Noc na jezeře

Lidé byli Ježíšem nadšeni a chtěli jej prohlásit králem. On však odmítl a přikázal učedníkům, aby jeli na druhy břeh. Najednou se strhla prudká bouře, učedníci tonuli, ale Ježíš je zachránil.

Byl jarní podvečer. Stmívalo se, lidé se­děli na travnaté pláni a jedli. Pokrm do­stali od Krista. Slova, která ten den vyslechli, jim zněla jako Boží hlas. Viděli uzdravení, která mohla způsobit jedině Boží moc. Zázrak s chleby zasáhl kaž­dého z nich. Všichni z něho měli uži­tek. V době Mojžíše sytil Izraelce na poušti Bůh. Dával jim manu. Ani tento­krát jim nedal najíst nikdo jiný než ten, o němž prorokoval Mojžíš. Žádná lid­ská moc nedokáže z pěti ječných chle­bů a dvou malých ryb vytvořit jídlo pro tisíce hladových lidí. Jeden druhému říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!" (J 6,14)

Jejich přesvědčení v průběhu dne stále sílilo a tento vrcholný čin byl pro ně ujištěním, že dlouho očekávaný Vy­svoboditel je mezi nimi. Jejich naděje rostly. On je Mesiášem, který z Judeje učiní pozemský ráj, zemi oplývající mlé­kem a medem. Dokáže uspokojit všech­ny touhy. Může zlomit moc nenávidě­ných Římanů a osvobodit Judu a Jeru­zalém. Dokáže uzdravit vojáky zraněné v boji a zásobit potravou celé armády. Má moc zvítězit nad národy a dát Izra­eli vytoužené panství.

Lidé jsou ve svém nadšení odhodláni jej okamžitě korunovat na krále. Vidí, že se nesnaží strhnout na sebe pozornost a nestojí o žádnou slávu. Je pravým opa­kem kněží a vládců. Začínají se bát, že se o Davidův trůn nikdy nebude uchá­zet. Radí se mezi sebou a nakonec se rozhodnou zmocnit se ho násilím a pro­hlásit ho za izraelského krále. Učedníci se připojují k davu a souhlasí s prohlá­šením, že Davidův trůn je právoplat­ným dědictvím jejich Mistra. Myslí si, že Kristu brání v přijetí této pocty jedině jeho skromnost. Jen ať lid vyvýší svého Vysvoboditele, který přichází vyzbro­jen Boží mocí. Jen ať se před ním pyš­ní kněží a vládci skloní.

Dělají vše pro to, aby svůj záměr mohli uskutečnit. Ježíš vidí, co chystají, a ví, co oni vědět nemohou - uvědomu­je si, co by takový krok způsobil. Kněží a vládci mu již nyní usilují o život. Ob­viňují ho, že od nich odvádí lid. Snaha o jeho korunovaci by přinesla jen nási­lí a vzpouru. Poškodila by zájmy duchovního království. Musí ji neprodleně za­stavit. Svolává učedníky a přikazuje jim, aby hned nasedli do člunu a vrátili se do Kafarnaum. On zatím propustí shromážděný zástup.

Nikdy se nezdálo tak těžké splnit Ježíšův příkaz jako tentokrát. Učedníci dlouho doufali, že nějaké lidové hnutí Ježíše na trůn přece jen dosadí. Nedo­kázali se smířit s myšlenkou, že všech­no nadšení bylo k ničemu. Zástupy, kte­ré přišly slavit Velikonoce, chtějí vidět nového proroka. Jeho následovníci to považují za jedinečnou příležitost k do­sazení milovaného Učitele na izraelsky trůn. Ve světle této nové naděje je pro ně nesmírně těžké odejít a nechat Kris­ta samotného na odlehlém břehu. Vzpí­rají se, ale Ježíš k nim mluví tak důrazně jako nikdy předtím. Vidí, že další námit­ky by byly zcela zbytečné, a v tichosti se odebírají k jezeru.

Ježíš vyzývá zástup, aby se rozešel. Mluví tak rozhodně, že si lidé netroufa­jí neuposlechnout. Slova chvály a vele­bení jim utichají na rtech. Každý jejich pokus zmocnit se ho je marný. Radost a nadšení z jejich tváří mizí. Jsou mezi nimi odvážní a rozhodní lidé, ale Ježí­šovo královské chování, klid a strohé příkazy utišují vřavu a maří jejich plá­ny. Poznávají, že má zcela svrchovanou moc, a beze slov se mu podřizují.

Když Ježíš osaměl, „šel na horu, aby se modlil" (Mk 6,46). Celé hodiny roz­mlouval s Bohem. Nemodlil se za se­be, ale za lid. Prosil o sílu, aby jim mohl zjevit božskou podstatu svého poslání. Modlil se, aby satan nezatemnil jejich chápání a nepřipravil je o soudnost. Spa­sitel si uvědomoval, že dny jeho pozemské služby se chýlí ke konci a že jen má­lo lidí ho přijme za svého Vykupitele. V úzkosti a nesmírném duševním vy­pětí se modlil za své učedníky. Věděl, že je čeká těžká zkouška. Jejich dávné naděje založené na falešné představě se rozplynou za těch nejbolestnějších a nejpotupnějších okolností. Místo aby se dočkali jeho povýšení na Davidův trůn, stanou se svědky jeho ukřižová­ní. To bude jeho skutečná korunovace. Oni to však nechápou, a proto na ně silně dolehnou pokušení, která budou moci jen stěží rozpoznat. Kdyby Duch svatý neosvěcoval jejich mysl a neprohluboval jejich duchovní chápání, ne­mohli by obstát. Ježíše velmi mrzelo, že představy učedníků o jeho království jsou tak silně omezeny na světskou ve­likost a slávu. Měl o ně starost, a proto se za ně v slzách a s těžkým srdcem na­léhavě modlil.

ZÁCHRANA V BOUŘI

Učedníci neodrazili od břehu hned, jak jim Ježíš přikázal. Chvíli čekali a doufa­li, že k nim přijde. Když však viděli, jak rychle se stmívá, „vstoupili na loď a jeli na druhý břeh do Kafarnaum" (J 6,17). Od doby, kdy přijali Ježíše za svého Pá­na, od něho ještě nikdy neodešli tak ne­spokojení a netrpěliví. Reptali, protože jim nedovolil prohlásit jej za krále. Zlo­bili se sami na sebe, že tak ochotně po­slechli. Mysleli si, že kdyby byli vytrva­lejší, mohli dosáhnout svého cíle.

Začínala se jich zmocňovat nevěra. Touha po slávě je zaslepila. Věděli, že fa­rizeové Ježíše nenávidí. Chtěli ho však vidět na trůnu, který mu podle jejich mínění patřil. Nedokázali se smířit s tím, že následují učitele, který má moc ko­nat zázraky, a přitom jim lidé spílají ja­ko podvodníkům. Budou snad navždy pokládáni za stoupence falešného proroka? Cožpak Kristus nikdy neprosadí svoji královskou moc? Proč se nepřed­staví ve své skutečné slávě a neusnad­ní jim jejich strastiplné poslání? Proč nezachránil Jana Křtitele před násilnou smrtí? Učedníci si tak dlouho kladli ty­to otázky, až byli duchovně zmateni. Na­konec se ptali: Není snad Ježíš přece jen podvodníkem, jak tvrdí farizeové?

Toho dne vykonal Ježíš před zraky učedníků podivuhodné činy. Zdálo se, že nebe sestoupilo na zem. Vzpomínka na tyto vzácné a slavné události měla po­sílit jejich víru a naději. Kdyby si o těch­to věcech spolu otevřeně promluvili, nemuseli upadnout do pokušení. Oni však zcela propadli pocitu zklamání. Na Kristova slova: „Seberte zbylé..., aby nic nepřišlo nazmar!" (J 6,12) nedbali. Úpl­ně na toto požehnání zapomněli. Octli se uprostřed rozbouřených vln. V hlavě se jim honily nesmyslné myšlenky a Pán dopustil, aby je sevřela ještě větší úz­kost a zcela zaměstnala jejich mysl. Tak tomu bývá ve chvílích, kdy si lidé sami zbytečně přidělávají starosti a těžkosti. Učedníci k tomu neměli důvod. Skuteč­né nebezpečí je teprve čekalo.

Hnala se k nim prudká bouře, a oni na ni nebyli připraveni. Po tak krásném dni to byla nečekaná změna. Když se zvedla vichřice, velmi se polekali. Zapo­mněli na svoji nespokojenost, nevěru a netrpělivost a všichni se usilovně snažili zachránit loď před potopením. Mís­to, kde se měli setkat s Ježíšem, nebylo od Betsaidy daleko a za příznivého po­časí trvala plavba jen několik hodin. Nyní je však vítr hnal stále dál a dál od cíle. Učedníci zápasili s vlnami až do čtvrté noční hlídky. Byli vyčerpaní a za­čínali propadat beznaději. Tma a rozbou­řené vlny jim ukázaly jejich bezmocnost a oni zatoužili po svém Učiteli.

Ježíš na ně nezapomněl. Ze břehu vi­děl, jak celí vystrašení bojují s bouří. Ani na chvíli neztratil své učedníky z očí. S nesmírnou péčí sledoval, jak se loď s je­ho nejbližšími zmítá ve vlnách. Vzdyť tito muži se měli stát světlem světa. Ježíš bděl nad svými učedníky jako milující matka nad svým dítětem. Když se vzpamatova­li, zbavili se nezdravé ctižádosti a začali pokorně volat o pomoc, byli vyslyšeni.

Když už si mysleli, že jsou ztraceni, spatřili v záblesku světla, jak se k nim po vodě blíží tajemná postava. Nepo­znali, že je to Ježíš. Svého Zachránce po­važovali za nepřítele. Zmocnila se jich hrůza. Ruce, které až dosud pevně sví­raly vesla, povolily. Loď se bezmocně zmítala ve vlnách. Zraky celé posádky upřeně hleděly na vidinu muže, který kráčel po zpěněných vodách jezera.

Mysleli si, že je to přízrak, předzvěst jejich zkázy, a křičeli strachy. Ježíš šel dále, jako by je chtěl minout. Vtom ho však poznali a začali prosit o pomoc. Je­jich milovaný Učitel se obrátil a uklid­nil je slovy: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!" (Mt 14,27) Ještě si ani nestačili uvědomit, co se děje, a Petr byl radostí téměř bez sebe. Jako by tomu stále nemohl uvěřit, zvo­lal: „ 'Pane, jsi-li to ty poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!' A on řekl: 'Pojď!'" (Mt 14,28.29) 

PETROVA ZKUŠENOST

Dokud Petr hleděl na Ježíše, šel zcela bezpečně. Jakmile se však sebejistě ohlé­dl po ostatních na lodi, své spojení s Pá­nem přerušil. Vál prudký vítr. Vlny se vzedmuly a postavily se přímo mezi Pet­ra a Ježíše. Petr dostal strach. Na chvíli ztratil Mistra z dohledu a už jeho víra ochabuje. Začíná se topit. Vlny hrozí smrtí, ale Petr zvedá oči od rozbouřené vody, upíná se ke Kristu a volá: „'Pane, zachraň mne!' Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: 'Ty malověrný, proč jsi pochyboval?'" (Mt 14,30.31)

Pán držel Petra za ruku, společně kráčeli k lodi a nastoupili. Petr byl na­jednou pokorný a tichý. Neměl se před ostatními čím chlubit, vždyť pro svoji nevěru a přehnané sebevědomí má­lem přišel o život. Když odvrátil svůj zrak od Ježíše, začal se topit.

I my se v těžkostech často chováme jako Petr. Díváme se na vlny, místo aby­chom hleděli na Spasitele. Nohy nám podkluzují a my se ztrácíme v rozbou­řených vodách. Ježíš nevolal Petra k so­bě proto, aby zahynul. Ani nás nezve k následování, aby nás potom opustil. Říká: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, po­volal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Sva­tý Izraele, tvůj spasitel." (Iz 43,1-3)

Ježíš znal povahu svých učedníků. Věděl, jak těžce bude jejich víra zkou­šena. Příhodou na jezeře chtěl Petrovi odhalit jeho slabost. Chtěl, aby si uvě­domil, že jeho jedinou záchranou je tr­valé spoléhání se na Boží moc. V bou­ři pokušení může obstát jedině tehdy, když se přestane spoléhat sám na sebe a bezvýhradně se odevzdá Spasiteli. Pet­rova slabost spočívala právě v tom, že si myslel, že je silný. Dokud nepoznal svoji bezmocnost, nemohl pochopit po­třebu závislosti na Kristu. Kdyby se byl z této zkušenosti na jezeře poučil, nebyl by později selhal v těžké zkoušce.

Bůh učí své děti každý den. V růz­ných situacích všedního života se mají připravovat na zodpovědný úkol, který jim určil. Právě to, jak obstojí v běž­ných životních zkouškách, rozhoduje o jejich vítězství či porážce v nejtěžším boji.

Člověk, který si neuvědomuje svoji závislost na Bohu, podlehne pokušení. Můžeme si myslet, že stojíme pevně a nic s námi nepohne. Můžeme s jisto­tou tvrdit: Vím, komu jsem uvěřil, mojí vírou v Boha a jeho slovo nemůže nic otřást. Satan je však vždy připraven vy­užít našich vrozených i získaných po­vahových vlastností a zatemnit nám ro­zum tak, abychom neviděli své chyby a potřeby. Jedině když uznáme svoji sla­bost a upřeme svůj zrak na Ježíše, mů­žeme projít životem bezpečně.

Jakmile Ježíš vstoupil na loď, vítr se utišil „a hned se loď ocitla u břehu, k ně­muž jeli" (J 6,21). Noc hrůzy vystřídalo svítání nového dne. Učedníci i ostatní, kdo byli na lodi, se vděčně skláněli k Je­žíšovým nohám, děkovali mu a říkali: „Jistě jsi Boží Syn." (Mt 14,33)

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 1.2496 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál