Pravé znamení

Z Fénicie se Ježíš vrátil přes území Dekapole až do Magdaly. Tam se setkal s farizeji, kteří po něm žádali, aby potvrdil své mesiášství nějakým znamením.

„Ježíš se vrátil z území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole." (Mk7,31)

V Dekapoli Ježíš uzdravil posedlé muže z Gerasy. Tamní lidé vyděšení ze ztráty prasat na něho naléhali, aby od nich odešel. Vyslechli však poselství mužů, kteří mezi nimi zůstali, a zatou­žili se s Ježíšem setkat. Když se Kristus do tohoto kraje vrátil, shromáždil se ko­lem něho dav lidí. Přivedli k němu hlu­chého koktavého člověka. Tentokrát Je­žíš neuzdravil muže pouhým slovem, jak to obvykle dělával. Vyvedl jej ze zástu­pu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se jeho jazyka a vzhlédl k nebi. Uvědomil si, ko­lik lidí bude hluchých k pravdě, kolik jazyků jej odmítne uznat za Vykupitele. Řekl: „Otevři se!" Postiženému se vrátil sluch a začal správně mluvit. Ježíš mu přikázal, aby o tom nikomu neříkal. Muž však na Ježíšovo nařízení nedbal a všude o svém uzdravení vyprávěl.

Ježíš vystoupil na horu. Tam se kolem něho shromáždil veliký zástup. Přiná­šeli k němu nemocné a chromé. Ježíš je všechny uzdravoval a lidé, i přestože byli pohané, oslavovali izraelského Bo­ha. Zástup se tísnil kolem Spasitele tři dny. V noci spali pod širým nebem. Přes den jej se zájmem poslouchali a tlačili se, aby viděli vše, co dělá. Po třech dnech jim došlo jídlo. Ježíš je nechtěl propustit hladové, a proto učedníkům přikázal, aby jim dali jíst. Učedníci opět projevi­li nedostatek víry. U Betsaidy viděli, jak Ježíš požehnal jejich skrovné zásoby jídla a nasytil celý zástup. Měli tedy i ny­ní přinést všechno, co měli, a spoleh­nout se, že Ježíš svou mocí jídlo rozmno­ží a hladové zástupy nasytí. U Betsaidy dal jíst Židům, zde však byli pohané. V srdcích učedníků byly stále ještě sil­ně zakořeněné židovské předsudky. Odpověděli Ježíši: „Kde vezmeme na poušti tolik chleba, abychom nasytili takový zástup?" (Mt 15,33) Ale poslech­li jej a přinesli vše, co měli - sedm chle­bů a dvě ryby. Zástup se nasytil a ještě zbylo sedm velkých košů nalámaných chlebů. Najedly se čtyři tisíce mužů, kromě žen a dětí. Potom je Ježíš pro­pustil a oni odcházeli štastní a s vděč­ností v srdci.

Spasitel s učedníky vstoupili do člu­nu a přeplavili se do Magdaly na jihu genezaretské roviny. Na hranicích Týru a Sidónu povzbudila Ježíše víra syrofénické ženy. Pohané v Dekapoli jej při­jali s nadšením. Když se však nyní ještě jednou vylodil v Galileji, kde se tak vý­razně projevila jeho moc, kde vykonal většinu svých zázraků a kde učil, přija­li jej tamní obyvatelé s opovržením a ne­důvěrou.

FARIZEOVÉ A SADUCEOVÉ ŽÁDAJÍ ZNAMENÍ

Přišli za ním zástupci farizeů, ke kte­rým se připojili představitelé bohatých a urozených saduceů, kněží, skeptici a židovští šlechtici. Farizeové a saduceové žili ve velkém nepřátelství. Saduceové se snažili získat přízeň vládnoucích vrstev, aby si udrželi své postavení a moc. Farizeové naopak podněcovali nená­vist lidu vůči Římanům a s netrpělivos­tí čekali na chvíli, kdy budou moci svrhnout jho utlačovatelů. Tentokrát se však obě skupiny spojily proti Kristu. Rovný rovného si hledá a zlo se vždy a za všech okolností spojuje se zlem proti dobru.

Farizeové a saduceové tedy přišli za Kristem a žádali jej, aby jim ukázal zna­mení z nebe. Když za Jozueho bojovali Izraelci proti Kananejcům u Bétchorónu, slunce se na příkaz vojevůdce zastavilo a nezapadlo, dokud nezvítězili. V ději­nách Izraele se potom stalo ještě mnoho obdobných zázraků. Farizeové a saduce­ové chtěli, aby jim Ježíš předvedl něco podobného. Židé však nepotřebovali znamení. Vnější důkazy jim nemohli po­moci. To, co jim chybělo, byla duchovní obnova, ne rozumové poznání.

„Pokolení zlé a zpronevěřilé," řekl Je­žíš, „vzhled oblohy umíte posoudit," - Židé totiž pozorovali oblohu a předpo­vídali podle ní počasí - „a znamení času nemůžete?" (Mt 16,4.3) Znamením, kte­ré jim Bůh sesílal pro jejich spasení, by­la totiž Kristova slova, jež je usvědčovala z hříchu. Kristovo poslání potvrzovala znamení přímo z nebe. Zpěv andělů, kte­rý slyšeli pastýři při jeho narození, hvěz­da, jež vedla mudrce, holubice a hlas z nebe při jeho křtu - to vše svědčilo o Spasiteli.

„V duchu si povzdechl a řekl: 'Proč toto pokolení žádá znamení?'" (Mk 8,12) „Ale znamení mu nebude dáno, leč zna­mení proroka Jonáše." (Mt 12,39) Stej­ně jako byl Jonáš tři dny a tři noci v bři­še velryby, měl být i Kristus tři dny a tři noci „v srdci země" (Mt 12,40). Jako by­lo Jonášovo kázání znamením pro oby­vatele Ninive, bylo Kristovo kázání zna­mením pro lid jeho doby. Obě posel­ství však byla přijata úplně jinak. Lidé v pohanském velkoměstě vyslechli Bo­ží varování a zachvěli se strachy. Králo­vé a knížata se pokořili, urození i neu­rození volali společně k nebeskému Bohu, a on se nad nimi slitoval. Kristus řekl: „Mužové z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili po Jonášově kázá­ní - a hle, zde je více než Jonáš." (Mt 12,41)

Každý zázrak, který Ježíš vykonal, po­tvrzoval jeho božství. Dělal přesně to, co bylo předpovězeno o Mesiáši. Farizeje však jeho skutky milosrdenství urážely. Židovští představitelé byli k utrpení dru­hých naprosto lhostejní. Jejich sobectví a útlak často působily lidem bolest, kte­rou Kristus utišoval. Jeho zázraky byly pro přední muže Izraele výčitkou.

Vrcholný důkaz Spasitelova božství vedl Židy k zavržení jeho díla. Hlavní smysl jeho zázraků spočíval v tom, že přinášely lidem požehnání. Největším svědectvím o jeho božském původu byl jeho život, ve kterém se odrážela Boží povaha. Konal Boží skutky a zvěstoval Boží slovo. Takový život je největším ze všech zázraků.

I dnes mnozí lidé při zvěstování pravdy volají stejně jako tehdy Židé: „Ukaž nám znamení! Předveď nějaký zázrak!" Kristus však na žádost farizeů žádný zázrak nevykonal. Nepodlehl ani satanovu naléhání na poušti. Nepropůjčuje nám svoji moc proto, abychom há­jili sami sebe nebo uspokojovali přání nevěry a pýchy. Evangelium samo nese znamení božského původu. Není snad zázrak, že můžeme být vysvobozeni ze satanovy moci? Nepřátelství vůči satanovi není lidskému srdci vlastní, je vý­sledkem působení Boží milosti. Když se zatvrzelý a svéhlavý člověk svobodně rozhodne cele se podřídit Božímu vlivu, je to zázrak. Podobně jako když člověk, který žil v bludu, pochopí pravdu. Vždy když se někdo obrátí, učí se milovat Boha a zachovávat jeho přikázání, plní se Boží zaslíbení: „A dám vám nové srd­ce a do nitra vám vložím nového du­cha." (Ez 36,26) Proměna lidského srd­ce a povahy je zázrakem. Svědčí o stále živém Spasiteli, který usiluje o záchra­nu lidí. Také důsledný život v Kristu je velkým zázrakem. Při hlásání Božího slova by se mělo vždy projevovat zna­mení přítomnosti Ducha svatého, který proměňuje slovo v životodárnou moc. Je to Boží svědectví světu o božském poslání svého Syna.

Lidé, kteří žádali od Ježíše znamení, byli tak zatvrzelí ve své nevíře, že v něm nepoznali Boží povahu. Neviděli, že v jeho poslání se naplňuje Písmo. V po­dobenství o boháči a Lazarovi Ježíš fa­rizeům řekl: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdy­by někdo vstal z mrtvých." (L 16,31) Žádné znamení ani na nebi, ani na ze­mi by jim nepomohlo.

Ježíš si „v duchu povzdechl", odvrá­til se od hloučku nespokojenců a spolu s učedníky zase nastoupil do člunu. Ti­še se přeplavili na druhou stranu jezera. Byli smutní. Na místo, odkud vypluli, se již nevrátili.

VAROVÁNÍ PŘED POKRYTECTVÍM

Zamířili k Betsaidě, v jejíž blízkosti Je­žíš nasytil pětitisícový zástup. Když do­razili ke břehu, Ježíš řekl: „Hleďte se mít na pozoru před kvasem farizeů a sadu­ceů!" (Mt 16,6) Od časů Mojžíše byli Ži­dé v době Velikonoc zvyklí vyklízet z do­mu všechen kvas. Pokládali jej totiž za symbol hříchu. Učedníci však Ježíše ne­pochopili. Při náhlém odchodu z Magdaly si zapomněli vzít chléb. Měli s se­bou jen jeden bochník. Mysleli si pro­to, že je Ježíš varuje, aby si nekupovali chléb od farizeů a saduceů. Nedostatek víry a duchovního chápání často způ­sobil, že Ježíši nerozuměli. Tentokrát je Spasitel pokáral. Jak si mohli myslet, že on, který nasytil tisíce lidí několika bochníky ječného chleba a dvěma ry­bami, by měl při tak vážném varování na mysli jen pomíjející pokrm. Učed­níkům hrozilo nebezpečí, že je lstivé námitky farizeů a saduceů nakazí kva­sem nevěry a začnou brát Kristovo dí­lo na lehkou váhu.

Učedníci se přikláněli k názoru, že Mistr měl přece jen nějaké znamení z nebe předvést. Byli přesvědčeni, že je to v jeho moci a že by tím umlčel své nepřátele. Nepostřehli, jak pokrytečtí jsou jeho protivníci.

O několik měsíců později, když „se shromáždily nespočetné zástupy, že se lidé div neušlapali," Ježíš toto nauče­ní zopakoval. „Začal mluvit nejprve ke svým učedníkům: 'Mějte se na pozoru před kvasem farizeů, to jest před po­krytectvím.'" (L 12,1)

Kvas působí nepozorovaně, a přitom prostoupí celé těsto. Stejně tak i pokry­tectví. Dáme-li mu prostor ve svém srd­ci, pronikne celou naší povahou i živo­tem. Kristus již jednou odsoudil do očí bijící příklad farizejského pokrytectví, a sice zvyk korbánu. Nešlo o nic jiného než o zanedbávání povinnosti dětí vůči rodičům pod záminkou štědrého daru pro chrám. Farizeové a zákoníci zaváděli scestné zásady. Pravou podstatu svého učení tajili a při každé příležitosti je promyšleně vštěpovali do mysli svých posluchačů. Když člověk jejich mylné zásady přijal, působily v něm jako kvas v těstě, prostoupily celou jeho povahu a změnily ji. Klamné učení tak bránilo lidem přijmout Kristova slova.

Tytéž vlivy se projevují i v dnešní do­bě. Někteří lidé vykládají Boží zákon tak, aby vyhovoval jejich způsobu živo­ta. Nenapadají zákon přímo, ale různý­mi spekulacemi podrývají jeho zásady. Svými výklady zpochybňují jeho plat­nost.

Pokrytectví farizeů bylo plodem je­jich sobectví. Smyslem jejich života by­lo budování vlastní slávy. Zaslepilo je na­tolik, že nepochopili význam Kristova poslání, převraceli Písmo a zneužívali je. Toto nebezpečí hrozilo i Kristovým učedníkům. Farizejské učení ovlivňo­valo každého, kdo se považoval za Kris­tova následovníka, ale nebyl ochoten se pro Ježíše všeho vzdát. Takoví lidé často kolísali mezi vírou a nevěrou a ne­viděli v Kristu skryté poklady mou­drosti. Dokonce ani učedníci, kteří pro Ježíše všechno opustili, nepřestali ve svém srdci toužit po vlastním vyvýše­ní. Proto se přeli o to, kdo z nich bude největší. Proto měli tak málo pochope­ní pro Kristovu oběť a tak málo rozu­měli tajemství vykoupení. Kvas, který necháme působit, kazí a znehodnocu­je. Podobný účinek má i sobectví, kte­ré chováme ve svém srdci. Znečišťuje a ničí naši duši.

Tento zákeřný a klamný hřích je roz­šířen i mezi dnešními křesťany. Skryté touhy po vlastním vyvýšení, sebeuspokojení a lidském uznání často narušují naši službu Kristu i naše vzájemné vzta­hy. Sebeláska a přání jít snadnější cestou, než nám Bůh určil, vede k tomu, že lidé nahrazují Boží zásady svými nau­kami a tradicemi. Kristus varoval učedníky: „Mějte se na pozoru před kvasem farizeů." (L 12,1)

Kristovo náboženství je ryzí a upřím­né. Horlivost pro Boží slávu může v člo­věku probudit jedině působení Ducha svatého. Jedině Boží moc dokáže pře­konat sobectví a pokrytectví. Změna v tomto ohledu je známkou jejího půso­bení. Když víra vytlačuje z našeho srdce sobectví a přetvářku a vede nás k to­mu, abychom usilovali o Boží slávu, a ne o svoji vlastní, můžeme si být jisti, že je pravá. Hlavní zásadou Kristova života by­lo: „Otče, oslav své jméno!" (J 12,28) Budeme-li jej následovat, stanou se tato slova i naším životním krédem. Vybízí nás, abychom žili „tak, jak žil on". „Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zacho­váváme jeho přikázání." (1J 2,6.3)

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 1.1044 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál