Rozhovory s učedníky

Ježíš se vrátil do Kafarnaum. Učedníci ještě stále nechápali dosah jeho slov, proto s nimi dlouze rozmlouval o tématech, která je trápila.

Když se Ježíš vrátil do Kafarnaum, nešel na známá místa, kde učíval lid, ale spo­lu s učedníky tiše vyhledal dům, který se stal na čas jeho domovem. Na konci svého pobytu v Galileji se chtěl věno­vat svým učedníkům více než zástu­pům.

Na cestách po Galileji se Kristus zno­vu pokoušel připravit učedníky na to, co ho čeká. Oznámil jim, že musí jít do Jeruzaléma, že bude zabit a potom opět vstane. Překvapil je také závažným tvr­zením, že bude zrazen a vydán do ru­kou nepřátel. Učedníci jeho slovům stá­le ještě nerozuměli. Padal na ně stín smutku, ale i přesto se nechali ovlád­nout touhou po vlastním vyvýšení. Pře­li se mezi sebou, kdo z nich bude v Bo­žím království největší. Nechtěli, aby Ježíš o jejich sporu věděl, a proto nešli těsně vedle něho jako obvykle, ale ubí­rali se pomalu za ním. Když vstupovali do Kafarnaum, byl Ježíš kus před nimi. Spasitel četl jejich myšlenky, chtěl jim pomoci a poučit je. Počkal však na vhod­nou chvíli, až budou ochotni jeho slova přijmout.

Když dorazili do města, přistoupil k Petrovi výběrčí chrámové daně a ptal se: „Váš Mistr neplatí chrámovou daň?" (Mt 17,24) Tento poplatek nebyl ob­čanskou daní, ale náboženským přís­pěvkem, který měli všichni Židé každý rok věnovat na podporu chrámu. Od­mítnutí zaplatit tuto dávku bylo pova­žováno za zradu vůči chrámu a rabíni je hodnotili jako nejtěžší hřích. Spasite­lův postoj k rabínským nařízením a jeho jasné výtky vůči zastáncům tradice po­sloužily jako záminka. Obvinili jej z toho, že se snaží zrušit chrámovou službu. Kristovi nepřátelé v této situaci viděli příležitost vzbudit v lidu nedůvěru ke Spasiteli. Výběrčí daně se k nim ochot­ně připojil.

Petr cítil v otázce výběrčího zpochyb­nění Kristovy věrnosti vůči chrámu. Byl velmi horlivý. Chtěl chránit Mistrovu čest, a proto, aniž se ho zeptal, rychle odpověděl, že Ježíš daň platí.

Petr však zcela nepochopil, kam otáz­ka směřovala. Určité skupiny lidí totiž byly od placení této daně osvobozeny. Když byli levité za Mojžíše odděleni pro službu ve svatyni, nedostali žádné po­zemské dědictví. Bůh řekl: „Proto se Lévimu nedostalo podílu ani dědictví s je­ho bratry." (Dt 10,9) I v Ježíšově době byli kněží a levité považováni za ob­zvlášť oddané služebníky chrámu, a ne­museli každoročně přispívat na jeho údržbu. Také proroci byli od placení té­to daně osvobozeni. Od Ježíše však ra­bíni poplatek žádali. Dávali tím najevo, že ho neuznávají jako proroka, ani jako učitele. Jednali s ním jako s každým ji­ným obyčejným člověkem. Kdyby byl Ježíš odmítl daň zaplatit, vykládali by to jako zradu vůči chrámu. Kdyby byl zaplatil, potvrdil by, že ho právem za­vrhují jako proroka.

Jen chvíli předtím Petr vyznal své přesvědčení, že Ježíš je Boží Syn. Nyní však promarnil příležitost ukázat, kdo je jeho Mistr. Svou odpovědí, že Ježíš daň zaplatí, ve skutečnosti potvrdil fa­lešnou představu o Ježíši, kterou se fa­rizeové a vedoucí představitelé Židů snažili rozšířit.

O CHRÁMOVÉ DANI

Když přišel Petr domů, Spasitel se ani slovem nezmínil o tom, co se událo, ale zeptal se: „Co myslíš, Šimone, od koho vybírají pozemští králové poplatky a daně? Od svých synů nebo od cizích lidí?" Petr odpověděl: „Od cizích." Ježíš mu řekl: „Synové jsou tedy svobodni." (Mt 17,25.26) Od občanů se vybírá daň na podporu krále, ale pro vládcovy vlast­ní děti tato povinnost neplatí. Stejně tak i Izrael, Boží lid, musel přispívat na podporu bohoslužby. Na Ježíše, Božího Syna, se však tento požadavek nevzta­hoval. Pokud byli kněží a levité pro svo­ji službu v chrámu od poplatku osvo­bozeni, proč by jej měl platit Ježíš? Vždyť chrám byl domem jeho Otce.

Kdyby Ježíš beze slova daň zaplatil, potvrdil by tím, že ji od něho vymáhají právem, a popřel by tak své božství. Spasitel sice uznal za vhodné požadavku vyhovět, ale vyvrátil jeho oprávněnost. Způsob, jakým si opatřil prostředky na zaplacení, je svědectvím o jeho bož­ství. Jasně ukázal, že je jedno s Bohem a že nepodléhá povinnostem běžného občana.

Nařídil Petrovi: „Jdi k moři a hoď udici; vytáhni rybu, která se první chy­tí, otevři jí ústa a najdeš peníz; ten vez­mi a dej jim za mne i za sebe." (Mt 17,27)

Ježíš sice přikryl své božství lidstvím, ale tímto zázrakem zjevil svoji slávu. Bylo zřejmé, že právě on prostřednic­tvím Davida prohlásil: „Všechna lesní zvěř mi patří i dobytek na tisíci horách, v horách vím o každém ptáku, polní ha­věť též mám kolem sebe. Kdybych měl hlad, neřeknu si tobě, mně patří svět se vším, co je na něm." (Ž 50,10-12)

Ježíš dal jasně najevo, že není povi­nen platit daň, ale se Židy se v této vě­ci do žádného sporu nepouštěl. Věděl, že by jeho slova překroutili a obrátili proti němu. Nechtěl však odmítnutím poplatku nikoho urazit, a proto neprá­vem vyžadovanou daň zaplatil.

Tato událost byla pro učedníky vel­kým poučením. Jejich vztah k chrámo­vé službě se měl již brzy převratně změ­nit. Kristus je nabádal, aby se zbytečně nestavěli proti zavedenému řádu a ne­dávali příležitost k mylnému výkladu své víry. Křesťané se sice nemají vzdá­vat ani jediné zásady pravdy, ale pokud je to jen trochu možné, mají se vyhýbat sporům.

OTÁZKA PRVENSTVÍ

Když Petr odešel k moři, zůstal Kristus s ostatními učedníky v domě sám. Za­volal si je a zeptal se jich: „O čem jste cestou uvažovali?" (Mk 9,33) Ježíšova přítomnost a jeho otázka stavěly celou záležitost do úplně jiného světla, než v jakém ji viděli na cestě. Učedníci ml­čeli. Styděli se a sami sebe odsuzovali. Ježíš jim řekl, že za ně zemře, a ukázal jim, v jak žalostném rozporu je jejich sobecká ctižádost s jeho nesobeckou láskou.

Když jim oznamoval, že bude zabit a potom opět vstane, snažil se zavést rozhovor na velkou zkoušku víry, která na ně dolehne. Kdyby byli ochotni při­jmout to, s čím je chtěl seznámit, moh­li být ušetřeni mučivé úzkosti a zoufal­ství. V době smutku a zklamání se moh­li utěšovat jeho slovy. Spasitel hovořil o budoucích událostech velice jasně a otevřeně. Zmínil se, že brzy bude mu­set jít do Jeruzaléma, a učedníkům opět svitla naděje, že nastolí své království. Znovu je napadla myšlenka, kdo v něm zaujme nejvyšší místa. Když se Petr vrá­til od moře, řekli mu učedníci, nač se Ježíš ptal, a jeden z nich se nakonec odvážil zeptat Spasitele: „Kdo je vlast­ně největší v království nebeském?" (Mt 18,1)

Spasitel shromáždil učedníky kolem sebe a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech." (Mk 9,35) Učedníci ani zdaleka nechápali vážnost a dosah jeho slov. Ne­mohli vidět to, co měl před očima on. Nerozuměli podstatě Kristova králov­ství, a proto se mezi sebou přeli. Skutečná příčina jejich sporu však byla hlubší. Vysvětlením podstaty svého krá­lovství by byl Kristus roztržku nevyře­šil, mohl ji jen na nějaký čas utišit. I kdyby se učedníkům dostalo plného poznání, otázka prvenství se mohla kdy­koli znovu objevit. Církev by tím po Kristově odchodu mohla utrpět značné škody.

K boji o první místo vedl učedníky týž duch, který stál na počátku velké­ho sporu v nebesích a kvůli kterému Kristus sestoupil z nebe na zem a pod­stoupil smrt. Spasitel si představil Luci­fera, „jitřenky syna", který svou slávou převyšoval všechny anděly, jež obklo­povali Boží trůn, a byl v nejtěsnějším spojení s Božím Synem. Lucifer řekl: „S Nejvyšším se budu měřit." (Iz 14, 12.14) Jeho touha po vlastním vyvýše­ní vyvolala v nebi spor a vedla k vyhoš­tění velkého zástupu andělů. Kdyby byl Lucifer skutečně chtěl být jako Nejvyš­ší, nikdy by neopustil místo, které mu bylo v nebi určeno. Duch Nejvyššího se totiž projevuje v nesobecké službě. Lu­cifer chtěl mít Boží moc, ale ne Boží povahu. Snažil se získat nejvyšší posta­vení a člověk, který je veden jeho du­chem, usiluje o totéž. V takových přípa­dech potom nutně dochází k odcizení, neshodám a svárům. Vlády se zmocňuje nejsilnější. Satanovo království je krá­lovstvím síly. Každý jedinec v něm po­kládá druhého za překážku na cestě k úspěchu nebo za příčku v žebříku, po níž se může vyšplhat výš.

Lucifer usiloval o rovnost s Bohem, zatímco Kristus, Vyvýšený, „na své rov­nosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se po­nížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži." (Fp 2,6-8) Právě v době, kdy smrt na kříži byla již velmi blízko, vidí Ježíš své učedníky natolik zaujaté sobectvím, hlavní zásadou satanova krá­lovství, že nejsou schopni cítit se svým Pánem, a dokonce ani rozumět tomu, co jim říká o ponížení, které pro ně pod­stoupí.

Ježíš se snažil s láskou, velmi citlivě, zá­roveň však i důrazně napravovat zlo. Od­haloval, co je podstatou vlády v nebes­kém království a v čem podle nebeských měřítek spočívá skutečná velikost. Li­dé, kteří se nechají ovládnout pýchou a vzhlížejí se ve vysokém postavení, mys­lí spíš na sebe a na odměnu, kterou by měli dostat, než na to, jak by Bohu spla­tili jeho dary. Přidávají se na satanovu stranu a v nebi pro ně není místo.

Slávu předchází pokora. Na důležitá místa mezi lidmi vyvyšují nebesa tako­vé jedince, kteří se - jako Jan Křtitel - dokáží pokořit před Bohem. Učedník s dětskou upřímností a otevřeností je v práci na Božím díle nejúspěšnější. Nebesa spolupracují s každým, kdo nehle­dá vlastní slávu a usiluje o záchranu dru­hých. Člověk, který opravdu cítí potřebu Boží pomoci, o ni prosí. Duch svatý mu ukáže na Ježíše, a tím jej povzbudí. Spo­lečenství s Kristem mu dodá sílu k prá­ci pro lidi, kteří hynou v hříchu. Takový člověk je pomazán pro své poslání a do­sahuje úspěchu i tam, kde by mnozí vzdělaní a učení lidé selhali.

Bůh však pomíjí ty, kdo se vyvyšují a myslí si, že bez nich se velkolepý Boží plán neobejde. Pán dává jasně najevo, že na nich není závislý. Boží dílo se po jejich odchodu nezastaví, ale bude ješ­tě mocněji postupovat kupředu.

Poučení o podstatě Ježíšova králov­ství učedníkům nestačilo. Potřebovali nové srdce, které by je uvedlo do soula­du s jeho zásadami. Ježíš přivolal jedno malé dítě a postavil je mezi učedníky. Potom je vzal něžně do náručí a řekl: „Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeské­ho." (Mt 18,3) Nebe si velmi váží bezelstnosti, nezištnosti a důvěřivé lásky dí­těte. Jsou to rysy skutečné velikosti.

Ježíš znovu vysvětlil učedníkům, že jeho království se nevyznačuje světskou důstojností ani okázalostí. Tyto vlast­nosti nemají v Ježíšových očích žádnou cenu. Bohatí i chudí, vzdělaní i nevzdě­laní se setkávají u jeho nohou bez ohle­du na společenské postavení či dosa­žené úspěchy. Všichni jsou vykoupeni krví a všichni jsou závislí na svém Vy­kupiteli.

Bůh si velmi váží upřímného a ka­jícného člověka. Neuděluje lidem svou pečeť podle jejich postavení, bohatství či rozumových schopností. Zajímá ho, jsou-li jedno s Kristem. Pán slávy na­chází zalíbení v lidech tichých a po­korných srdcem. David říká: „Podal jsi mi štít své spásy..., tvá mírnost" - jako součást lidské povahy - „mé síly roz­množila" (Ž 18,36).

OPRAVDOVÝ ZÁJEM O ČLOVĚKA

Ježíš řekl: „Kdo přijme jedno z tako­vých dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal." (Mk 9,37) „Toto praví Hospodin: 'Mým trůnem jsou nebesa a podnoží mých nohou země... Pohlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem.'" (Iz 66,1.2)

Spasitelova slova probudila v učed­nících pocit nedůvěry k sobě samým. Ježíš sice nikoho nejmenoval, ale Jan si nebyl jist, zda si v jednom případě po­čínal správně. S dětinskou upřímností se zeptal: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, pro­tože s námi nechodil." (Mk 9,38)

Jakub a Jan se domnívali, že zastave­ním onoho muže hájí čest svého Mis­tra. Najednou si však začali uvědomo­vat, že jednali ze žárlivosti. Uznali svoji chybu a přijali Ježíšovo napomenutí: „Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní moc­ný čin v mém jménu, nemůže mi hned nato zlořečit." (Mk 9,39) Nikdo, kdo se chová ke Kristu přátelsky, nemá být od­mítnut. Mnoho lidí bylo jeho povahou i dílem hluboce zasaženo a s vírou mu otevírali svá srdce. Učedníci nemohli znát jejich pohnutky a museli být pro­to opatrní, aby je neodradili. Až s nimi Ježíš osobně nebude a oni budou po­kračovat v jeho díle, nebudou moci po­dléhat předsudkům a být nesnášenli­ví. Bude třeba, aby projevovali stejně hluboký soucit, jaký poznali u svého Mistra.

Skutečnost, že někdo nevyhovuje ve všech směrech našim názorům a před­stavám, nás neopravňuje k tomu, aby­chom mu bránili v práci pro Pána. Kris­tus je veliký učitel a my nemáme nikoho odsuzovat ani nikomu poroučet. Máme si pokorně sednout k Ježíšovým no­hám a učit se od něho. Každý člověk, který se otevírá Božímu působení, mů­že být prostředníkem, s jehož pomocí Kristus zjevuje svoji odpouštějící lás­ku. Musíme být velmi opatrní, abychom neznechutili nikoho, kdo přináší lidem Boží světlo, a neuhasili tak paprsky, ji­miž chtěl Bůh svítit světu.

Tvrdé a chladné jednání učedníka s člověkem, kterého k sobě přitahuje Kristus - tak, jak je předvedl Jan, když zakazoval neznámému muži konat zá­zraky ve jménu Krista -, může vést k to­mu, že se oslovený obrátí na cestu ne­přítele a nakonec zahyne. O každém, kdo si takto počíná, Ježíš říká: „Lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře." (Mk 9,42) Potom dodává: „Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačen, než abys šel s obě­ma rukama do pekla, do ohně neuhasi­telného. A svádí-li tě k hříchu noha, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života chromý, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla." (Mk 9,43-45)

Proč tak ostrá slova? Protože „Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo." (L 19,10) Mají snad učední­ci projevovat o lidi kolem sebe menší zájem než jejich Spasitel? Za každého člověka byla zaplacena nepředstavitel­ná cena. Odvrátit jediného člověka od Krista, a tím dopustit, aby Spasitelova láska, ponížení a smrt pro něho byly zbytečné, je hrozný hřích.

„Běda světu, že svádí k hříchu! Svo­dy sice nutně přicházejí, ale běda tomu, skrze koho přijdou." (Mt 18,7) Svět se pod satanovým vlivem jistě bude stavět proti Kristovým následovníkům a bu­de se snažit zničit jejich víru. Běda však tomu, kdo přijal Kristovo jméno, a spo­juje se se světem. Lidé, kteří o sobě pro­hlašují, že slouží Pánu, a přitom se tak nechovají, znevažují Krista. Klamou své okolí a svádějí mnoho lidí na špatnou cestu.

Bez ohledu na to, kolik úsilí budeme muset obětovat, měli bychom se vzdát všech zvyků a způsobů, které vedou k hříchu a potupují Kristovo jméno. To, co zneuctívá Boha, nemůže prospívat člověku. Kdo porušuje věčné zásady pravdy, nemůže získat nebeské požeh­nání. Jediný hřích, kterému se poddá­váme, může zkazit naši povahu a svést ostatní. Pokud je třeba pro záchranu tě­la odříznout ruku nebo nohu, či dokon­ce vyloupnout oko, měli bychom se s mnohem větší rozhodností vzdát hří­chu, který vede k smrti naší duše.

Při obřadní službě se ke každé obě­ti přidávala sůl. Sůl - stejně jako zapa­lování kadidla - připomínala, že jedině díky Kristově spravedlnosti může Bůh obětní službu přijmout. Kristus k tomu řekl: „Každý bude solen ohněm... Měj­te sůl v sobě a žijte mezi sebou v po­koji." (Mk 9,49.50) Všichni, kdo chtějí sami sebe přinášet jako „živou, svatou, Bohu milou oběť" (Ř 12,1), musí při­jmout spásnou sůl, Kristovu spravedl­nost. Potom se stanou „solí země" a bu­dou bránit šíření zla mezi lidmi tak, jako sůl brání rozkladu (Mt 5,13). Pokud však sůl ztratí svou chuť, pokud člověk vy­znává Boha jen slovy a chybí mu Kris­tova láska, nemá sílu ke konání dobra. Vliv jeho života nepřispívá k záchraně světa. Ježíš říká: Vaše síla a úspěšnost při budování mého království závisí na tom, zda přijímáte Ducha svatého. Chcete-li být vůní života k životu, musíte žít z mé milosti. Potom mezi sebou nebu­dete soupeřit, hledat vlastní prospěch ani toužit po nejvyšším postavení. Bu­dete naplněni láskou, která nemyslí na sebe, ale na druhé.

Hříšník, který činí pokání, má stále hledět na Beránka Božího, jenž „snímá hřích světa" (J 1,29). Jen tak se může změnit. Jeho strach vystřídá radost a po­chybnosti ustoupí naději. Kamenné srdce nahradí srdce plné vděčnosti a lás­ky. Kristus se v něm stane „pramenem vyvěrajícím k životu věčnému" (J 4,14). Když se díváme na Ježíše, Muže boles­ti a utrpení, který zachraňoval ztracené přesto, že jím lidé pohrdali, vysmívali se mu a pronásledovali jej od města k městu, dokud nedokončil své poslá­ní, když si jej představíme v Getsemane, jak se potí krví a ve strašných mukách umírá na kříži, naše touha po vlastním vyvýšení utichne. Při pohledu na Ježíše se budeme stydět za svoji chladnost, lhostejnost a sobectví. Budeme ochotni dělat cokoli, jen abychom mohli z ce­lého srdce sloužit svému Mistru. Pro něho s radostí poneseme kříž, budeme snášet zkoušky, potupu či pronásledo­vání.

SOUCIT S CHYBUJICÍMI

„My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě." (R 15,1) Nikoho, kdo věří v Krista, ne­máme zlehčovat, i když je jeho víra sla­bá a následuje Ježíše nejistým krokem dítěte. Všemi přednostmi, které nám Bůh dal, ať už je to vzdělání, dobré způ­soby, ušlechtilost, křesťanská výchova či náboženská zkušenost, máme podle svých možností sloužit těm, kterým se těchto darů nedostalo. Jsme-li silní, má­me podpírat slabší. Andělé slávy mají tvář nebeského Otce stále před sebou a s radostí slouží jeho dětem. Zvláštní péči věnují ustrašeným lidem, kteří ma­jí potíže se svými povahovými nedo­statky. Andělé jsou vždy tam, kde je jich nejvíce potřeba, pomáhají lidem, kteří svádějí těžké boje se svým vlastním „já" a žijí v těžkých podmínkách. Praví Kris­tovi následovníci s nimi v této službě spolupracují.

Pokud někdo „z těchto maličkých" selže a ublíží vám, je ná vás, abyste mu podali pomocnou ruku. Nečekejte, že první krok ke smíření udělá on. Ježíš řekl: „Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hle­dat tu, která zbloudila? A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby neza­hynul jediný z těchto maličkých." (Mt 18,12-14)

Přicházejte k chybujícímu „v duchu mírnosti", „každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení" a „pokárej ho mezi čtyřma očima" (Ga 6,1; Mt 18,15). Nevystavujte ho potupě a neříkejte o jeho poklescích ostatním. Nezneuctívejte Krista veřejným odha­lováním hříchů někoho, kdo nese jeho jméno. Často je třeba zcela otevřeně ří­ci chybujícímu pravdu. Má-li se napra­vit, musí poznat svůj omyl. Nesmíme ho však odsuzovat a zatracovat ani se snažit sami sebe ospravedlňovat. Všechno naše úsilí musí směřovat k jeho ná­pravě. Rány duše je třeba léčit s co nej­větší ohleduplností a citlivostí. Pomoci může jen láska Spasitele trpícího na Gol­gotě. Křesťané by k sobě měli vždy při­stupovat s láskyplným pochopením. Každý by si měl uvědomit, že když se mu podaří odvrátit bratra od jeho pochybe­ní, „zachrání jeho duši od smrti a při­kryje množství hříchů" (Jk 5,20).

Ani toto úsilí však nemusí přinést očekávaný výsledek. Ježíš doporučuje: „Přiber k sobě ještě jednoho nebo dva." (Mt 18,16) Možná, že společnými silami dosáhnou toho, co se jednomu nepo­dařilo. Přizvaní nebudou na problému osobně zúčastněni a budou pravděpo­dobně nestrannější. To dodá jejich ra­dám v očích chybujícího člověka větší vážnosti.

Pokud napomínaný nedbá ani na je­jich doporučení, potom, ne však dříve, je třeba celou záležitost předložit sboru věřících. Členové církve jako předsta­vitelé Krista se sjednotí na modlitbě a s láskou budou prosit o nápravu chybujícího. Duch svatý promluví ústy svých služebníků a vyzve provinilého, aby se navrátil k Bohu. Apoštol Pavel pod vlivem Božího Ducha napsal: „Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!" (2 K 5,20) Člověk,který od­mítá i toto společné úsilí sboru, přetrhává svazky, jež ho spojují s Kristem, a vylučuje se ze společenství církve. Potom, říká Ježíš, „ať je ti jako pohan nebo celník" (Mt 18,17). Nesmíme si však myslet, že pro něho už Boží milost neplatí, pohrdat jím a být k němu lho­stejní. Musíme k němu přistupovat s láskou a soucitem jako ke ztracené ovci, kterou Kristus stále hledá a chce přivést do svého stáda.

Kristovo poučení o tom, jak jednat s lidmi, kteří se dostávají na scestí, je rozšířením pokynu, jež dal Izraeli Moj­žíš: „Nebudeš ve svém srdci chovat ne­návist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, abys nenesl následky jeho hříchu." (Lv 19,17) To znamená, že pokud někdo nedbá na Kristovo nařízení a nesnaží se přivést k nápravě ty, kdo žijí v omylu a hřeší, stá­vá se spoluúčastníkem jejich hříchu. Za zlo, kterému jsme mohli zabránit, jsme stejně zodpovědní, jako kdybychom se jej sami dopustili.

Na nepravost máme upozornit pří­mo toho, kdo se jí dopouští. Nemáme o ní mezi sebou hovořit a odsuzovat ji. Ani poté, co byla předložena církvi, o ní nesmíme říkat dalším lidem. Pro nevě­řící svět jsou chyby křesťanů jen kame­nem úrazu. I nám škodí, pokud se tě­mito věcmi stále zabýváme, protože se jejich vlivem začneme měnit. Snažíme-li se napravit chyby našeho bratra, Kris­tův Duch nás povede tak, abychom jej pokud možno uchránili před kritikou ze strany věřících, ale především před odsouzením nevěřícího světa. Každý z nás se dopouští chyb a potřebuje Kris­tovo slitování a odpuštění. Proto máme jednat s druhými tak, jak chceme, aby oni jednali s námi.

„Cokoli odmítnete na zemi, bude od­mítnuto v nebi, a cokoli přijmete na ze­mi, bude přijato v nebi." (Mt 18,18) Vy­stupujete jako vyslanci nebes a vaše dílo má význam pro věčnost.

Tuto velikou odpovědnost však ne­musíme nést sami. Budeme-li se upřím­ně řídit Božím slovem, Kristus bude s ná­mi. Přebývá nejen ve shromážděních církve, ale všude, kde se učedníci, byť jen v nepatrném počtu, scházejí v jeho jménu. Říká: „Shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj ne­beský Otec jim to učiní." (Mt 18,19)

Slovy „můj nebeský Otec jim to uči­ní" Ježíš učedníkům připomíná, že s ni­mi sice je svázán svým lidstvím, snáší s nimi jejich těžkosti a cítí s nimi v jejich utrpení, ale svým božstvím je spojen s trůnem Nekonečného. Je to obdivu­hodné ujištění. Nebeské bytosti soucítí s lidmi a spolupracují s nimi na záchra­ně ztracených. Nebeská moc se spoju­je s lidskými schopnostmi, aby přivedla lidi ke Kristu.

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 1.1415 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál