Poslední cesta do Jeruzaléma

Ježíš se vydal na poslední cestu svého pozemského života - vyšel z Galileje a směřoval do Jeruzaléma.

V závěru své pozemské služby Kristus změnil způsob práce. Až dosud se Spa­sitel vyhýbal rozruchu a nechtěl být středem zájmu veřejnosti. Odmítal poc­ty lidí, a když se zdálo, že jejich nadše­ní přesahuje rozumnou mez, odcházel na jiné místo. Stále znovu zdůrazňoval, aby o něm nikdo nerozhlašoval, že je Kristus.

Na slavnost Svátku stánků přišel Je­žíš do Jeruzaléma nečekaně a tajně. Když na něho bratři naléhali, aby se veřejně představil jako Mesiáš, řekl jim: „Můj čas ještě nenastal." (J 7,6) Putoval do Jeruzaléma nepozorovaně a ve městě se objevil bez ohlášení a bez ovací zá­stupů. Na jeho poslední cestě tomu však bylo jinak. Pro nepřátelství kněží a rabínů Ježíš z Jeruzaléma na nějakou dobu odešel. Nyní se tam vracel. Při­cházel okružní cestou, zcela veřejně, a ohlašoval svůj příchod tak jako nikdy předtím. Blížila se chvíle jeho veliké oběti, a právě na ni bylo třeba zaměřit pozornost lidí.

„Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka." (J 3,14) Tehdy se zraky celého Izraele upíraly na vyvýšeného hada, symbol, který jim přinášel uzdravení. Nyní se mě­ly všechny oči obrátit ke Kristu, k jeho oběti, jež přinášela ztracenému světu spasení.

Ježíšovi bratři nepochopili Mesiášo­vo poslání a nebyli pevně přesvědčeni o jeho božství, proto od něho při slav­nosti stánků žádali, aby se veřejně před­stavil lidu. Z podobného důvodu mu nyní učedníci chtěli zabránit v cestě do Jeruzaléma. Ježíš jim již dříve říkal, co se tam s ním má stát. Učedníci si to dob­ře pamatovali. Věděli, že náboženští vůd­cové jejich Mistra na smrt nenávidí, a byli by jej rádi od cesty odradili.

Obavy, zklamání a nevíra milovaných učedníků Ježíšovi cestu nesmírně ztě­žovaly. Nebylo snadné vést je do úzkos­ti a zoufalství, které je v Jeruzalémě če­kaly. Satan využil situace a útočil na Sy­na člověka svým pokušením. Proč by měl právě teď jít do Jeruzaléma vstříc jisté smrti? Všude kolem něho byli lidé, kteří toužili po chlebu života. Na kaž­dém kroku čekali trpící na jeho uzdra­vující slovo. Dílo evangelia milosti te­prve začalo. On sám byl v plné síle a v nejlepších letech. Proč by se neměl vydat do širého světa a sloužit lidem slovem milosti a dotekem uzdravující moci? Proč by se měl zříci potěšení ze šíření světla a radosti mezi miliony tr­pících a duchovně slepých lidí? Proč by měl přenechávat žeň malověrným, nechápavým a nerozhodným učední­kům? Proč by měl teď zemřít a zanechat díla na jeho samém počátku? Nepřítel, který útočil na Krista v poušti, se jej snažil přemoci i nyní. Lstivě a zákeřně ho pokoušel. Kdyby byl Ježíš jen na chvíli zaváhal a v zájmu své záchrany třeba jen trochu změnil plán, satan a je­ho pomocníci by byli slavili vítězství a svět by byl ztracen.

Ježíš však „upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma" (L 9,51). Jediným zá­konem jeho života byla Otcova vůle. Když ho v dětství rodiče našli v chrá­mě, řekl Marii: „Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?" (L 2,49) Když si Marie v Káně přála, aby projevil svoji zázračnou moc, odpověděl jí: „Ještě nepřišla má hodi­na." (J 2,4) Stejnými slovy odpověděl i svým bratrům, když jej naléhavě žá­dali, aby šel na slavnost. V Božím plánu byla hodina jeho oběti za hříchy lidí přesně určena, a tato chvíle se rychle blí­žila. Nechtěl selhat ani zaváhat. Vydal se do Jeruzaléma, kde mu nepřátelé již dlouho usilovali o život. Tentokrát jej obětuje. Rozhodl se vyjít vstříc proná­sledování, sebezapření, zavržení, od­souzení a smrti.

ODMÍTNUTÍ SAMAŘANŮ

„Poslal před sebou posly. Vydali se na ce­stu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili." (L 9,52) Lidé jej však nechtěli přijmout, proto­že byl na cestě do Jeruzaléma. Domní­vali se, že tím dává přednost Židům, které z duše nenáviděli. Kdyby byl při­šel obnovit chrám a bohoslužbu na hoře Gerizím, byli by ho s radostí uvítali. On však šel do Jeruzaléma, a proto jej od­mítli přijmout. Neuvědomovali si, že zavírají dveře před nejvzácnějším da­rem nebes. Ježíš vyzval lidi, aby jej při­jali. Požádal je o laskavost proto, aby se k nim mohl přiblížit a požehnat jim. Každou službu, kterou mu lidé proká­zali, odměnil svou vzácnou milostí. Samařané se však svými předsudky a fa­natismem o tyto dary připravili.

Kristovi poslové, Jakub a Jan, byli potupou svého Pána velmi rozhořčeni. Rozzlobilo je, jak hrubě s ním Samařané, které poctil svou přítomností, jed­nali. Nedlouho předtím byli učedníci s Kristem na hoře proměnění a viděli jej v Boží slávě spolu s Mojžíšem a Elijášem. Domnívali se, že neuctivé cho­vání Samařanů by mělo být příkladně potrestáno.

Učedníci se vrátili k Ježíši a vyprá­věli mu, co jim lidé řekli a jak mu od­mítli poskytnout dokonce i nocleh. Byli přesvědčeni, že se Samařané vůči Kristu hrubě provinili, a při pohledu na vzdálenou horu Karmel, na níž Elijáš pobil falešné proroky, řekli: „Máme při­volat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Elijáš?" (L 9,54) Překvapilo je, že jejich slova Ježíše zarmoutila, a ještě více je udivila jeho vyčítavá odpověď: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit." (L 9,55.56) Poté se odebral do jiné ves­nice.

Ježíšovým posláním není nutit lidi k tomu, aby jej přijali. Svědomí se sna­ží znásilňovat satan a lidé, kteří jsou pod jeho vlivem. Ti, kdo ve spojení se satanovými anděly předstírají horlivost pro spravedlnost a vnucují ostatním své náboženské představy, svým bližním jen ubližují. Kristus však lidem stále pro­kazuje milosrdenství a snaží se je zís­kat svou láskou. Přeje si, aby mu ode­vzdali celé své srdce, částečnou službu nemůže přijmout. Touží však jen po dobrovolné službě, chce, aby se mu lidé podřizovali ochotně a z lásky. Pokud má­me sklony ubližovat a škodit těm, kdo neoceňují naše úsilí a jednají jinak, než si představujeme, můžeme si být jisti, že jsme pod vlivem satanova ducha.

Každý člověk patří svým tělem, duší i duchem Bohu. Kristus zemřel pro zá­chranu nás všech. A nikdo nemůže urazit Boha víc než náboženští fanatici, kteří trápí lidi vykoupené Spasitelovou krví.

V PEREJI

„I vstal a šel odtamtud do judských kra­jin a za Jordán. Opět se k němu shro­máždily zástupy, a on je zase učil, jak bylo jeho zvykem." (Mk 10,1)

Značnou část posledních měsíců své pozemské služby strávil Kristus v Pereji, provincii, která ležela na opačné straně Jordánu než Judsko. Tam za ním chodily zástupy lidí stejně jako na počátku jeho služby v Galileji a Ježíš jim připomínal mnoho ze svých dřívějších naučení. Jako kdysi vyslal svých dvanáct učedníků, „ur­čil Pán ještě sedmdesát jiných a poslal je před sebou po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít" (L 10,1). Tito učedníci byli určitou dobu s Ježíšem a připravovali se na své dílo. Když Kris­tus vyslal dvanáct učedníků na jejich první samostatnou misijní cestu, prová­zeli jej na cestě Galilejí další z jeho ná­sledovníků. Měli tak příležitost být s ním v úzkém společenství a učit se přímo od něho. Nyní měla i tato velká skupina za­čít samostatně misijně pracovat.

Pokyny, které dostalo sedmdesát učedníků, se příliš nelišily od těch, kte­ré dal Ježíš svým Dvanácti. Jediný pří­kaz, který dostalo dvanáct učedníků navíc, byl ten, že neměli vstupovat do pohanských a samařských měst. Samařané Ježíše krátce předtím odmítli, ale jeho láska k nim se nijak nezměnila. Když se sedmdesát učedníků vydalo v jeho jménu na cestu, navštěvovali pře­devším města v Samařsku.

Spasitelova osobní návštěva Samaří, chvála milosrdného Samařana, vděč­nost, kterou malomocný ze Samařská jako jediný z deseti projevil, když při­šel Kristu poděkovat - to vše mělo pro učedníky velký význam a hluboce na ně zapůsobilo. Když je Ježíš před svým nanebevstoupením pověřoval pokra­čováním v misijní práci, zmiňoval Sa­mařsko, Jeruzalém a Judsko jako první místa, ve kterých mají začít kázat evan­gelium. Na splnění tohoto poslání je při­pravil svým učením. Když ve jménu své­ho Pána přišli do Samařská, lidé je ochot­ně přijímali. Samařané slyšeli o tom, že Kristus pochválil příslušníky jejich ná­roda a prokázal jim milosrdenství. Viděli, že Kristus je i přes jejich hrubé chová­ní k němu stále miloval, a tím si získal jejich srdce. Po jeho nanebevstoupení vítali Spasitelovy posly a učedníci sklidili mezi těmito lidmi, kteří byli kdysi jejich úhlavními nepřáteli, bohatou úro­du. „Nalomenou třtinu nedolomí, ne­zhasí knot doutnající. Soud vyhlásí po­dle pravdy." (Iz 42,3) „A v jeho jménu bude naděje národů." (Mt 12,21)

Když Ježíš vysílal svých sedmdesát následovníků do světa, kladl jim na srd­ce, stejně jako předtím dvanácti učedníkům, aby se nevnucovali tam, kde ne­jsou vítáni. Řekl: „Když však přijdete do některého města a nepřijmou vás, vy­jděte do jeho ulic a řekněte: 'Vytřásáme na vás i ten prach z vašeho města, který ulpěl na našich nohou! Ale to vězte: Přiblížilo se království Boží.'" (L 10,10.11) Neměli tak činit ze vzteku či uražené hr­dosti, ale proto, aby lidé poznali, jak ne­bezpečné je zavrhnout Boží poselství či Božího posla. Odmítnout Kristovy slu­žebníky znamená odmítnout Krista.

Ježíš ještě dodal: „Pravím vám, že So­domě bude v onen den lehčeji než tomu městu." (L 10,12) Potom si vzpomněl na galilejská města, ve kterých dlouho působil. S hlubokým zármutkem zvo­lal: „Běda ti, Chorazin, běda ti Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu udaly ta­kové mocné skutky jako u vás, dávno by byli seděli v žíněném šatě, sypali se popelem a činili pokání. Ale Týru a Si­dónu bude na soudu lehčeji než vám. A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš!" (L 10,13-15)

Rušným městům kolem Galilejské­ho jezera bylo nabídnuto největší po­žehnání nebes. Den co den v nich pů­sobil Kníže života. Boží sláva, již toužili spatřit proroci a králové, osvěcovala zástupy, které proudily za Spasitelem. Přesto však obyvatelé těchto měst ne­beský Dar odmítli.

Rabíni velmi obezřetně varovali lid, aby nepřijímal nové učení, které Kris­tus hlásal. Jeho učení a život byly totiž v rozporu s tradicemi otců. Lidé, místo aby se sami snažili pochopit Boží slo­vo, věřili tomu, co je učili kněží a fari­zeové. Ctili kněze a přední muže víc než Boha. Nechtěli se vzdát svých tra­dic, a proto odmítali pravdu. Mnozí z nich byli Ježíšovým učením zasaženi a téměř uvěřili. Nejednali však podle svého přesvědčení a nepřidali se na Kristovu stranu. Satan je tak dlouho po­koušel, až se jim světlo začalo jevit jako tma. Mnozí tak odmítli pravdu, která je mohla zachránit.

Věrný Svědek říká: „Hle, stojím pře­de dveřmi a tluču." (Zj 3,20) Každé va­rování, napomenutí i výzva v Božím slově či z úst Božích poslů je klepáním na dveře našeho srdce. Kristus chce ve­jít dovnitř. S každým opomenutým za­klepáním se naše ochota otevřít vytrácí. Pokud jsme k působení Ducha svatého lhostejní, můžeme si být jisti, že jeho vliv na nás bude slábnout. Naše citlivost se otupí a my si přestaneme uvědomo­vat, jak krátký je život a jak nekonečná věčnost. U soudu nakonec nebudeme odsouzeni za svůj omyl, ale za to, že jsme opomenuli příležitosti k poznání pravdy, které nám nebe nabízelo.

Stejně jako apoštolově dostalo i sedm­desát učedníků zvláštní dary jako pečeť svého poslání. Když splnili svůj úkol, s ra­dostí se vrátili a řekli: „Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu." Ježíš jim odpověděl: „Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk." (L 10,17.18)

VÍTĚZSTVÍ NAD NEPŘÍTELEM

Ježíšovi se v duchu promítly minulé i budoucí události. Viděl, jak byl Lucifer svržen z nebe. Měl před očima smrtel­nou úzkost, kterou bude sám prožívat, až bude před všemi světy odhalena po­vaha velikého podvodníka a lháře. Slyšel výkřik: „Dokonáno jest!" (J 19,30), který vyhlašoval, že vykoupení ztraceného lid­stva je navždy zajištěno a nebesa jsou navěky zabezpečena proti obviněním, podvodům a neoprávněným nárokům satana. Za golgotským křížem, za veš­kerou bolestí a potupou viděl Kristus slavný poslední den, v němž bude kní­že temnoty zničen na zemi, kterou tak dlouho pustošil svou vzpourou. Viděl, jak se moc zla navždy rozpadá a Boží pokoj naplňuje nebesa i zem.

Napříště měli Kristovi následovníci považovat satana za přemoženého ne­přítele. Ježíš jim měl na kříži vydobýt vítězství a oni si je měli podle jeho vů­le přivlastnit. Řekl: „Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ni­čem neuškodí." (L 10,19)

Všemohoucí síla Ducha svatého chrá­ní každého člověka, který činí pokání. Kristus nikdy nedopustí, aby se nepří­tel zmocnil toho, kdo ve víře pokorně prosí o Boží ochranu. Spasitel stojí při všech lidech, na které doléhají zkoušky a pokušení.

S ním nemůže nikdo padnout, pro­hrát nebo něco ztratit. Pro něho není nic nemožné. V něm můžeme všechno. On nás posiluje. Když přijdou zkoušky a pokušení, nečekejte, až se dá všech­no do pořádku, hleďte na Ježíše a on vám pomůže.

Někteří křesťané příliš přemýšlejí a hovoří o satanově moci. Myslí na své­ho nepřítele, zmiňují se o něm ve svých modlitbách, mluví o něm. Stále víc a více se objevuje v jejich představách. Satan sice má velikou moc, ale díky Bohu má­me mocného Spasitele, který vyhnal kní­žete zla z nebe. Satan má radost, když zve­ličujeme jeho moc. Hovořme tedy o Je­žíši a oslavujme jeho moc a lásku.

Duha zaslíbení kolem nebeského trůnu je věčným svědectvím o tom, že „Bůh tak miloval svět, že dal svého jedi­ného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný" (J 3,16). Celému vesmíru dokazuje, že Bůh nikdy neopustí svůj lid v jeho boji se zlem. Ujiš­ťuje nás, že nás bude posilovat a chránit po celou dobu své vlády.

Ježíš dodává: „Neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích." (L 10,20) Neradujte se, že máte moc, abyste nezapomněli, že jste zcela závislí na Bohu. Dejte si pozor, abyste nepod­lehli samolibosti a nezačali se spoléhat sami na sebe více než na ducha a sílu svého Mistra. Naše „já" si vždy rádo při­vlastňuje zásluhy na úspěchu díla. Jsme polichoceni a cítíme se povzneseně, za­pomínáme dát najevo, že za všechno vděčíme jen a jen Bohu. Apoštol Pavel říká: „Když jsem slab, jsem silný." (2 K 12,10) Když si uvědomujeme svoji sla­bost, učíme se spoléhat na moc, která je mimo nás. Nic nemůže ovlivnit srdce tak silně jako vědomí zodpovědnosti před Bohem. Nic nepůsobí na nejvnitr­nější pohnutky našeho jednání tak moc­ně jako poznání Kristovy odpouštějící lásky. Musíme se setkávat s Bohem, on nás naplní svým Duchem a my potom budeme schopni navazovat a budovat vztahy se svými bližními. Radujte se te­dy, že vás Kristus spojuje s Bohem a ce­lou nebeskou rodinou. Budete-li hledět nad sebe, budete si stále uvědomovat lidskou bezmocnost. Čím méně si bude­te zakládat na vlastním „já", tím lépe a plněji budete chápat dokonalost své­ho Spasitele. Čím pevněji budete spo­jeni se zdrojem světla a moci, tím více budete osvíceni a zmocněni pro práci na Božím díle. Radujte se, že jste jedno s Bohem, Kristem i celými nebesy.

Učedníci porozuměli Když sedmdesát učedníků posloucha­lo Krista, působil na ně Duch svatý a zapisoval pravdu do jejich srdcí. Ob­klopovaly je zástupy, ale oni jako by by­li skryti v Bohu.

Ježíš poznal, že ho pochopili. „V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: 'Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a ro­zumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dá­no od mého Otce; a nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.'" (L 10,21.22)

Vážení, slavní a učení lidé světa se vší svou vychvalovanou moudrostí ne­pochopili Kristovu povahu. Posuzova­li Krista podle jeho zevnějšku a podle ponížení, které na něho jako na člo­věka dolehlo. Rybářům a publikánům však bylo dáno vidět Neviditelného. Do­konce ani učedníci nepochopili vše, co jim chtěl Kristus zjevit. Čas od času, když se podřídili moci Ducha svatého, bývali osvíceni. Uvědomovali si, že mají mezi sebou mocného Boha v lidském těle. Ježíš měl radost, že věci, které moudří a učení nechápali, byly zjeveny obyčejným lidem. Když jim připomí­nal starozákonní výroky, které hovořily o něm a o jeho díle smíření, působil na ně Duch svatý, probouzel je a povzná­šel do nebeských výšin. Duchovní pro­rocké pravdy chápali dokonce jasněji než sami pisatelé. Od té doby už ne­četli Starý zákon jako učení zákoníků a farizeů ani jako výroky dávných mu­drců, ale jako nové zjevení od Boha. Viděli toho, „kterého svět nemůže při­jmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude." (J 14,17)

Dokonalejší poznání pravdy můžeme získat jen tehdy, když se necháme cele ovládnout Kristovým Duchem. Musíme se zbavit marnivosti a pýchy, osvobodit se od všeho, co nás svazuje, a cele se poddat Kristu. Lidské schopnosti jsou příliš omezené na to, aby člověk mohl pochopit smíření. Plán vykoupení je tak dalekosáhlý, že jej filozofie nikdy nemůže vysvětlit. Zůstane navždy tajem­stvím, které ani nejchytřejší člověk ne­pochopí. Spasení nelze vysvětlit, lze jej však poznat ze zkušenosti. Spasitelovu velikost pozná jen ten, kdo si uvědomu­je vlastní hříšnost. Cestou z Galileje do Jeruzaléma předal Ježíš svým poslucha­čům mnoho ponaučení. Lidé mu po­zorně naslouchali. Obyvatelé Pereje a Galileje nepodléhali vlivu židovské­ho fanatismu tolik jako lidé v Judsku a jeho učení na ně velmi zapůsobilo.

PODOBENSTVÍ

V posledních měsících své služby Ježíš vyprávěl mnoho podobenství. Kněží a rabíni ho pronásledovali se stále větší nenávistí, a proto je varoval v obra­zech. Jejich smysl jim nemohl unik­nout, zároveň v nich však nemohli najít nic, z čeho by bylo možné jej obvinit. podobenství o farizeovi a publikáno­vi je samolibá modlitba: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé," v ostrém protikladu s modlitbou kajícníka: „Bože, slituj se nade mnou hříšným" (L 18, 11.13). Kristus tím vytýkal Židům jejich pokrytectví. Podobenstvím o uschlém fíkovníku a slavnostní večeři předpo­věděl zkázu zatvrzelého národa. Lidem, kteří s pohrdáním odmítli pozvání na hostinu evangelia, patřilo varování: „Ne­boť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře." (L 14,24) Také učedníci dostali velmi cenné poučení. Podobenství o neodbyt­né vdově a příteli, který o půlnoci pro­sí o chleba, zesiluje význam jeho slov: „Proste, a bude vám dáno; hledejte, a na­leznete; tlučte, a bude vám otevřeno." (L 11,9) Vzpomínka na jeho výrok: „Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vy­voleným, kteří k němu dnem i nocí vola­jí, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane," často posi­lovala jejich kolísavou víru (L 18,7.8).

Kristus znovu zopakoval působivé podobenství o ztracené ovci. Poučení, které se v něm skrývá, ještě dále rozvedl vyprávěním o ztracené minci a marno­tratném synovi. Význam těchto podo­benství učedníci ještě plně nechápali. Ale po vylití Ducha svatého, když viděli velké množství obrácených pohanů a žárlivý hněv Židů, porozuměli podo­benství o ztraceném synovi mnohem lé­pe a dokázali se také připojit k radosti svého Pána: „Ale máme proč se veselit a radovat," „protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nale­zen" (L 15,32.24). Když potom ve jmé­nu svého Mistra vycházeli do světa a če­lili pohaně, chudobě a pronásledování, posilovali se slovy, která jim Spasitel řekl na této poslední cestě: „Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. Prodejte, co máte, a rozdejte to. Opatřte si měšce, které se ne­rozpadnou, nevyčerpatelný poklad v ne­bi, kam se zloděj nedostane a kde mol neničí. Neboť kde je váš poklad, tam bu­de i vaše srdce." (L 12,32-34)

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 1.4373 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál