Lazarovo vzkříšení

Největším zázrakem, který Ježíš učinil, bylo bezpochyby vzkříšení Lazara z Betanie.

Lazar z Betanie byl jedním z nejvěrněj­ších Kristových učedníků. Hned při prv­ním setkání s Kristem ve Spasitele cele uvěřil a zamiloval si ho. I Ježíš si Lazara velmi oblíbil a právě pro něho vykonal největší ze svých zázraků. Spasitel po­máhal všem, kdo jej prosili o pomoc. Miluje všechny lidi, ale k některým má mimořádně vřelý vztah. Rodina z Beta­nie mu byla velmi blízká a vykonal pro ni svůj nejobdivuhodnější čin.

V Lazarově domě Ježíš často odpo­číval. Spasitel neměl žádný domov a byl odkázán na pohostinství svých přátel a učedníků. Když byl unavený a toužil po lidském společenství, rád se v této klidné domácnosti ukryl před podezíravostí a žárlivostí nepřátelských farizeů. Vždy jej radostně přivítali a chova­li se k němu upřímně a přátelsky. Mohl s nimi mluvit otevřeně a s důvěrou. Vě­děl, že jeho slova pochopí a ocení.

Spasitel si vážil klidného domova a zájmu jeho obyvatel. Toužil po lidské lásce, ohleduplnosti a pozornosti. Vždy s ochotou předával lidem nebeské po­učení a ti, kdo je přijímali, měli veliké požehnání. Zástupům, které za ním cho­dily do polí, ukazoval krásy přírody. Chtěl lidem otevřít oči, aby viděli, jak se Bůh stará o tento svět. Přál si, aby si vážili Boží dobroty a štědrosti. Obracel jejich pozornost k drobné padající rose, ti­chému dešti a zářivému slunci, které Bůh dává dobrým i zlým. Chtěl, aby si plně uvědomili, jakou péči jim Bůh ja­ko svému stvoření věnuje. Zástupy to však příliš nezajímalo. V Lazarově domě v Betanii nalézal Kristus klid a odpo­činek po vyčerpávající práci mezi lid­mi. Tam svým vděčným posluchačům otevíral knihu Prozřetelnosti. V sou­kromých rozhovorech jim odhaloval skutečnosti, které se různorodému da­vu ani nepokoušel vysvětlit. S přáteli nemusel mluvit v podobenstvích.

Když je Ježíš seznamoval se svým učením, sedávala Marie u jeho nohou jako oddaný a pozorný posluchač. Jed­nou byla Marta natolik zaneprázdněna přípravou jídla, že přišla k Ježíši a řek­la: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řek­ni jí přece, ať mi pomůže!" (L 10,40) To bylo při první Ježíšově návštěvě v Be­tanii. Spasitel s učedníky měli právě za sebou namáhavou cestu z Jericha. Mar­ta se snažila postarat o jejich pohodlí  a ve své horlivosti zapomněla na zdvo­řilost ke svému hostu. Ježíš jí mírně a trpělivě odpověděl: „Marto, Marto, dě­láš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dob­ře; vybrala si to, oč nepřijde." (L 10,41. 42) Marie přijímala Spasitelova slova a uchovávala je ve své paměti, protože pro ni měla větší cenu než nejvzácněj­ší poklady světa.

Jediné, co Martě chybělo, byla klid­ná zbožnost, hlubší zájem o poznání budoucího věčného života a vlastnosti nutné pro duchovní růst. Měla se méně starat o pomíjivé věci, a více se věno­vat tomu, co má věčnou hodnotu. Ježíš svým následovníkům vždy připomínal, aby využili každé příležitosti, která jim pomůže rozšířit poznání a získat mou­drost pro spasení. Kristovo dílo potře­buje pečlivé a činorodé lidi. Je v něm široké pole působnosti pro Marty a je­jich náboženskou horlivost. Nejdříve se však mají spolu s Marií posadit u Ježí­šových nohou. Všechno úsilí, ochota a odhodlanost mají být posvěceny Kris­tovou milostí. Jejich život se pak sta­ne nepřemožitelnou silou ve službách dobra.

LAZAR ONEMOCNĚL A ZEMŘEL

Do klidného domu, ve kterém Ježíš na­lézal odpočinek, vstoupil smutek. La­zar náhle onemocněl a jeho sestry po­slaly Spasiteli vzkaz: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen." (J 11,3) Uvědo­movaly si, jak těžká choroba jejich bra­tra postihla, ale věděly, že Kristus je schopen uzdravit každou nemoc. Sám o tom podal důkaz. Věřily, že s nimi bude v jejich těžké situaci cítit, a proto ani nenalehaly aby přišel hned. Jen mu s důvěrou poslaly vzkaz: „Ten, kterého máš rád, je nemocen." Myslely si, že na zprávu okamžitě odpoví a co nejdříve přijde do Betanie.

S úzkostí čekaly, co Ježíš řekne. Do­kud bratr ještě žil, modlily se a doufaly, že Ježíš přijde. Ale posel se vrátil bez něho. Přinesl vzkaz: „Ta nemoc není k smr­ti." Marie s Martou tedy věřily, že Lazar bude žít. S láskou utěšovaly a povzbu­zovaly trpícího bratra, který už byl té­měř v bezvědomí.

Když Lazar zemřel, prožívaly trpké zklamání. Cítily však Kristovu posilující milost, a proto Spa­sitele nijak neobviňovaly. Když Kristus vyslechl vzkaz, měli učedníci dojem, že jej přijal chladně. Neprojevil takovou lítost, jakou očeká­vali. Podíval se na ně a řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven." (J 11,4) Ješ­tě dva dny potom zůstal v místě, kde ho zpráva zastihla. Učedníci to nedo­vedli pochopit. Představovali si, jakou útěchou by byla jeho návštěva pro za­rmoucenou rodinu v Betanii. Dobře vě­děli, jak je má rád. Divili se, že smutnou zprávu: „Ten, kterého máš rád, je ne­mocen," jen vyslechl a nic neudělal.

Další dva dny Ježíš o Lazarovi ne­mluvil, jako by na něho úplně zapo­mněl. Učedníci vzpomínali na Ježíšova předchůdce Jana Křtitele. Nemohli po­chopit, proč Ježíš, který měl moc konat zázraky, dopustil, aby Jan trpěl ve věze­ní a nakonec byl i popraven. Proč ne­použil svou moc a nezachránil Janovi život? Stejně se často ptali i farizeové a předkládali tuto skutečnost jako nezvratný důkaz toho, že Kristus nemůže být Božím Synem. Spasitel upozorňoval své učedníky na zkoušky, ztráty a pro­následování. Opustí je, až na ně tyto těžkosti dolehnou? Někteří začali pochybovat o tom, že jeho poslání správ­ně pochopili. Všichni byli velmi znepo­kojeni.

Po dvou dnech Ježíš učedníkům ře­kl: „Pojďme opět do Judska!" (J 11,7) Učedníci nechápali, proč Ježíš, chtěl-li se vrátit do Judska, čekal dva dny. Především však o něho i o sebe měli sta­rost. Uvědomovali si, že na cestě je čeká jen nebezpečí. Řekli: „Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé kamenovat, a zase tam chceš jít?" Ježíš odpověděl: „Což nemá den dvanáct hodin?" (J 11, 8.9) Mě vede můj Otec, a dokud ko­nám jeho vůli, jsem v bezpečí. Mých dvanáct hodin ještě neskončilo. Z mé­ho dne sice už mnoho nezbývá, ale až do jeho konce jsem v bezpečí.

Potom dodal: „Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto svě­ta." (J 11,9) Kdo koná Boží vůli a jde cestou, kterou Bůh určil, nemůže klo­pýtnout ani upadnout. Světlo Božího Ducha mu jasně ukazuje jeho povin­nost a vede jej přímo, dokud svůj úkol nesplní. „Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla." (J 11,10) Kdo jde svou vlastní cestou, kterou mu Bůh nevybral, klopýtne. Den se mu stá­vá nocí, a ať je kdekoli, nikde není v bez­pečí.

„To pověděl a dodal: 'Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit.'" (J 11,11) „Náš přítel Lazar usnul." Dojemná slo­va plná soucitu. Učedníci mysleli na nebezpečí, které jejich Mistru hrozí na cestě do Jeruzaléma, a téměř zapomně­li na nešťastnou rodinu v Betanii. Kris­tus však nezapomněl. Učedníci se cítili zahanbeni. Když na zprávu o Lazarovi hned neodpověděl, byli zklamáni. Byli v pokušení myslet si, že nemá Lazara a jeho sestry tak rád, jak se domnívali. Ji­nak by byl přece hned spěchal s poslem zpátky. Slova: „Náš přítel Lazar usnul," je uklidnila. Poznali, že Kristus na své přátele v zármutku nezapomněl.

„Učedníci mu řekli: 'Pane, spí-li, uzdra­ví se.' Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku." (J 11,12.13) Kristus představuje svým následovníkům smrt jako spánek. Jejich život je s Kristem skryt v Bohu a ti, kdo umírají, spí v něm až do chvíle, kdy za­zní Boží polnice.

NA CESTĚ DO BETANIE

„Tehdy jim Ježíš řekl přímo: 'Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!'" (J 11,14.15) Tomáš byl přesvědčen, že na cestě do Judska nečeká Mistra nic ji­ného než smrt. Vzchopil se však a řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!" (J 11,16) Vě­děl, že Židé Krista nenávidí. Chtěli jej zabít, ale to se jim nepodařilo, neboť čas, který mu byl vyměřen, dosud neu­plynul. Nebeští andělé Ježíše chránili a ani v Judsku, kde na něho rabíni chy­stali nejrůznější léčky a ze všech sil mu ukládali o život, se mu nemohlo nic stát.

Ježíšova slova: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl," učedníky velmi překvapila. Chtěl se snad Spasitel domu svých nešťastných přátel vyhnout? Zdálo se, že Marie, Marta i umírající La­zar zůstali ve svém zármutku sami. Kris­tus je však neopustil. Všechno viděl a po Lazarově smrti posiloval smutné sestry svou milostí. Byl s nimi v jejich zármutku, když Lazar zápasil se smrtí. Při slo­vech: „Lazar umřel" jej svírala stejná úz­kost jako je.

Kristus však nemyslel jen na své mi­lované v Betanii, ale i na výchovu učed­níků. Měli se stát jeho zástupci ve svě­tě, aby mohli všichni lidé přijmout Ot­covo požehnání. Kvůli nim dopustil, aby Lazar zemřel. Kdyby jej byl uzdravil z nemoci, nebyl by už potom vykonal zázrak, který je nejpřesvědčivějším dů­kazem jeho božství.

Kdyby byl Kristus u lůžka nemoc­ného Lazara, Lazar by nezemřel, proto­že satan by nad ním neměl žádnou moc. V přítomnosti Dárce života by nad ním smrt nemohla zvítězit. Proto Kristus ne­spěchal. Dovolil, aby nepřítel uplatnil svoji sílu, potom jej však vyhnal a po­razil. Dopustil, aby Lazar podlehl smrti a aby jej zarmoucené sestry viděly v hro­bě. Dobře věděl, že pohled na mrtvou tvář milovaného bratra bude pro jejich víru ve Vykupitele těžkou zkouškou. Věděl však i to, že boj, kterým budou muset projít, jejich víru ještě posílí. Všechno jejich utrpení prožíval s nimi. S příchodem otálel, ale to neznamena­lo, že by je snad měl méně rád. Věděl, že kvůli nim, kvůli Lazarovi, kvůli sobě i učedníkům musí zvítězit.

„Kvůli vám, abyste uvěřili." Lidé, kteří se odevzdávají do Boží péče, poznají, že právě ve chvílích nejhlubšího zoufalství je jim Boží pomoc nejblíže. S vděčností se potom budou ohlížet na nejhorší ob­dobí svého života. „Pán však dovede vytrhnout zbožné ze zkoušky." (2 Pt 2,9) Vyvede je z každého pokušení a utrpe­ní, jejich víra se upevní a budou mít bohatší zkušenosti.

Kristus se nevydal za Lazarem oka­mžitě také proto, že chtěl prokázat mi­lost i těm, kdo jej nepřijali. Nespěchal, aby vzkříšením Lazara mohl svému tvrdohlavému nevěřícímu lidu znovu dokázat, že on je skutečně „vzkříšení a život". Kristus se nechtěl vzdát naděje na záchranu svého lidu, ubohých blou­dících ovcí z izraelského domu. Trápila jej jejich zatvrzelost. Ve svém milosrden­ství se rozhodl jim ještě jednou dokázat, že je Spasitelem a že jako jediný může odhalit život a nesmrtelnost. Chtěl jim podat důkaz, který kněží nebudou moci vyvrátit. Proto cestu do Betanie odkládal. Vzkříšení Lazara bylo vrcholným zá­zrakem, který měl označit jeho dílo Boží pečetí a potvrdit jeho božství.

Cestou do Betanie Ježíš jako obyčej­ně uzdravoval nemocné a pomáhal tr­pícím. Když dorazil na místo poslal sestrám vzkaz, že již přišel. Nešel hned do domu, ale zůstal v ústraní u cesty. Neměl rád okázalé obřady Židů, které pořádali, když zemřel někdo z jejich přátel nebo příbuzných. Slyšel kvílení najatých plaček a nechtěl se se sestrami mrtvého setkat v takovém zmatku. Kro­mě truchlících přátel tam byli i příbuz­ní rodiny. Někteří z nich měli v Jeruza­lémě vysoké postavení a byli mezi nimi i Kristovi úhlavní nepřátelé. Kristus znal jejich úmysly, a proto o sobě nedal hned všem vědět.

Posel předal Martě zprávu tak tiše, že ostatní nic nezpozorovali. Marie byla ponořena do svého zármutku a ani ona nic neslyšela. Marta se ihned zvedla a šla svému Pánu naproti. Marie si myslela, že sestra odešla k Lazarovu hrobu, a be­ze slova dál seděla pohroužená do své­ho žalu.

„JÁ JSEM VZKŘÍŠENÍ A ŽIVOT"

Marta spěchala přivítat Ježíše se smíše­nými pocity. V jeho tváři viděla stejnou přívětivost a lásku jako dříve. Věřila mu. Myslela však na svého milovaného bra­tra. I Ježíš ho měl rád. Litovala, že Spa­sitel nepřišel dříve, ale doufala, že i nyní je může nějak potěšit. Řekla: „Pane, kdy­bys byl zde, nebyl by můj bratr umřel." (J 11,21) Tato slova si obě sestry stále znovu opakovaly po celou dobu smu­tečních obřadů.

Ježíš s lidskou i božskou lítostí hleděl do Martiny ztrápené a ustarané tváře. Marta neměla v úmyslu připomínat, co se stalo. Slovy: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel," vyjádřila vše. Když však viděla jeho laskavou tvář, dodala: „Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá." (J 11,22)

Ježíš její víru povzbudil. Řekl: „Tvůj bratr vstane." (J 11,23) Nechtěl v ní vy­volat naději na nějakou okamžitou změ­nu. Přál si, aby nemyslela jen na bez­prostřední záchranu svého bratra, sna­žil se obrátit její pozornost na vzkříšení spravedlivých. V probuzení Lazara měla vidět zaslíbení a ujištění o tom, že Spa­sitel svou mocí vzkřísí všechny spravedlivé mrtvé.

Marta odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den." (J 11,24) Ježíš se stále snažil usměrnit její víru, a proto řekl: „Já jsem vzkříšení a život." (J 11,25) V Kristu je život, původní, nevypůjčeny, neodvozený. „Kdo má Syna, má život." (1 J 5,12) Kristovo božství je pro věřící­ho zárukou věčného života. Ježíš řekl: „Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, ne­umře navěky. Věříš tomu?" (J 11,25.26) Kristus měl na mysli svůj druhý příchod, kdy spravedliví mrtví vstanou v neporu­šitelné podobě a spravedliví živí budou přeneseni do nebe a nepoznají smrt. Zázrakem vzkříšení Lazara chtěl Kristus poukázat na vzkříšení všech spravedli­vých, kteří zemřeli. Svým slovem a svými skutky se představil jako původce vzkří­šení. Ježíš, který měl zanedlouho sám zemřít na kříži, tam stál s klíči smrti jako vítěz nad hrobem a prohlašoval, že má právo i moc dát věčný život.

Na Spasitelovu otázku: „Věříš tomu?" Marta odpověděla: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět." (J 11,27) Význam Kris­tových slov sice plně nepochopila, ale vyznala, že věří v jeho božství a je přesvědčena, že může vykonat vše, co se mu zlíbí.

„S těmi slovy odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: Je tu Mistr a volá tě.'" (J 11,28) Mluvila velmi poti­chu, protože kněží a přední muži byli připraveni Ježíše zajmout při jakékoli příležitosti. V nářku truchlících však je­jí slova nikdo nezaznamenal.

BOLEST A ZÁRMUTEK

Když to Marie uslyšela, hned vstala a ne­dočkavě vyšla z místnosti. Smuteční hos­té si mysleli, že odešla plakat k hrobu, a vydali se za ní. Když přišla k Ježíši, padla mu k nohám a chvějícím se hla­sem řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel." (J 11,32) Nářek truchlících jí byl velmi nepříjemný, chtěla mluvit s Ježíšem alespoň chvíli o samotě. Ale dobře věděla, jak někteří z nich Ježíši závidí a jak na něho žárlí, proto svoji bolest plně nevyjádřila.

„Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil." (J 11,33) Četl myšlenky všech, kteří se tam shromáždili. Viděl, že mnozí z nich zármutek jen předstí­rají. Věděl, že jsou mezi nimi i ti, kdo budou zakrátko usilovat o život nejen je­mu, ale i Lazarovi, kterého vzkřísí z mrt­vých. Kristus jim mohl strhnout masku předstíraného smutku, ale potlačil své spravedlivé rozhořčení. Kvůli Marii, která s plnou důvěrou klečela u jeho nohou a kterou měl rád, o této skuteč­nosti pomlčel.

„Řekl: 'Kam jste ho položili?' Řekli mu: 'Pane, pojď se podívat!'" (J 11,34) Všichni se společně ubírali k hrobu. Byl to smutný pohled. Lazara měli lidé rá­di. Jeho sestry a přátelé jej srdceryvně oplakávali. Když Ježíš viděl, jak jsou nešťastní, a když si uvědomil, že pláčou nad mrtvým ve chvíli, kdy Spasitel svě­ta stojí vedle nich, „vstoupily (mu) do očí slzy" (J 11,35). Byl sice Božím Sy­nem, ale vzal na sebe lidskou podobu a lidská bolest jej dojímala. Ježíš ve své lásce vždy cítí s trpícími, pláče s plačící­mi a raduje se s těmi, kdo se radují.

Ježíš však neplakal jen ze soucitu s Martou a Marií. V jeho slzách byla bo­lest, která převyšovala všechen lidský žal tak, jako nebesa převyšují zemi. Kris­tus neplakal pro Lazara, vždyť jej chtěl vzkřísit. Plakal proto, že před sebou vi­děl truchlící, kteří jemu, jenž je vzkříše­ní i život, brzy budou usilovat o život. Nevěřící Židé však jeho slzám vůbec nerozuměli. Jedni si mysleli, že pláče pod tíhou vnějších okolností, které na něho dolehly, a tiše říkali: „Hle, jak jej miloval!" (J 11,36) Jiní se snažili vzbudit v přítomných nedůvěru a posměšně ří­kali: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?" (J 11,37) Pokud Kristus mohl Lazara zachránit, proč jej nechal zemřít?

Kristus svým prorockým zrakem vi­děl nenávist farizeů a saduceů. Věděl, že přemýšlejí, jak jej zabít. Uvědomo­val si, že mnozí smuteční hosté, kteří nyní tak okázale truchlí, se zanedlouho připraví o naději a zavřou před sebou brány Božího města. Kristovo ponížení a ukřižování se blížilo. Přinese s sebou zkázu Jeruzaléma, mrtvé už však nikdo oplakávat nebude. Ježíš před sebou jas­ně viděl nadcházející odplatu, která do­lehne na Jeruzalém. Viděl, jak město obléhají římské legie. Věděl, že mnozí z těch, kdo oplakávají Lazara, zemřou při dobývání Jeruzaléma zcela bez naděje.

Neplakal ale jen proto, co měl před sebou. Ležela na něm tíha bolesti všech věků. Byl svědkem strašných násled­ků přestoupení Božího zákona. Viděl, že od Ábelovy smrti se v dějinách světa odehrává neustálý zápas mezi dobrem a zlem. I v nadcházejících letech mělo být údělem lidstva utrpení a bolest, sl­zy a smrt. Srdce se mu svíralo bolestí celého lidského pokolení všech dob a všech zemí. Tížila ho bída hříšného lidstva a v touze zbavit je všeho utrpe­ní mu z očí vytryskly slzy.

VZKŘÍŠENÍ LAZARA

„Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hro­bu." (J 11,38) Lazar byl pochován ve skalní jeskyni a vchod do ní byl zavalen velikým kamenem. „Zvedněte ten ká­men," řekl Kristus. Marta si myslela, že se chce jen podívat na mrtvého, a na­mítla, že tělo je v hrobě již čtyři dny a za­číná se rozkládat. Řekla to předtím, než byl Lazar vzkříšen, a Kristovi nepřátelé pak nemohli zázrak prohlásit za pod­vod. Farizeové totiž v minulosti rozšiřo­vali o podivuhodných projevech Boží moci lživé zprávy. Když Ježíš vzkřísil Jairovu dceru, řekl: „Dítě neumřelo, ale spí." (Mk 5,39) Dívka stonala jen krátce a hned po smrti byla vzkříšena. Farize­ové tedy tvrdili, že vůbec nezemřela. Zdůrazňovali, že Kristus sám řekl, že jen spí. Snažili se dokázat, že není schopen uzdravovat a jeho zázraky jsou haneb­ným podvodem. V tomto případě však Lazarovu smrt nikdo nemohl popřít.

Když se Pán chystá něco vykonat, sa­tan mu vždy postaví někoho do cesty. „Zvedněte ten kámen," řekl Kristus. Udě­lejte pro přípravu mého díla vše, co je ve vašich silách. V té chvíli se projevila ráznost a horlivost Marty. Nechtěla, aby lidé viděli tělo jejího bratra v rozkladu. Člověk jen těžko chápe Kristova slova a Marta svou vírou nerozpoznala pravý význam Ježíšova slibu.

Kristus Martu laskavě napomenul: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?" (J 11,40) Proč pochybu­ješ o mé moci? Proč se vzpíráš mým příkazům? Máš mé slovo. Budeš-li věřit, uvidíš Boží slávu. To, co je z lidského pohledu nemožné, nezabrání Všemo­houcímu v konání jeho díla. Pochybo­vání a nevíra nepatří k pokoře. Skuteč­ná pokora a odevzdanost předpokládá bezvýhradnou víru v Kristovo slovo.

„Zvedněte ten kámen." Kristus mo­hl poručit kameni, aby se odvalil sám, a on by jej poslechl. Mohl se obrátit na anděly, kteří jej obklopovali. Neviditel­né ruce by na jeho pokyn kámen od­stranily. Kristus však chtěl, aby to uděla­li lidé. Naznačil, že lidstvo má spolupra­covat s Bohem. To, co můžeme vykonat svými lidskými silami, nemáme žádat od Boha. Bůh se nezříká lidské pomo­ci. Člověka, který využívá svěřené síly a schopnosti, Bůh posiluje a spolupra­cuje s ním. 

Shromáždění plní Kristův příkaz a ká­men odvalují. Vše se děje veřejně a pro­myšleně. Všichni mají možnost se přesvědčit, že nejde o žádný podvod. Ve skalní jeskyni leží Lazarovo mrtvé tě­lo. Nářek truchlících utichá. Všichni s napětím a očekáváním obklopují hrob a sledují, co bude dál.

Kristus klidně stojí před hrobem. Všech přítomných se zmocňuje posvát­ná bázeň. Potom Ježíš přistupuje blíže ke skalnímu otvoru, pozvedá oči k nebi a říká: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel." (J 11,41) Krátce předtím jej nepřátelé obvinili z rouhání a chtěli jej kamenovat pro to, že se vydával za Božího Syna. Vytýkali mu, že zázraky koná ze satanovy moci. Nyní se však Kristus hlásí k Bohu jako ke svému Otci a s naprostou důvě­rou prohlašuje, že je Božím Synem.

Ve všem, co Kristus dělal, spolupra­coval s Otcem. Vždy se snažil, aby bylo zjevné, že nic nekoná bez něho. Zázra­ky činil vírou a modlitbou. Chtěl, aby všichni znali jeho vztah k Otci. „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem si­ce, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." (J 11,41.42) Kristus chtěl dát učedníkům i ostat­ním lidem co nejpřesvědčivější důkaz o svém vztahu k Otci. Chtěl jim ukázat, že jeho slova jsou pravdivá.

„Když to řekl, zvolal mocným hla­sem: 'Lazare, pojď ven!'" (J 11,43) Jeho jasný, zvučný hlas proniká ušima mrtvého. Jak mluví, vyzařuje z jeho lidského těla božství. V tváři osvícené Boží slávou vidí lidé ujištění o jeho moci. Všichni upřeně hledí na vchod do jeskyně. Na­pínají uši, aby jim neunikl ani ten nej­slabší šum. Všichni se zájmem a napě­tím očekávají, jak zkouška Kristova bož­ství dopadne. Čekají na důkaz, který má obhájit oprávněnost jeho tvrzení, že je Božím Synem, nebo tuto naději navždy zmařit.

V tichém hrobě se něco pohnulo. La­zar, který byl ještě před chvílí mrtvý, se objevil u vchodu do jeskyně. Plátno, ve kterém byl pohřben, mu brání v pohy­bu. Kristus přikazuje užaslému zástupu: „Rozvažte ho a nechtě odejít!" (J 11,44) Znovu jim ukazuje, že člověk má při zá­chraně druhých spolupracovat s Bohem. Lazar je volný. Stojí před shromážděný­mi v plné síle, nejeví žádné známky prodělané nemoci, není zesláblý, nepotácí se. Naopak, vypadá jako muž v nejlep­ších letech. V jeho očích se zračí mou­drost a láska ke Spasiteli. S úctou a ob­divem se vrhá k Ježíšovým nohám.

Přítomní nejprve oněměli úžasem. Potom je naplnila nevýslovná radost a za­čali Ježíši děkovat. Sestrám se vrátil k životu jejich milovaný bratr jako Boží dar. Se slzami radosti v očích přerýva­ně děkují Spasiteli. Bratr, jeho sestry a přátelé se radují z opětného setkání a Ježíš nepozorovaně odchází. Když lidé po chvíli Dárce života hledají, nemohou jej najít.

 

Zdroj informací: Touha věků, Bible - český ekumenický překlad, BibleTV, Info-Bible.cz

Související knihy

Diskuse

Žádný komentář dosud nebyl vložen
Page generated in 1.3484 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál