spasitel vyslal i dalších sedmdesát učedníků. Chtěl, aby jeho poslové pracovali spo­lečně. I v dnešní době by bylo dílo evan­gelia mnohem úspěšnější, kdybychom se důsledně drželi tohoto vzoru.

Učedníci hlásali stejné poselství ja­ko Jan Křtitel i jako sám Kristus: „Při­blížilo se království nebeské." Neměli se přít s lidmi o tom, zda Ježíš Nazaretský je či není Mesiáš, ale v jeho jménu měli konat tytéž skutky milosrdenství, jaké konal on. Přikázal jim: „Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítej­te; zadarmo jste dostali, zadarmo dej­te." (Mt 10,8)

Ježíš během své služby na zemi věno­val více času uzdravování nemocných než kázání. Zázraky potvrzoval pravdi­vost svých slov, že nepřišel zahubit, ale zachránit. Předcházela jej jeho sprave­dlnost a za sebou měl Boží slávu. Dříve než někam přišel, donesly se tam zprá­vy o jeho milosrdenství. Ve všech mís­tech, která navštívil, se lidé, nad nimiž se smiloval, radovali ze zdraví a navrá­cené síly. Kolem nich se shromažďova­ly davy. Chtěly z jejich úst slyšet, co Pán vykonal. Jeho hlas byl často prvním zvu­kem, který uzdravení slyšeli, jeho jmé­no prvním slovem, které vyslovili a je­ho tvář tím prvním, co viděli. Proč by jej neměli mít rádi? Proč by mu nemě­li vzdávat chválu? Ježíš procházel ves­nicemi a městy jako živá voda, všude rozdával život a radost.

Kristovi následovníci mají pracovat jako on. Máme sytit hladové, oblékat na­hé, potěšovat zarmoucené a trpící, pomáhat zoufalým a dodávat jim naději. Potom se i na nás naplní zaslíbení: „Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva." (Iz 58,8) Kristova láska, která se projevuje nesobeckou službou, působí na zločin­ce účinněji než meč nebo soudní dvůr. Tyto prostředky jsou sice nutné, aby za­strašily lidi, kteří přestupují zákon, ale láskyplný misionář může dokázat víc. Pod tíhou výtek se člověk často zatvrdí, Kristova láska jej však obměkčí. Mi­sionář může lidem pomoci nejen od tělesných neduhů, ale může hříšníka přivést k velkému Lékaři, který dokáže očistit jeho duši od malomocenství hří­chu. Boží hlas má prostřednictvím Bo­žích služebníků pronikat k nemocným, nešťastným i k těm, které ovládají zlí duchové. Bůh jim tak chce dát útěchu, jakou svět nezná.

Na své první misijní cestě měli jít učedníci nejprve „ke ztraceným ovcím z lidu izraelského" (Mt 10,6). Kdyby by­li hned od počátku hlásali evangelium pohanům a Samařanům, připravili by se o možnost působit na Židy. Dotkli by se jejich předsudků, dostali by se do sporu s farizeji, a to by je hned na po­čátku odradilo od další práce. Dokon­ce i apoštolově jen těžko chápali, že evan­gelium má být zvěstováno všem náro­dům. Dokud tuto skutečnost sami plně nepochopili, nebyli připraveni na prá­ci mezi pohany. Kdyby Židé byli přijali evangelium, Bůh by je byl poslal jako své zástupce k pohanům. Proto měli sly­šet jeho zvěst jako první.

Všude, kde Kristus působil, si lidé uvědomili, co skutečně potřebují. Hla­dověli a žíznili po pravdě. Nadešel čas, aby se seznámili s poselstvím o Kristo­vě lásce. Učedníci k nim měli přicházet jako Ježíšovi zástupci. Věřící je měli při­jímat jako Bohem vyvolené učitele a po Spasitelově odchodu jako své duchov­ní vůdce.

Učedníci se měli nejprve vydat jen do míst, kde už před nimi působil Ježíš a kde získal nějaké přátele. Na cestu se nemuseli nijak zvlášť připravovat. Ne­měli si brát nic, co by je rozptylovalo a odvádělo od svěřeného díla, nic co by pobuřovalo lidi a bránilo další prá­ci. Neměli se oblékat jako náboženští učitelé a ani jinak se zevnějškem odli­šovat od obyčejných venkovanů. Ne­měli chodit do synagog a svolávat lidi k veřejným bohoslužbám, měli se za­měřit na práci po domech. Neměli ztrá­cet čas zbytečnými pozdravy či vyba­vováním. Všude však směli přijmout pohostinství lidí, kteří je vítali tak srdeč­ně, jako by vítali samého Krista. Do kaž­dého domu měli vstupovat se slovy: „Pokoj tomuto domu!" (L 10,5) Jejich modlitby, chvalozpěvy a studium Písma v rodinném kruhu pak skutečně přiná­šely do domu pokoj a požehnání.

Učedníci měli zvěstovat pravdu a připravovat cestu svému Pánu. Posel­ství, které přinášeli, bylo slovem věčné­ho života. Jeho přijetím či odmítnutím rozhodovali lidé o svém osudu. Důleži­tost zvěsti podtrhl Ježíš slovy: „A když vás někdo nepřijme a nebude chtít sly­šet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach svých no­hou. Amen, pravím vám, lehčeji bude zemi sodomské a gomorské v den sou­du než tomu městu." (Mt 10,14.15) Obtíže následovníků Spasitel se zahleděl do budoucnosti. Vidí, jak budou učedníci po jeho smrti vydávat světu svědectví v daleko širším rozsahu. Prorockým zrakem sleduje práci svých služebníků všech dob až do svého druhého příchodu. Odhaluje svým následovníkům boje, kterými bu­dou muset projít, zjevuje jim podstatu i plán celého zápasu. Upozorňuje je na nebezpečí, kterým budou muset čelit, i na nutnost sebezapření. Chce, aby vše dobře zvážili a nenechali se zaskočit nepřítelem. Nebudou bojovat proti tě­lu, ale „proti mocnostem, silám a vše­mu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla" (Ef 6,12). Utkají se s nadpřirozenými silami, ale mají jis­tou i nadpřirozenou pomoc. Pomoc ar­mády všech nebeských bytostí. Duch svatý, zástupce Vůdce Hospodinova voj­ska, sestoupí na zem a ujme se velení. Nezáleží na tom, kolika hříchů a omylů jsme se dopustili ani jaké máme chyby. Boží milost je určena všem, kdo ji s lí­tostí v srdci hledají. Všemohoucí Bůh pomáhá každému, kdo mu důvěřuje.

Ježíš řekl: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice." (Mt 10,16) Kristus nikdy nezamlčoval pravdu. Vždy však mluvil s láskou. Ve styku s lidmi byl velmi ohleduplný, uváž­livý a pozorný. Nikdy se neprojevoval hrubě, nemluvil zbytečně přísně a nezraňoval citlivé lidi. Neodsuzoval lid­skou slabost. Neohroženě napadal po­krytectví, nevěru a nepravost. Činil to však s nesmírnou lítostí. Plakal nad svým milovaným městem Jeruzalémem, které jej odmítlo přijmout jako cestu, pravdu a život. Zavrhli Spasitele, který je miloval tak, že mu lítost zlomila srd­ce. Cenil si každého člověka. Vyzařovala z něho nebeská důstojnost, a přesto se s láskou skláněl ke každému členu Bo­ží rodiny. V každém člověku viděl pad­lou bytost, kterou přišel zachránit.

Kristovi služebníci nemají jednat na základě vlastního popudu. Potřebují být v úzkém spojení s Bohem, jinak se nechají unést hněvem, dají volný průchod svému „já" a řeknou mnoho nevhod­ných slov. Jejich projev pak bude ně­čím úplně jiným než rosou či tichým deštěm, který svlažuje vadnoucí rostli­ny Budou dělat přesně to, co chce sa­tan, vždyť to jsou jeho způsoby. V hně­vu a obviňování se projevuje jeho duch. Boží služebníci však mají představovat Boha. Bůh si přeje, aby používali jen ne­beskou měnu, pravdu, která nese jeho podobu. Zlo mají přemáhat Kristovou mocí. Jejich síla je v Kristově slávě. Stá­le mají mít na paměti jeho lásku. Potom mohou hlásat evangelium s nebeským taktem a vlídností. Pokud se vždy ovlád­nou, bude jejich jednání svědčit o prav­dě daleko působivěji než ten nejpád­nější důkaz.

Věřící, kteří se dostávají do sporu s nepřáteli pravdy, se nestřetávají jen s lidmi, ale se satanem a jeho služební­ky. Měli by mít stále na zřeteli Spasite­lova slova: „Jděte! Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky." (L 10,3) Měli by se ce­le spolehnout na Boží lásku a zachovat klid, i když je lidé budou tupit a urážet. Pán je vyzbrojí. Duch svatý na ně bude působit svým vlivem, aby obstáli.

Dále Ježíš učedníkům radil: „Mějte se na pozoru před lidmi." (Mt 10,17) Neměli slepě důvěřovat lidem, kteří ne­znají Boha, a svěřovat jim všechny své úmysly. Satan by toho mohl využít. Lid­ské myšlení je často v rozporu s Božími plány. Lidé, kteří budují Hospodinův chrám, jej mají stavět podle Božího vzo­ru zjeveného na hoře. Když se Boží slu­žebníci řídí radami lidí, kteří se nene­chávají vést Duchem svatým, znevažují Boha a zrazují evangelium. Světská mou- drost je před Bohem bláznovstvím. Člo­věka, který se na ni spoléhá, zavede na scestí.

„Vás budou vydávat soudům..., bu­dou vás vodit před vládce a krále kvů­li mně, abyste vydali svědectví jim i ná­rodům." (Mt 10,17.18) Pronásledování pomůže šíření světla. Kristovi služební­ci budou vyslýcháni před mocnými to­hoto světa, kteří by se jinak s pravdou evangelia neměli možnost seznámit. Pravda jim byla předána ve zkreslené podobě. Donesla se k nim lživá obvi­nění proti víře Kristových učedníků. Její skutečnou podstatu mohou často poznat jen ze svědectví lidí, kteří jsou pro své přesvědčení souzeni. Obžalo­vaní musí při výslechu odpovídat na otázky a soudcové musí jejich výpově­di vyslechnout. Bůh v těchto krajních situacích udílí svým služebníkům zvlášt­ní požehnání, aby mohli obstát. Ježíš říká: „V tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce." (Mt 10,19) Boží Duch působí na mysl Božích služebníků, a ti představují prav­du v jejím skutečném světle a moci. Nepřátelé pravdy budou učedníky dál obviňovat a pronásledovat. Boží děti však mají i v utrpení, a dokonce i pod hrozbou smrti, projevovat trpělivost a pokoru svého božského Vzoru. Rozdíl mezi satanovými služebníky a Kristo­vými následovníky tak bude ještě patr­nější. Spasitel bude vyvýšen před vládci i lidem.

Bůh dal učedníkům odvahu a sta­tečnost mučedníků až ve chvíli, kdy ji opravdu potřebovali. Potom se naplni­lo Spasitelovo zaslíbení. Když Petr a Jan svědčili před veleradou, lidé „žasli; po­znávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježí­šem" (Sk 4,13). O Štěpánovi je napsáno: „Všichni, kteří v radě zasedali, pohlédli na Štěpána a viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla." Lidé nebyli „schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil" (Sk 6,15.10). I Pavel píše o svém výslechu na císařském dvoře: „Při mé první obhajobě nikdo při mně nebyl, všichni mě opustili... Pán však při mně stál a dal mi sílu, abych mohl dovršit zvěstování evangelia, a slyšeli je všich­ni pohané; a byl jsem vysvobozen ze lví tlamy." (2 Trn 4,16.17)

Kristovi služebníci si neměli připra­vovat projevy, které by jednou při vý­slechu přednesli. Měli každý den zkou­mat vzácné pravdy Božího slova a na modlitbách posilovat svoji víru. Duch svatý jim pak před soudem připomene právě to, co je třeba říci.

Každodenní upřímná snaha poznat Boha a Ježíše Krista člověka posiluje a povznáší. Znalosti získané usilovným studiem Písma se mu vybaví v pravý čas. Lidé, kteří jsou k poznání Kristových slov lhostejní a nikdy v těžkostech ne­vyzkoušeli moc jeho milosti, nemohou očekávat, že jim Duch svatý Kristova slova připomene. Měli Bohu denně z ce­lého srdce sloužit a potom se na něho spolehnout.

Kristus věděl, že nenávist k evan­geliu bude tak veliká, že nebude brát ohled ani na nejtěsnější pozemské svaz­ky. Učedníky zradí i jejich vlastní rodi­ny a vydají je na smrt. Ježíš jim řekl: „Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bu­de spasen." (Mk 13,13) Přikázal jim však, aby se pronásledování zbyteč­ně nevystavovali. On sám často odešel z jednoho místa na druhé, aby unikl těm, kdo mu usilovali o život. Když jej lidé v Nazaretu - jeho vlastní krajané - odmítli a chtěli zabít, odešel do Kafarnaum. Tam lidé žasli nad jeho učením, „poněvadž jeho slovo mělo moc" (L 4, 32). Ani Ježíšovi učedníci neměli v pronásledování ztrácet odvahu. Měli si najít místo, kde by mohli v klidu dá­le pracovat pro záchranu lidí.

Služebník není větší nad svého pána. Kníže nebes byl nazván Belzebubem a o učednících budou lidé mluvit také tak. Kristovi následovníci se však za všech okolností mají hlásit ke svým zá­sadám. Zapírání by mělo být vždy pod jejich důstojnost. Nemohou mlčet, stát stranou a s vyznáním pravdy čekat až na chvíli, kdy si budou jisti bezpečím. Jsou vysláni jako strážci, aby varovali lidi před nebezpečím, které jim hrozí. Kris­tovu pravdu je třeba otevřeně a upřím­ně předávat všem. Ježíš řekl: „Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte se střech." (Mt 10,27)

Ježíšovi nikdy nešlo o pokoj za kaž­dou cenu. Miloval všechny lidi, ale ni­kdy nebyl shovívavý k jejich hříchům. Byl jejich přítelem a nedokázal mlčet, když viděl, že jdou po cestě, která vede do záhuby. Vždyť je vykoupil svou vlast­ní krví. Usiloval o to, aby byl člověk upřímný sám k sobě a žil v souladu se svým vyšším a věčným zájmem. Kristo­vi učedníci jsou povoláni k témuž dílu. Měli by dávat pozor, aby ve snaze zabrá­nit sporu neustoupili od pravdy. Mají sice usilovat „o to, co slouží pokoji" (R 14,19), ale skutečného pokoje nelze dosáhnout obětováním zásad. Kdo chce zůstat věrný zásadám, narazí na odpor. Křesťanství je duchovní záležitostí a je vždy terčem útoku pro ty kdo žijí v ne­poslušnosti. Ježíš však nabádá své učed­níky: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tě­lo, ale duši zabít nemohou." (Mt 10,28) Člověk, který je věrný Bohu, se nemusí bát žádné lidské moci ani nepřátelství satana. V Kristu má jistotu věčného ži­vota. Zbývá mu už jen dbát na to, aby se neodchýlil od pravdy a nezklamal důvěru, kterou jej Bůh poctil.

Satan se snaží vyvolat v lidech po­chybnosti. Chce, aby se na Boha díva­li jako na tvrdého soudce. Pokouší je k hříchu a potom jim našeptává, že jsou příliš špatní na to, aby mohli přijít k nebeskému Otci a vzbudit jeho sou­cit. Pán to všechno ví. Ježíš ujišťuje své učedníky o tom, že Bůh je má rád a zná všechny jejich potřeby i slabosti. Ne­beskému Otci neunikne žádná naše bo­lest, vzdech či zármutek.

Bible nepředstavuje Boha na výsos­tech jako nečinného, mlčícího a osamě­lého vládce. Naopak, čteme, že je obklo­pen nesčetnými zástupy svatých by­tostí, které ochotně plní jeho vůli. Bůh je v živém, pro nás však neviditelném, spojení s každou částí svého panství. Jeho zájem a zájem celého nebe se ale soustřeďuje především na nepatrný svět nás lidí, za které dal svého jediné­ho Syna.

Bůh shlíží ze svého trůnu a vyslý­chá volání utlačovaných. Na všechny upřímné modlitby odpovídá: „Zde jsem." Povzbuzuje nešťastné a pozve­dá ponížené. Dotýká se ho každé naše trápení. V každém pokušení a v každém soužení nám posílá na pomoc svého anděla.

Ani vrabec nespadne na zem bez je­ho vědomí. Satan nenávidí Boha, a pro­to nenávidí každého, koho má Spasi­tel ve své péči. Snaží se zničit Boží dílo a s potěšením ničí i němou tvář. Jen dí­ky Boží ochraně nám ještě ptáci zpíva­jí pro radost. Bůh nezapomíná ani na vrabce. „Nebojte se tedy; máte větší ce­nu než mnoho vrabců." (Mt 10,31)

Dále Ježíš říká: Vyznáte-li mne před lidmi, i já vás vyznám před Bohem a svatými anděly. Budete na zemi mými svědky a budete zvěstovat moji milost pro záchranu světa. Já budu vaším zá­stupcem v nebi. Otec nebude hledět na vaši zvrácenou hříšnou povahu, uvidí, že máte na sobě roucho mé dokonalosti. Já vám přináším požehnání nebes. Kaž­dý, kdo mě vyznává tím, že se obětuje pro záchranu ztracených, bude mít po­díl na slávě a radosti vykoupených.

Člověk, který chce vyznávat Krista, ho musí mít ve svém srdci. Nemůže se dělit s druhými o něco, co sám nemá. Učedníci mohli zasvěceně mluvit o otáz­kách víry a opakovat Kristova slova, pokud by však neměli jeho pokoru a lásku, nebylo by to pravé vyznání. Duch, který je opakem Kristova Ducha, by bez ohledu na vyřčená slova Krista popíral.

Lidé mohou Krista zapírat pomluva­mi, nerozumnými, nepravdivými a ne­vlídnými slovy. Mohou ho zapírat i tím, že nechtějí nést břemena, která život přináší, nebo si libují v hříšných zába­vách. Zrazují jej i tím, že se přizpůso­bují světu, chovají se nezdvořile, příliš si zakládají na vlastních názorech a vlastní spravedlnosti, rádi pochybují, dělají si zbytečné starosti a zůstávají v temnotě. Tím vším dokazují, že ne­mají Krista ve svém srdci. Ježíš říká: „Kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi." (Mt 10,33)

Spasitel varoval své učedníky, aby si nemysleli, že nad nepřátelstvím světa vůči evangeliu zvítězí a že odpor po ně­jaké době pomine. Řekl: „Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč." (Mt 10,34) Vznik sporu není důsledkem působení evan­gelia, ale odporu proti němu. Ze všeho nejhůře člověk snáší neshody v rodině a odcizení nejbližších přátel. Ježíš však prohlásil: „Kdo miluje otce nebo mat­ku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden." (Mt 10,37.38)

Pro Kristovy služebníky je svěřené poslání velikou poctou i svatou povin­ností. Ježíš jim řekl: „Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijí­má toho, který mne poslal." (Mt 10,40) Každá laskavost, kterou lidé v Ježíšově jménu prokáží jeho učedníkům, bude odměněna. Stejnou láskou a péčí zahr­nuje i nejslabší a nejponíženější z Boží rodiny: „A kdo by napojil třebas jen čí­ší studené vody jednoho z těchto nepa­trných," kteří jsou ve své víře a pozná­ní Krista jako děti, „protože je to učed­ník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu." (Mt 10,42)

Tím Spasitel zakončil svoji řeč. A dva­náct vyvolených učedníků vyšlo v jeho jménu a v jeho stopách oznámit chu­dým radostnou zvěst, vyhlásit zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, propustit zdeptané na svobodu a vy­hlásit léto milosti Hospodinovy (viz L 4,18.19).

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 1.4242 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál