Ve stínu kříže

Ježíšovo působení se blížilo ke svému závěru. Z Betsaidy odešel na sever, do okolí Cesareje Filipovy, kde chtěl v ústraní a klidu připravit své učedníky na nadcházející události.

Kristovo dílo na zemi se rychle blížilo ke svému závěru. Ježíš měl před sebou živý obraz událostí, jež ho čekaly. Ještě předtím, než na sebe vzal lidskou po­dobu, znal dlouhou cestu, kterou bude muset ujít, aby zachránil ztracené. Dří­ve než v nebi odložil svoji korunu, krá­lovské roucho a než sestoupil z trůnu a své božství přikryl lidskou podobou, věděl o každé ráně, která zasáhne jeho srdce, o každé urážce, která dopadne na jeho hlavu, i o každé bolesti, kterou bude muset snášet. Znal celou svou ži­votní pouť od jeslí až po Golgotu. Věděl, jakým utrpením bude muset projít. Přes­to řekl: „Hle, přicházím, jak ve svitku knihy o mně stojí psáno. Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zá­kon mám ve svém nitru." (Ž 40,8.9)

Ježíš měl vždy na mysli cíl svého po­slání. V životě plném práce a odříkání jej povzbuzovala vyhlídka na to, že je­ho úsilí nebude marné. Obětuje svůj ži­vot za život lidí, a tím přivede svět zpět k věrnosti Bohu. Bude však muset pro­jít křtem krví, dolehnou na něho stíny nevýslovného utrpení a všechny hříchy světa budou tížit jeho nevinnou duši. Pro radost, která jej čekala, si Kristus zvolil kříž a nedbal na potupu.

Učedníci zatím nevěděli o tom, co se má stát. Ale čas, kdy se stanou svěd­ky jeho smrtelného zápasu, se přiblížil. Ježíš, kterého milovali a kterému důvě­řovali, bude před jejich zraky vydán do rukou nepřátel a pověšen na kříž. Brzy je opustí a oni budou muset čelit světu bez povzbuzení a útěchy, které čerpali z jeho viditelné přítomnosti. Věděl, jak krutá nenávist a nevěra je bude proná­sledovat, a chtěl je na těžké zkoušky připravit.

Ježíš s učedníky přišli do jednoho města poblíž Cesareje Filipovy. Bylo to za hranicemi Galileje, v kraji, kde pře­vládalo modlářství. Učedníci se dostali mimo dosah vlivu judaismu a přišli do přímého styku s pohanskou bohosluž­bou. V tamním kraji se setkali s nejrůz­nějšími pověrami rozšířenými po ce­lém světě. Ježíš si přál, aby si učedníci tváří v tvář modlářství uvědomili svoji zodpovědnost vůči pohanům. Během svého pobytu v tomto kraji téměř ne­učil lid, ale snažil se cele věnovat učed­níkům.

OTÁZKY NA TĚLO

Chtěl jim říci o utrpení, které jej čeká. Nejprve však odešel do ústraní a mod­lil se, aby byli připraveni přijmout je­ho slova. Když se k nim vrátil, neřekl jim hned to, co měl na srdci, ale dal jim možnost vyznat víru v něho, aby se mohli posílit pro nadcházející zkouš­ku. Zeptal se jich: „Za koho lidé poklá­dají Syna člověka?" (Mt 16,13)

Učedníci smutně přiznali, že Izrael nepoznal svého Mesiáše. Někteří jej si­ce považovali za Syna Davidova, ale jen pro zázraky, které činil. Nasycené zá­stupy u Betsaidy ho chtěly prohlásit za izraelského krále. Mnozí byli ochotni jej přijmout jako proroka, ale nevěřili, že je Mesiáš.

Potom Ježíš položil učedníkům dal­ší otázku: „A za koho mě pokládáte vy?" Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Bo­ha živého." (Mt 16,15.16)

Petr od začátku věřil, že Ježíš je Mesi­áš. Mnozí další, které kázání Jana Křtitele přesvědčilo a kteří Krista přijali, začali po Janově uvěznění a smrti o jeho poslá­ní pochybovat. Pochybovali i o tom, že Ježíš je dlouhoočekávaným Mesiášem. Mnozí učedníci, kteří nadšeně doufali, že Kristus usedne na Davidův trůn, jej opustili, jakmile zjistili, že nic takového nezamýšlí. Petr a jeho přátelé se však od něho neodvrátili. Nerozhodnost těch, kdo jeden den vzdávali Ježíši chválu a druhý den jej zatracovali, vírou pravé­ho Ježíšova následovníka neotřásla. Petr řekl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." Nečekal, až bude jeho Pán korunován na krále a zahrnut nejvyššími poctami, ale přijal jej v jeho ponížení.

Petr vyjádřil víru všech dvanácti apoš­tolů. Učedníci však stále ještě ani zda­leka nechápali Kristovo poslání. Od­por kněží a vládců a jejich nesprávné výklady je sice nemohly od Krista od­vrátit, ale uváděly je ve zmatek. Nevidě­li jasně svoji cestu. Vliv výchovy, učení rabínů a síla tradice jim bránily v po­chopení pravdy. Čas od času k nim pro­nikly paprsky Ježíšova světla, ale ne­zřídka si počínali jako lidé tápající ve tmě. Onoho dne, ještě předtím než mu­seli čelit těžké zkoušce víry, na nich spo­činula moc Ducha svatého. Na chvíli se odvrátili od viditelného k „neviditelné­mu" (2 K 4,18). V podobě člověka spat­řili slávu Božího Syna.

Ježíš odpověděl Petrovi: „Blaze to­bě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v ne­besích." (Mt 16,17)

Pravda, kterou Petr vyznal, je zákla­dem křesťanské víry. V ní podle Kristo­vých slov spočívá věčný život. Její po­znání však v žádném případě nemá vést k pocitu nadřazenosti. Petr k pravdě ne­dospěl vlastní moudrostí ani dobrotou. Člověk sám od sebe nemůže poznat Bo­ha. „Dokážeš vystihnout Boha..., jež ne­besa převyšuje? Co chceš dělat? Hlub­ší je než podsvětí. Co o tom víš?" (Jb 11,7.8) Jedině Duch svatý nám může zjevit Boží hlubiny, to, „co oko nevidě­lo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo". „Nám však to Bůh zje­vil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží." (1 K 2,9.10) „Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí." (Ž 25,14) Skutečnost, že Petr poznal Kristovu slávu, byla důka­zem toho, že byl „vyučen od Boha" (J 6,45). Vskutku „blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev".

ZÁKLAD CÍRKVE

Ježíš pokračoval: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou." (Mt 16, 18) Petr znamená kámen, skála. Petr však nebyl skálou, na které stála církev. Pekelné brány jej přemohly, když zaklí­náním a přísahou zapřel svého Pána. Církev byla postavena na Kristu, nad kte­rým brány pekel neměly žádnou moc.

Stovky let před Spasitelovým naro­zením Mojžíš odkazoval Izrael ke Skále jeho spasení (Dt 32,4). Žalmista zpíval: „On je má mocná skála." (Ž 62,8) Izajáš napsal: „Proto praví toto Panovník Hospodin: 'Já to jsem, kdo za základ po­ložil na Sijónu kámen, kámen osvědče­ný, úhelný a drahý, základ nejpevněj­ší.'" (Iz 28,16) Sám Petr vztahuje pod vedením Ducha svatého toto proroctví na Ježíše. Říká: „Vždyť jste 'okusili, že Pán je dobrý!' Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavr­žen, ale před Bohem je 'vyvolený a vzác­ný'. I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům." (1 Pt 2,3-5)

„Nikdo totiž nemůže položit jiný zá­klad než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus." (1 K 3,11) Ježíš řekl: „Na té skále zbuduji svou církev." (Mt 16,18) Za přítomnosti Boha, všech ne­beských bytostí i neviditelné armády pekel Kristus založil svoji církev na ži­vé skále. Tou skálou je on sám, jeho tělo, které pro nás trpělo. Církev postavenou na tomto základě nemohou brány pe­kel přemoci.

Když Ježíš pronesl tato slova, byla církev velmi slabá. Tvořila ji jen hrstka věřících, proti nimž se obracela veške­rá síla démonů a zlých lidí. Kristovi ná­sledovníci se však nemuseli bát. Stáli na své „mocné skále" a nemohli být pře­moženi.

Víra staví na Kristu již šest tisíc let. Šest tisíc let bijí do Skály našeho spasení bouřlivé přívaly satanského hněvu, ona však stojí pevně dál.

Petr vyslovil pravdu, která je zákla­dem víry církve, a Ježíš se k němu ob­rátil jako k představiteli všech věřících. Řekl mu: „Dám ti klíče království ne­beského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na ze­mi, bude přijato v nebi." (Mt 16,19)

„Klíče království nebeského" jsou Kristova slova. Patří k nim vše, co je na­psáno v Písmu svatém, neboť to je jeho slovo. Má moc otevírat a zavírat nebe­sa. Oznamuje podmínky, které rozho­dují o přijetí či odmítnutí. Působení li­dí, kteří zvěstují Boží slovo, se tak stává vůní života k životu nebo vůní smrti k smrti. Jejich poslání má dalekosáhlý význam pro věčnost.

Spasitel nesvěřil dílo evangelia Pet­rovi jako jednotlivci. Později, když svá slova opakoval, vztahoval je přímo na církev. V podstatě totéž řekl i dvanácti učedníkům jako představitelům celého těla věřících. Kdyby byl Ježíš pověřil jednoho učedníka nějakou zvláštní mo­cí nad všemi ostatními, nepřeli by se tak často o tom, kdo z nich by měl být největší. Byli by se podřídili přání své­ho Mistra a uznali toho, koho určil.

Kristus nejen nestanovil, který z učedníků by měl být v čele, ale řekl: „Vy však si nedávejte říkat 'Mistře'." „Ani si nedávejte říkat 'Učiteli': váš uči­tel je jeden, Kristus." (Mt 23,8.10)

„Hlavou každého muže je Kristus." (1 K 11,3) Bůh „'všechno podrobil pod jeho nohy' a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, pl­ností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest" (Ef 1,22.23). Církev stojí na Kristu, on je jejím základem a ona jej má poslouchat jako svoji hla­vu. Nemá se spoléhat na člověka a člo­věk jí nemá vládnout. Mnozí se domní­vají, že zodpovědné postavení v církvi jim dává právo určovat jiným, co mají dělat a čemu mají věřit. Bůh však tako­vé nároky neschvaluje. Spasitel řekl: „Vy všichni jste bratří." (Mt 23,8) Na každého doléhají pokušení a každý je omylný. Na vedení žádného člověka se nemůžeme spolehnout. Skálou víry je živá přítomnost Krista v církvi. Může se o ni opřít i ten nejslabší. A ti, kdo se považují za nejsilnější, zjistí, že nepřijmou-li Krista za svoji sílu, nejsou ni­čím. „Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo." (Jr 17,5) Pán „je Skála. Jeho dílo je doko­nalé" (Dt 32,4). „Blaze všem, kteří se k němu utíkají." (Ž 2,12)

BLÍŽICÍ SE UTRPENÍ

Po Petrově vyznání Ježíš přikázal učed­níkům, aby nikomu neříkali, že je Kris­tus. Žádal to od nich kvůli tvrdošíjné­mu odporu farizeů a zákoníků, a také proto, že lidé, a dokonce i učedníci, měli mylnou představu o Mesiáši. Ve­řejné prohlášení o tom, že je Kristus, by jim jeho povahu a poslání v pravém světle stejně neukázalo. Ježíš se jim den za dnem zjevoval jako Spasitel a chtěl, aby si o něm jako o Mesiáši vytvořili správnou představu.

Učedníci stále ještě doufali, že Kris­tus bude vládnout jako pozemský král. Přestože svůj záměr tak dlouho skrýval, učedníci věřili, že nezůstane navždy chudý a neznámý, a že čas, kdy nastolí své království, se přiblížil. Nikdy je ani nenapadlo, že nenávist kněží a rabínů nepomine, že Krista jeho vlastní národ zavrhne, odsoudí jako podvodníka a ukřižuje jako zločince. Hodina tem­noty se však blížila a Ježíš musel učed­níkům odhalit, jaký zápas je čeká. Při pomyšlení na nadcházející zkoušku zesmutněl.

Ježíš poukazoval učedníkům
nejen na současný život
v chudobě a ponížení, ale také
na svůj slavný návrat. Učedníci
však jeho slova nepochopili.

Až dosud jim o svém utrpení a smr­ti nic neřekl. Jen ve svém rozhovoru s Nikodémem prohlásil: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vy­výšen Syn člověka, aby každý, kdo v ně­ho věří, měl život věčný." (J 3,14.15) Učedníci však přitom nebyli, a i kdyby to byli slyšeli, nepochopili by. Nyní byli s Kristem, naslouchali mu a pozorovali ho. Mohli tedy i přes skromnost, v ja­ké žil, a přes odpor kněží a lidu vyznat spolu s Petrem: „Ty jsi Mesiáš, Syn Bo­ha živého." (Mt 16,16) Přišel čas odha­lit budoucnost: „Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od star­ších, veleknězi a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen." (Mt 16,21)

Učedníci oněměli úžasem a smut­ně poslouchali. Kristus přece souhlasil s Petrovým vyznáním, že je Božím Sy­nem. Jeho slova o utrpení a smrti se jim tedy zdála být nepochopitelná. Petr se neudržel. Chytil Mistra, jako by jej chtěl uchránit před hrozící smrtí, a volal: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti ne­může stát!" (Mt 16,22)

Petr miloval svého Pána, ale Ježíš ho za to, že jej chtěl ochránit před utrpe­ním, nepochválil. Petrova slova nemo­hla Ježíšovi v jeho těžké situaci pomo­ci ani jej potěšit. Nebyla v souladu s plá­nem milosti, který Bůh připravil pro ztracený svět, ani s učením o oběti, které přišel Kristus představit na svém vlastním životě. Petr nechtěl vidět kříž v Kristově díle. Jeho slova by v Kristo­vých následovnících vyvolávala úplně opačný dojem, než si Ježíš přál, proto byl Spasitel nucen vyřknout jednu z nej­tvrdších výtek ve svém životě: „Jdi mi z cesty satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!" (Mt 16,23)

Satan se snažil zmalomyslnět Ježíše a odvrátit jej od jeho poslání. Petr ve své slepé lásce ke Spasiteli vyslovil pokušení přesně podle plánu nepřítele. Nerozvážná slova vyšla z Petrových úst ze satanova podnětu. Již na poušti nabí­zel satan Ježíši vládu nad světem. Sta­čilo, aby se zřekl cesty ponížení a obě­ti. Nyní pokoušel stejným způsobem i Kristova učedníka. Chtěl, aby se Petr upjal k pozemské slávě a neviděl kříž, k němuž chtěl Ježíš obrátit jeho pozornost. Prostřednictvím Petra satan zno­vu pokoušel Krista. Spasitel však na to nedbal, myslel na svého učedníka. Satan se postavil mezi Petra a jeho Mistra. Ne­chtěl, aby se představa ponížení, které Spasitel pro učedníka podstoupí, do­tkla jeho srdce. Kristova slova nebyla určena Petrovi, ale tomu, kdo jej chtěl od Vykupitele odtrhnout. „Jdi mi z ces­ty satane!" Nestav se mezi mě a mého chybujícího služebníka. Nech mě, abych mu tváří v tvář mohl zjevit tajemství své lásky.

Pro Petra to bylo tvrdé ponaučení. Jen stěží chápal, že Kristova životní cesta na zemi vede smrtelnou úzkostí a ponížením. Děsil se společenství s Pá­nem, kterého čeká utrpení. V těžké chví­li zkoušky měl poznat, jaké z něho plyne požehnání. Dlouho poté, když už je­ho činnost pod tíhou let ochabovala a ubývaly mu síly, napsal: „Moji milova­ní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, kte­rá na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva." (1 P 4,12.13)

JEŽÍŠŮV KŘÍŽ

Ježíš učedníkům vysvětlil, že svým od­říkavým životem jim názorně ukázal, jak mají žít. Potom svolal lid, který byl nablízku a řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a násle­duj mne." (Mt 16,24) Kříž připomínal římskou moc. Byl nástrojem nejkrutěj­šího a nejvíce ponižujícího způsobu smrti. Nejhorší zločinci si museli nést kříž na místo popravy sami. Když jim ho chtěli naložit na záda, odsouzenci se často zoufale a ze všech sil vzpírali. Nakonec však byli vždy přemoženi a mučící nástroj jim byl přivázán k tělu. Ježíš však vyzval své následovníky, aby vzali svůj kříž a nesli jej jako on. Učed­níci chápali jeho slova jen zastřeně. Zna­menala ochotu přijmout nejtrpčí poní­žení a jít pro Krista i na smrt. Spasitel popsal svými slovy nejvyšší možnou odevzdanost. To vše pro ně podstoupil. Ježíš netoužil po nebi, pokud bychom my byli ztraceni. Vyměnil nebeské dvo­ry za život plný pohany a urážek a za potupnou smrt. Patřilo mu všechno bo­hatství, všechny poklady nebe, on však pro nás zchudl, abychom my mohli je­ho chudobou zbohatnout. Máme jít cestou, kterou šel on.

Milovat lidi, za které Ježíš zemřel, znamená ukřižovat své vlastní já. Kaž­dé Boží dítě by se mělo na sebe dívat jako na článek řetězu spuštěného pro záchranu světa. Mělo by se ztotožnit s Kristem v jeho plánu milosti a spolu s ním hledat a zachraňovat ztracené. Křesťan by nikdy neměl zapomínat, že se zasvětil Bohu a že svou povahou má zjevovat světu Krista. Obětavost, soucit a láska, které naplňovaly Kristův život, by se měly odrážet i v životě Božího slu­žebníka.

„Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj ži­vot pro mne, nalezne jej." (Mt 16,25) Sobectví znamená smrt. Žádná část tě­la nemůže žít jen sama pro sebe. Srdce, které by nedodávalo životodárnou krev končetinám a hlavě, by brzy ochablo. Podobně jako krev v našem těle prou­dí i Kristova láska do všech částí jeho tajuplného těla. Závisíme jeden na dru­hém a kdo nechce dávat, zahyne. Ježíš řekl: „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?" (Mt 16,26)

Kristus poukazoval učedníkům ne­jen na současný život v chudobě a po­nížení, ale také na svůj slavný návrat. Zdůrazňoval, že Syn člověka nepřijde s okázalostí pozemského vládce, ale ve slávě Boha a nebeských zástupů. „A teh­dy," řekl: „odplatí každému podle jeho jednání." (Mt 16,27) Potom je povzbu­dil zaslíbením: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka při­cházejícího se svým královstvím." (Mt 16,28) Učedníci však jeho slova nepo­chopili. Slibovaná sláva se jim zdála být příliš vzdálená. Viděli jen to nejbližší - ži­vot v chudobě, ponížení a utrpení. Mají se vzdát nadějí na Mesiášovo království? Znamená to, že Krista na Davidově trů­ně nikdy neuvidí? Cožpak měl žít jako poslední tulák bez přístřeší, kterým li­dé pohrdají, kterého zavrhnou a odsou­dí k smrti?

Srdce se jim svíralo žalem, vždyť své­ho Mistra milovali. Zdálo se jim nepo­chopitelné, že Boží Syn by měl být vy­staven tak krutému ponížení, a pře­padaly je pochybnosti. Ptali se, proč by měl jít do Jeruzaléma a vystavovat se nebezpečí, které se podle jeho slov mě­lo stát jeho údělem. Jak se mohl ode­vzdat takovému osudu a nechat je v ješ­tě větší temnotě, než byli předtím, než se jim zjevil?

Učedníci se domnívali, že v Cesareji Filipově a jejím okolí je Kristus mimo dosah Herodovy a Kaifášovy moci. Ne­musel se tam obávat nenávisti Židů ani moci Římanů. Proč by tedy v tomto kraji, daleko od farizeů, nemohl praco­vat? Proč se musí vydávat na smrt? Má-­li zemřít, co bude s jeho královstvím, které mělo být tak silné, že by jej ani brány pekel nepřemohly? Pro učední­ky to bylo velké tajemství.

I tentokrát se s ním však vydali po­dél břehu Galilejského jezera k městu, v němž měly být pohřbeny všechny jejich naděje. Neodvažovali se Kristu odporovat. Tiše a smutně rozmlouvali o tom, co se má stát. I přes své pochyb­nosti stále ještě doufali, že nějaká ne­předvídaná událost zachrání jejich Pána před smrtí, která ho podle všeho čeka­la. Takto se trápili, pochybovali, doufa­li a strachovali celých šest dlouhých chmurných dní.

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 1.0871 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál