Nástrahy nepřátel

Zákoníci, farizeové i kněží usilovali o to, aby se zmocnili Ježíše a popudili proti němu lid. Nakonec před něj přivedli ženu, která přestoupila zákon, a čekali, že se chytne dopásti.

Na slavnostech v Jeruzalémě Ježíše ce­lou dobu sledovali špehové. Každý den přicházeli s novým nápadem, jak ho umlčet. Kněží a přední muži čekali na vhodnou příležitost, aby se jej mohli zmocnit. Byli připraveni použít násilí. To ale ještě nebylo všechno. Chtěli ga­lilejského učitele ponížit před lidmi.

Hned první den, kdy se Ježíš objevil na slavnosti, k němu přišli přední muži a ptali se ho, kdo mu dovolil učit. Sna­žili se odvrátit pozornost od jeho osoby k jeho oprávnění učit, a tím zdůraznit vlastní důležitost a moc.

Ježíš jim odpověděl: „Mé učení není mé, ale toho, kdo mě poslal. Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe." (J 7,16.17) Ježíš svou odpovědí nevra­cel nepřátelům jejich jízlivost, ale vyzve­dl životně důležitou pravdu o spasení člověka. Řekl, že pochopení a uznání pravdy nezáleží ani tak na rozumových schopnostech, jako na otevřenosti srd­ce. Přijetí pravdy vyžaduje vůli ochot­nou podřídit se. Kdyby mohl člověk přijmout pravdu pouhým rozumem, nemohla by mu v tom pýcha zabránit. Pravdu však přijímáme srdcem díky působení Boží milosti a musíme se pro ni vzdát každého hříchu, který nám Duch svatý odhalí. Ani sebevětší mož­nosti poznání pravdy člověku nepři­nesou žádný užitek, pokud není ocho­ten přijmout ji do svého srdce a zříci se všech zvyků a způsobů, které jsou v rozporu s jejími zásadami.

Lidem, kteří se takto poddávají Bo­hu, upřímně touží poznat jeho vůli a ří­dit se jí, se pravda zjevuje jako Boží moc ke spasení. Jsou schopni rozeznat, kdo mluví z Boha a kdo sám ze sebe. Farize­ové se nepodřizovali Boží vůli. Nesnažili se poznat pravdu. Naopak, stále hleda­li nějaké důvody, aby ji mohli obejít. Kristus odhalil, že právě proto nepo­chopili jeho učení.

Ukázal také, jak je možné rozeznat pravého učitele od podvodníka. „Kdo mluví sám za sebe, hledá svou vlastní slávu; kdo však hledá slávu toho, který ho poslal, ten je pravdivý a není v něm nepravosti." (J 7,18) Kdo hledá vlastní slávu, mluví jen ze sebe. Jeho sobectví nakonec vždy vyjde najevo. Kristus však hledal Boží slávu. Z jeho úst vycháze­lo Boží slovo. To je důkazem jeho moci a potvrzením pravosti jeho učení.

Ježíš podal rabínům důkaz o svém božství. Ukázal jim, že umí číst v jejich srdcích. Od chvíle, kdy uzdravil nemoc­ného v Bethesdě, mu usilovali o život. Přestupovali tím zákon, který navenek tak horlivě bránili. Ježíš řekl: „Nedal vám Mojžíš zákon? A nikdo z vás zákon ne­plní. Proč mě chcete zabít?" (J 7,19)

Tato slova byla jako záblesk světla, který rabínům odhalil hloubku propas­ti, do níž se řítí. Na chvíli se jich zmocni­la hrůza. Pochopili, že se vzpírají Věčné moci. Varování však odmítli přijmout. Chtěli si udržet vliv mezi lidem, a pro­to museli své vražedné úmysly tajit. Vy­hnuli se odpovědi na Ježíšovu otázku a řekli: „Jsi posedlý? Kdo tě chce za­bít?" (J 7,20) Naznačovali tím, že Ježíš konal zázraky z moci zlého ducha.

Kristus na jejich narážku neodpově­děl. Znovu vysvětloval, že uzdravení ne­mocného v Bethesdě bylo v souladu se sobotním zákonem i s jeho židovským výkladem. Řekl: „Mojžíš vám dal obříz­ku... a vy obřezáváte člověka i v sobotu." (J 7,22) Podle zákona muselo být každé dítě osmý den po narození obřezáno. Připadl-li tento den na sobotu, musela být obřízka provedena v sobotu. Pokud takové počínání neodporovalo duchu zákona, muselo být Ježíšovo sobotní uz­dravení „celého člověka" se zákonem v naprostém souladu. Ježíš rabíny varo­val: „Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem!" (J 7,24)

Přední muži byli umlčeni a mnozí z lidu se ptali: „Není to ten, kterého chtějí zabít? A hleďte, mluví veřejně, a nic mu neříkají. Snad nedošli přední muži opravdu k poznání, že je to Me­siáš?" (J 7,25.26)

POCHYBNOSTI A MYLNÉ PŘEDSTAVY

Mnozí Kristovi posluchači žili v Jeruza­lémě a věděli o nástrahách, které proti němu přední muži chystají. Cítili však, že je k Ježíši něco silně přitahuje. Do­cházeli k přesvědčení, že je Božím Sy­nem. Satan v nich okamžitě vzbuzoval pochybnosti. Jejich mylné představy o Mesiáši a jeho příchodu mu v tom pomáhaly. Většina Židů tehdy věřila, že Mesiáš se narodí v Betlémě, po čase zmi­zí, a až se objeví po druhé, nikdo nebu­de vědět, odkud přišel. Nemálo lidí se domnívalo, že Mesiáš nebude s lidmi spojen žádnými příbuzenskými svazky. Ježíš Nazaretský těmto rozšířeným před­stavám o Mesiášově slávě neodpovídal, a proto mnozí pochybovali: „Ale o tom­to člověku víme, odkud je. Až přijde Mesiáš, nikdo nebude vědět, odkud je." (J 7,27)

Ježíš četl jejich myšlenky, věděl, že ko­lísají mezi vírou a pochybnostmi. Řekl jim: „Znáte mě a víte také, odkud jsem. A přece jsem nepřišel sám od sebe, ale poslal mě ten, který je pravdivý; toho vy neznáte." (J 7,28) Tvrdili, že vědí, od­kud má Mesiáš přijít, ale nevěděli o tom nic. Kdyby byli žili v souladu s Boží vů­lí, byli by Božího Syna poznali.

Posluchači museli Kristovým slovům rozumět. Ježíš jen opakoval to, co před mnoha měsíci prohlásil před velera­dou - že je Božím Synem. Přední muži mu tehdy usilovali o život a i nyní se jej chtěli chopit. Bránila jim v tom však neviditelná moc, která je v jejich zlobě svazovala a nedovolila jim zajít tak da­leko.

Mnozí z lidu v něho uvěřili a říkali: „Až přijde Mesiáš, bude snad činit více znamení než on?" (J 7,31) Vůdcové fa­rizeů s napětím sledovali průběh udá­lostí. Všimli si, že zástup začíná být Kristu nakloněn. Spěchali k nejvyšším kněžím a předložili jim plán, jak Ježí­še uvěznit. Neodvažovali se ho zmocnit v přítomnosti lidu, a proto navrhovali zajmout jej, až bude sám. Ježíš jim zno­vu ukázal, že o jejich úmyslech ví. Ře­kl: „Ještě krátký čas budu s vámi, pak odejdu k tomu, který mě poslal. Bude­te mě hledat, ale nenajdete. A kde budu já, tam vy přijít nemůžete." (J 7,33.34) Ježíš měl již brzy najít útočiště mimo dosah jejich posměchu a nenávisti. Vy­stoupí k Otci, kde se mu opět s láskou budou klanět andělé a kam se jeho vra­hové nikdy nedostanou.

Rabíni s opovržením říkali: „Kam hodlá jít, že ho nenajdeme? Chce snad jít mezi pohany a tam učit?" (J 7,35) Ani ve snu je nenapadlo, že svým výsmě­chem vlastně naznačují Kristovo po­slání. Celý den vztahoval ruce k nepo­slušnému a vzpurnému lidu, dával se najít těm, kdo jej nehledali, poznat těm, kdo se po něm neptali (Ř 10,20.21).

Mnozí z těch, kdo uvěřili, že Ježíš je Boží Syn, se nechali svést falešným pře­svědčováním kněží a rabínů. Židovští učitelé velmi působivě připomínali pro­roctví o Mesiáši, který se „ujme kralová­ní na hoře Sijónu a v Jeruzalémě před svými staršími v slávě;" který „panovat bude od moře až k moři, od Řeky do dálav země" (Iz 24,23; Ž 72,8). Potom s pohrdáním srovnávali tuto slávu s po­korným a skromným Ježíšem. Všechna slova proroctví překrucovali tak, aby potvrdili své mylné představy. Kdyby lidé sami upřímně studovali Boží slo­vo, nikdo by je nemohl svést. Šedesátá první kapitola Izajášova proroctví svěd­čí o tom, že Kristus bude konat právě to, co konal. Padesátá třetí kapitola ho­voří o tom, že bude trpět a svět jej za­vrhne. Padesátá devátá popisuje pova­hu kněží a rabínů.

Bůh nenutí lidi, aby se vzdali své ne­věry. Mají před sebou světlo i tmu, prav­du i lež. Sami se musí rozhodnout, co přijmou. Svým rozumem jsou schopni rozlišit, co je správné a co špatné. Bůh nechce, aby se rozhodovali z náhlých popudů, ale na základě důkazů a pečli­vého srovnání výroků Písma. Kdyby Ži­dé zapomněli na své předsudky a po­rovnali napsaná proroctví s Ježíšovým životem, zjistili by, že se tato proroctví v jeho životě a službě cele naplňují.

Mnozí lidé se v dnešní době necháva­jí oklamat stejně jako tehdy Židé. Nábo­ženští učitelé čtou Bibli ve světle vlast­ních představ a tradic. Lidé sami Písmo nezkoumají a nepřemýšlejí o tom, co je pravda. Rozhodnutí nechávají na svých vůdcích a plně se na ně spoléhají. Kázá­ní a zvěstování Božího slova jsou pro­středky, kterými se má podle Boží vůle šířit světlo. Všechna lidská učení však musíme podrobit srovnání s Písmem. Každého, kdo s modlitbami zkoumá Bib­li a touží poznat pravdu, aby podle ní mohl žít, Bůh osvítí a on Písmu poro­zumí. „Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha." (J 7,17)

NIKDO NIKDY TAK NEMLUVIL

Stráž, kterou farizeové a veleknězi po­slali, aby Ježíše zatkla, se v poslední den slavnosti vrátila bez něho. „Proč jste ho nepřivedli?" ptali se zlostně kněží a přední muži. Stráž se vší vážností odpověděla: „Nikdo nikdy takto nemlu­vil!" (J 7,45.46)

Kristova slova pohnula jejich zatvr­zelým srdcem. Když hovořil v chrámo­vém nádvoří, stála stráž v jeho těsné blízkosti a čekala na slova, která by pro­ti němu mohla obrátit. Jeho projev je však tak ohromil, že úplně zapomněli, proč přišli. Zjevil se jim Kristus. Viděli to, co kněží a přední muži vidět ne­chtěli - člověka, ze kterého vyzařovala božská sláva. Byli tím natolik uchváce­ni a jeho slova je tak dojala, že na otáz­ku: „Proč jste ho nepřivedli?" měli je­dinou odpověď: „Nikdo nikdy takto ne­mluvil!"

Když se kněží a přední muži poprvé setkali s Ježíšem, měli tentýž dojem. Jeho slova je hluboce zasáhla. I oni by­li přesvědčeni, že „nikdo nikdy takto nemluvil." Přesto však hlas Ducha sva­tého umlčeli. Byli rozčilení, že se chrá­mová stráž nechala ovlivnit nenávidě­ným Galilejcem, a křičeli: „I vy jste se dali svést? Uvěřil v něj někdo z před­ních mužů či farizeů? Jen tahle chát­ra, která nezná zákon - kletba na ně!" (J 7,47-49)

Při zvěstování Božího poselství se li­dé jen zřídka ptají: „Je to pravda?" Mno­hem více je zajímá, kdo poselství hlásá. Často posuzují učení podle množství lidí, kteří je přijali, a ptají se: „Uvěřil to­mu nějaký učenec nebo náboženský vůdce?" Lidé v dnešní době nejsou pra­vé zbožnosti nakloněni o nic víc než v Kristově době. Stejně jako tehdy usi­lují i dnes více o pozemské věci než o věčné hodnoty. Námitka, že je mno­ho lidí, kteří nejsou ochotni pravdu přijmout nebo že ji nezastávají význam­né osobnosti světa či náboženští vůd­cové, neobstojí.

NIKODÉM OBHAJUJE JEŽÍŠE

Kněží a přední muži se stále chystali Ježíše uvěznit. Tvrdili, že pokud zůsta­ne na svobodě, strhne lid na svou stra­nu. Jediným způsobem, jak tomu za­bránit, je bez prodlení jej umlčet. Jejich hovor byl právě v plném proudu, když se Nikodém zeptal: „Odsoudí náš zá­kon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí,čeho se dopustil?" (J 7,51) Všich­ni ztichli. Nikodémova slova pohnula jejich svědomím. Bez výslechu nemoh­li člověka odsoudit. To však nebyl jediný důvod, proč sebevědomí muži ztichli a zírali na toho, kdo si dovolil promlu­vit ve jménu spravedlnosti. Byli vydě­šeni a uraženi, že někdo z jejich středu natolik podlehl Ježíšovu vlivu, že se jej dokonce zastává. Když se vzpamatovali ze svého údivu, obrátili se k Nikodémo­vi s jedovatou jízlivostí: „Nejsi také ty z Galileje? Hledej v Písmu a uvidíš, že z Galileje prorok nepovstane!" (J 7,52)

Nikodémova námitka však přece jen zastavila jednání rady. Přední muži ne­mohli uskutečnit svůj záměr a odsou­dit Ježíše bez výslechu. Pro tentokrát neuspěli. „Všichni se vrátili do svých domovů. Ježíš však odešel na Olivovou horu." (J 7,53)

OBVINĚNA ŽENA

Ježíš opustil rušné město plné zmatku, rozhorlený dav i zrádné rabíny a odešel do tichých olivových hájů, kde mohl být sám s Bohem. Brzy ráno se však vrátil do chrámu. Když se kolem něho shromáž­dil lid, posadil se a učil je.

Po chvíli jej vyrušili farizeové a zá­koníci. Přivedli k němu vyděšenou že­nu a velmi tvrdě a ostře ji obviňovali z přestoupení sedmého přikázání. Po­stavili ji před Ježíše a s pokrytecky před­stíranou úctou se zeptali: „V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kameno­vat. Co říkáš ty?" (J 8,5)

Za jejich zdánlivou uctivostí se skrý­valy zákeřné úmysly zničit Ježíše. Věři­li, že tentokrát se jim ho podaří odsou­dit. Doufali, že ať řekne cokoli, najdou nějaký důvod k jeho obvinění. Pokud ženu zprostí viny, mohou to považovat za pohrdání Mojžíšovým zákonem. Po­kud ji odsoudí k smrti, může být obžalo­ván Římany za to, že zasahuje do jejich výhradní pravomoci.

Ježíš chvíli hleděl na třesoucí se za­hanbenou ženu a na přísné tváře hod­nostářů, v nichž nebyla ani trocha sou­citu. Jeho čistá a ničím neposkvrněná duše se zděsila. Dobře věděl, proč ji k ně­mu přivedli. Četl v jejich srdcích, znal jejich povahu i život. Tito samozvaní rádobystrážcové spravedlnosti sami svá­děli svou oběť k hříchu, a připravovali tak past, do které chtěli Ježíše chytit. Ježíš dělal, jako by jejich otázku nesly­šel. Sklonil se, hleděl do země a prstem začal psát do prachu.

Žalobcům už docházela trpělivost s Ježíšovým otálením i s jeho zdánlivou lhostejností. Přistoupili blíže a naléha­li na něho, aby věnoval předloženému případu pozornost. Když však jejich zrak padl na zem k jeho nohám, strnuli. V prachu byly zapsány jejich skryté hří­chy. Lidé, kteří stáli kolem, si všimli ná­hlé změny v jejich tvářích a začali se tlačit dopředu, aby zjistili, co je tak za­skočilo a zahanbilo.

Rabíni sice dávali okázale najevo svo­ji úctu k zákonu, ale obviněním ženy znevažovali jeho ustanovení. Potrestat ženu bylo povinností manžela a ty, kdo měli na jejím hříchu podíl, měl stih­nout stejný trest. Žalobci neměli právo s ní takto jednat. Ježíš proti nim použil jejich vlastní zbraň. Zákon stanovoval, že při kamenování mají jako první ho­dit kamenem ti, kdo byli svědky provi­nění. Ježíš se zvedl, pohlédl na zrádné muže a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!" (J 8,7) Zno­vu se sklonil a dál psal na zem.

Ježíš neporušil Mojžíšův zákon ani se nedotkl pravomoci Říma. Žalobci by­li poraženi. Rouška předstírané svatosti z nich byla stržena. Stanuli v přítom­nosti Nekonečné čistoty jejich vina by­la odhalena. Třásli se strachy, aby se o jejich skrytých nepravostech nedo­zvěděl zástup. Jeden po druhém se se skloněnou hlavou a sklopenými zraky vytráceli. Nakonec tam zůstala jen je­jich oběť a soucitný Spasitel.

Ježíš vstal, pohlédl na ženu a zeptal se: „'Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalo­vali? Nikdo tě neodsoudil?' Ona řekla: 'Nikdo Pane.' Ježíš řekl: 'Ani já tě neod­suzuji. Jdi a už nehřeš!'" (J 8,10.11)

Žena stála před Ježíšem a krčila se strachy. V jeho slovech: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!" viděla rozsudek smrti. Neodvažovala se pohlédnout Spasiteli do očí, jen tiše očekávala svůj konec. S údivem zjisti­la, že její žalobci v rozpacích mlčky od­cházejí. Potom zaslechla slova naděje: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!" Srdce se v ní pohnulo a ona se vrhla k Ježíšovým nohám. Vzlykala, vyjadřo­vala mu svoji vděčnost a lásku a se sl­zami v očích vyznávala své hříchy.

Byl to pro ni začátek nového života, ži­vota v čistotě, pokoji a oddané službě Bo­hu. Pozvednutí padlé ženy bylo větším zázrakem než uzdravení té nejzhoubněj­ší choroby. Ježíš ji vysvobodil z duchovní nemoci, která vede k věčné smrti. Kající žena se potom stala jednou z jeho nej­věrnějších následovnic. Odpuštění a mi­lost mu splácela svou láskou, obětavostí a naprostou oddaností.

V odpuštění a povzbuzení k lepšímu životu zazářila krása dokonalé spravedlnosti v Ježíšově povaze. Kristus hřích neomlouvá a nezmenšuje vědomí viny. Nechce odsuzovat, ale zachránit. Svět měl pro zbloudilou ženu jen opovrže­ní a výsměch. Ježíš ji však zahrnul slo­vy útěchy a naděje. Sám bezhříšný se slitoval nad slabostí hříšnice a podal jí pomocnou ruku. Pokrytečtí farizeové na ni žalovali, ale Ježíš ji vyzval: „Jdi a už nehřeš!"

Kristův následovník se nikdy neodvrací od chybujícího člověka a nene­chává jej řítit se do záhuby. Lidé, kteří rádi obviňují druhé a horlivě je poháně­jí před soud, často hřeší ve svém životě víc než jejich oběti. Nenávidí hříšníka, ale milují hřích. Ježíš nenávidí hřích, ale miluje hříšníka. Takoví by měli být všichni jeho následovníci. Křesťanská láska nespěchá s odsouzením, ráda vidí pokání, ochotně odpouští, povzbuzu­je, ukazuje bloudícím cestu ke svatosti a pomáhá jim na ní vytrvat.

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 1.2676 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál