Kananejská žena

K pozoruhodným událostem Ježíšova života patří také setkání s neznámou Kananejkou na hranicích Fénicie.

Po střetu s farizeji Ježíš Kafarnaum opus­til. Když procházel Galileou, zastavil se v kopcovité krajině na hranicích Féni­cie. Na západě viděl v nížině starobylá města Týr a Sidón s jejich pohanskými chrámy a velkolepými paláci, tržiště a přístavy plné lodí. V dálce se modra­lo Středozemní moře. Za jeho obzorem se rozprostírala významná střediska světové říše, kam měli poslové evan­gelia šířit radostnou zvěst. Ale ještě ne­přišel čas. Ježíš měl nyní připravit své učedníky na jejich poslání. Doufal, že v tomto kraji bude mít trochu soukro­mí, kterého se mu v Betsaidě nedostá­valo. Nebyl to však jediný důvod jeho cesty.

„A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: 'Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.'" (Mt 15,22) Obyvatelé tam­ního kraje pocházeli ze starého kana­nejského rodu. Byl to modlářský ná­rod. Židé jimi pohrdali a nenáviděli je. Žena, která přišla za Ježíšem, byla také Kananejka. Patřila k pohanům, a nemě­la tedy žádné židovské výsady. Mezi Féničany žilo mnoho Židů a zpráva o Kris­tově působení pronikla i tam. Někteří lidé již Ježíše slyšeli a vyprávěli o jeho zázračných činech. Kananejská žena se doslechla o prorokovi, který prý uzdra­vuje všechny nemoci. Když se k ní do­nesla zvěst o jeho moci, probudila se v ní naděje. Z mateřské lásky se rozhod­la za ním jít a předložit mu případ své dcery. Byla pevně odhodlaná svěřit Je­žíši svůj žal. Určitě jí dítě uzdraví. Hle­dala již pomoc u pohanských bohů, ale marně. Občas ji přepadlo pokušení a sa­ma sebe se ptala: Co pro mě může ten židovský učitel udělat? Slyšela však, že uzdravuje všechny nemocné, ať jsou bohatí, nebo chudí, a usoudila, že je to její jediná naděje.

Kristus věděl, v jaké je žena situaci. Věděl, že se s ním chce setkat, a proto jí vyšel vstříc. Pomohl nešťastné ženě, a názorně tak předvedl, jak se má jeho učení uplatňovat v běžném životě. Pro­to povolal do těchto míst i své učední­ky. Chtěl jim ukázat, jaká nevědomost panuje v městech a vesnicích v těsné blízkosti Izraele. Lid, který měl všechny možnosti k poznání pravdy, nevěděl nic o potřebách lidí kolem sebe. Nijak se nesnažil pomoci těm, kdo žili v temno­tě. Dělicí zeď, která vyrostla z židovské pýchy, nedovolovala dokonce ani učed­níkům nalézt pochopení pro pohan­ský svět. Tyto přehrady bylo třeba zbo­řit.

JEŽÍŠ BOŘÍ PŘEDSUDKY

Kristus neodpověděl na ženinu prosbu hned. Patřila k opovrhovanému náro­du a on k ní přistupoval stejně, jako by k ní byli přistupovali Židé. Chtěl, aby učedníci pochopili, jak tvrdě a bezcitně Židé v takových případech jednají. Chtěl jim také naznačit, jak by si měli počínat oni. Posléze nešťastné ženě vy­hověl, a vlastním příkladem tak vybídl učedníky k soucitu s lidmi v nouzi.

Žena neztratila víru, ani když jí Ježíš zpočátku neodpověděl. Prošel kolem ní, jako by ji neslyšel, ale ona šla za ním a dál ho prosila o pomoc. Učedníky její neodbytnost rozčilovala a žádali Ježíše, aby ji poslal pryč. Viděli, že se k ní chová lhostejně, a mysleli si, že předsudky Židů vůči Kananejcům schvaluje. Žena se však obracela k milosrdnému Spasiteli. Na žádost učedníků Ježíš odpově­děl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ov­cím z lidu izraelského." (Mt 15,24) Na první pohled se zdá, že tímto výrokem vyjádřil souhlas s židovskými předsud­ky. Ve skutečnosti však napomenul učedníky. Ti později pochopili, že jim vlastně připomněl to, co už tolikrát předtím zdůrazňoval - že přišel na svět zachránit každého, kdo jej přijme.

Žena na Ježíše ještě více naléhala, padla mu k nohám a volala: „Pane, po­moz mi!" Ježíš jako by stále ještě odmí­tal její prosby v duchu bezcitných židov­ských předsudků: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům." (Mt 15,25.26) Jako by potvrzoval, že není správné plýtvat Božím požehnáním pro vyvole­ný lid a rozdávat je cizincům a nepřáte­lům Izraele. Méně odhodlaného člověka by taková odpověď jistě odradila. Žena však cítila, že nadešla její chvíle. Za Je­žíšovým zdánlivým odmítnutím viděla soucit, který nedokázal skrýt. Řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drob­tů, které spadnou se stolu jejich pánů." (Mt 15,27) Děti jedí u otcovského stolu a ani psi netrpí hladem. Mohou si brát zbytky, které spadnou z bohatě prostře­ného stolu. Dostal-li tedy Izrael tolik po­žehnání, nemohlo by zbýt něco i pro ni? Izrael se na ni díval jako na psa, neměla snad tedy jako pes právo na drobty z je­ho hojnosti?

Ježíš odešel z místa svého působení proto, že mu farizeové a zákoníci uklá­dali o život. Reptali a stěžovali si. Dávali najevo svoji nevěru a zlobu a odmítali nabízené spasení. V okolí Týru Kristus potkává ženu. Patří k ubohému a opo­vrhovanému národu, který neměl mož­nost poznat světlo Božího slova. Ona se však okamžitě poddává Ježíšovu bož­skému vlivu a bezvýhradně věří, že má moc splnit její prosbu. Naléhá na Mis­tra, aby jí dopřál drobty, které padají z jeho stolu. Bude-li mít stejná práva ja­ko pes, ráda se za psa nechá pokládat. Nemá žádné národnostní ani nábožen­ské předsudky, nezná pýchu a hned uznává Ježíše za Vykupitele, který má moc udělat vše, oč jej požádá.

Spasitel je spokojený. Prověřil její víru v něho. Svým chováním k ní dal naje­vo, že žena, kterou Izraelci považovali za vyvrhele, už není cizinkou, ale patří do Boží rodiny. Jako Boží dítě má právo na Otcovy dary. Kristus plní její prosbu a uzavírá tak poučení pro učedníky. S lás­kou a soucitem se k ní obrací a říká: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." (Mt 15,28) V tu chvíli byla je­jí dcera uzdravena. Démon ji přestal trá­pit. Žena poznala svého Spasitele a ode­šla šťastná, že vyslyšel její prosbu.

To byl jediný zázrak, který Ježíš na té­to cestě vykonal, a také důvod, proč se vůbec k Týru a Sidónu vydal. Chtěl po­moci nešťastné ženě a zároveň dát učed­níkům příklad milosrdného jednání s opovrhovanými lidmi, aby se jednou, až s nimi nebude, chovali také tak. Přál si, aby se oprostili od pocitu židovské vý­lučnosti a se zájmem pracovali nejen pro svůj národ, ale i pro ostatní lidi.

Ježíš chtěl odhalit hluboké tajemství pravdy, které bylo po celé věky skryto - že totiž pohané budou spoludědici Ži­dů a „mají v Kristu Ježíši podíl na zaslí­beních evangelia" (Ef 3,6). Učedníci to nemohli pochopit a Ježíš je musel stále znovu a znovu poučovat. Svým jedná­ním dokazoval, že nesdílí nesnášenli­vost Židů vůči ostatním - odměnil víru setníka v Kafarnaum, kázal evangelium obyvatelům Sicharu. Samařané však jis­té poznání o Bohu měli a setník byl k Izraeli laskavý. Tentokrát Ježíš pomohl pohance. Učedníci byli přesvědčeni, že tato žena stejně jako celý její národ ne­má nejmenší právo od Ježíše něco oče­kávat. Spasitel jim chtěl dát příklad, jak se k těmto lidem mají chovat. Učedníci si mysleli, že Mistr plýtvá dary své mi­losti. Ježíš však chtěl, aby pochopili, že jeho láska přesahuje všechny národ­nostní či rasové rozdíly.

Řekl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského," a měl prav­du. Službou Kananejce plnil své poslání. Tato žena byla totiž jednou ze ztrace­ných ovcí, které měl Izrael zachránit. Byl to jeho úkol, Bohem svěřené dílo, kte­ré zanedbával a které konal Ježíš.

Ježíšův postoj ke kananejské ženě otevřel učedníkům oči. Začínali mno­hem lépe chápat, jaké dílo je čeká mezi pohany. Uvědomili si, že za hranicemi Judska se jim otevírá široké pole pů­sobnosti. Viděli lidi klesající pod tíhou starostí, které Izraelci vůbec neznali. Mezi opovrhovanými pohany byli lidé, kteří toužili po pomoci velkého Lékaře a hladověli po světle pravdy, jež byla v tak hojné míře dána Židům.

Když se Židé ještě výrazněji odvráti­li od učedníků proto, že prohlásili Ježíše za Spasitele světa, a když Kristova smrt strhla dělicí zeď mezi Židy a pohany, měly Ježíšovy příklady i toto ponaučení o službě evangelia osvobozené od zvyko­vých a národnostních předsudků moc­ný vliv na Kristovy následovníky.

Spasitelova návštěva Fénicie i zázrak, který tam vykonal, měly ještě další vý­znam. Ježíš se odhodlal ke svému činu nejen kvůli nešťastné ženě, učedníkům a lidem, kterým sloužili, ale také proto, „abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Bo­ží, a abyste věříce měli život v jeho jmé­nu" (J 20,31).

Síly, které bránily lidem v přijetí Kris­ta před mnoha sty lety působí i dnes. Duch, který vedl k vytvoření zdi mezi Židy a pohany, je stále živý. Pýcha a před­sudky oddělily různé vrstvy lidí vyso­kými hradbami. Kristus byl a dodnes je představován v nesprávném světle, jeho poslání je stále překrucováno. Mnoho lidí má dojem, že vlastně nemají přístup k evangeliu. Nesmějí si však myslet, že nemají přístup ke Kristu. Ani člověk, ani satan nemůže vybudovat takovou překážku, kterou by víra nedokázala překonat.

Féničanka se s vírou vrhla proti zdi, která se tyčila mezi Židy a pohany. Spo­léhala se na Spasitelovu lásku a nehleděla na překážky a okolnosti, které ji snad sváděly k pochybnostem. Kristus si pře­je, abychom mu důvěřovali stejně jako ona. Požehnání spásy je tu pro každého. Nic kromě vlastního rozhodnutí nemů­že člověku zabránit v tom, aby měl v Kris­tu podíl na zaslíbeních evangelia.

Kastovnictví se Bohu protiví. On sám nic takového nezná. Pro něho mají všich­ni lidé stejnou cenu. „On stvořil z jed­noho člověka všechno lidstvo, aby pře­bývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem moh­li dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko." (Sk 17,26.27) Nehledí na věk, postavení, národnost či náboženství, zve k sobě všechny lidi a všem nabízí život. „Kdo v něho věří, nebude zahanben." „Není už rozdíl me­zi židem a pohanem, otrokem a svobod­ným." „Boháč a chudák se střetávají, Hospodin učinil oba." „Není rozdílu me­zi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzý­vají, neboť ' každý, kdo vzývá jméno Pá­ně, bude spasen.'" (R 10,ll;Ga 3,28;Př 22,2;Ř 10,12.13)

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 3.1915 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál